Zemědělství nás neuživí

Při své předloňské návštěvě obdivoval dánský ministr zemědělství velmi příhodné podmínky českého zemědělství pro hospodaření i možnosti zpracovatelů. Jen tak na okraj poznamenal, že je s podivem, jak málo Česko vyváží, Dánsko totiž vyveze třikrát tolik, než kolik se doma sní. Ve spotřebě potravin je na tom průměrný občan Česka asi jako Dán. Nijak se ve srovnání s nimi nepřejídáme, ale jinak už srovnání končí, stejně jako s většinou dalších evropských zemí. Sníme totiž víc, než vyrobíme. Není to však z důvodů obžerství. Z roku na rok klesá produkce a vývozy jsou trvale minimální. Sklízíme plody dlouhodobého vztahu k zemědělství a potravinářskému průmyslu. Zatímco v Evropské unii je agrární sektor velmi hýčkaným odvětvím a každý politik si dá velký pozor, aby se se svým programem nedostal do rozporu se zásadními zájmy zemědělců, u nás to je naopak. Kolikrát jsme slýchávali, že zemědělství je totéž jako každý jiný úsek ekonomiky, že si musí samo vybojovat své postavení. Opatrnictví, abychom náhodou nenarušili křehké tržní vztahy, nechuť politiků vidět agrární sektor jako rozvíjející se odvětví, to všechno přivedlo zemědělství a potravinářství Česka do nezáviděníhodné situace. Stagnuje. Za loňský rok jsme podle ministerských úředníků projedli oproti předchozímu roku o deset miliard korun víc. Oproti roku 1994, až se to stydím napsat, jsme vloni snědli dokonce ročně o více než 70 miliard větší dávku potravin. Zemědělství a potravinářský průmysl nás neuživí. Produkuje totiž méně, než jaká je spotřeba. Aby bylo možno národ nasytit, musí se dovážet. Tím se Česko podstatně liší od zemí unie, ke kterým by se rádo brzy přiřadilo. Ke schodku zahraničního obchodu přispěly dovozy potravin a zemědělských výrobků loni 13 miliardami korun. A přitom by stačilo tak málo. Dobře hospodařit s tím, co máme k dispozici, zvažovat, do čeho se bude investovat, co podpořit a co dobře vyvézt.