VÝVOJ MEZINÁRODNÍHO AGRÁRNÍHO TRHU

jeho charakteristiky a zákonitosti, současné

a očekávané tendence

Ing. PetrTuček, CSc.

VÚze Praha

Úkol hovořit o zákonitostech vývoje mezinárodního agrárního trhu v období, kdy mnohé z nich selhávají a kdy narůstající anomálie budí dokonce dojem, že pojem “zákonitost” je v daných souvislostech nepatřičným eufemismem, je velmi nevděčný. Lze to přirovnat ke snaze přesvědčit posluchače o zákonitostech vývoje počasí v době vrcholících projevů meteorologického chaosu. Liberální teorie akcentují některé tržní obecně platné zákonitosti, které nicméně geneze na mezinárodním agrárním trhu v posledních dvaceti letech nepotvrzuje. Vzhledem k tomu, že se nezabývám teorií trhu, ale spíše praktickým vývojem agrární výseče mezinárodního trhu, dovolím si především charakterizovat nejvýraznější aktuální a očekávané tendence, které jsou nebo budou relevantní pro české zemědělce, potravináře a obchodníky.

Zhruba od poloviny osmdesátých let lze charakterizovat mezinárodní agrární trh jako trh s trvalou převahou nabídky nad poptávkou, tedy jako trh kupujícího. Mnozí znalci mezinárodního agrárního trhu hovoří o tomto zbožovém segmentu jako o trhu deformovaném. Příčinou pokračování tržní nerovnováhy, projevující se mj. v dlouhodobém kontinuálním a v některých případech velmi rapidním poklesu reálných cen většiny nosných obchodovaných agrárních komodit, je významný objem národních rozpočtových prostředků, vstupujících do tohoto trhu.

Nejčastějším motivem pro rozpočtové podpory domácího agrárního sektoru v jednotlivých státech je snaha po zvýšení nebo udržení důchodové parity zemědělců ve vztahu k ostatnímu aktivnímu obyvatelstvu, snaha udržet rolníky na půdě a zachovat vlastní zemědělství (i když vyrábí s vyššími náklady a jeho konkurenceschopnost by bez subsidií klesla), resp. nevytvářet vyšší nabídku pracovní síly, příp. nezaměstnanost, jako důsledek odchodu ze zemědělství.

Existují však stále mnohé země, (včetně zemí velmi bohatých) ve kterých je důvodem k rozpočtové podpoře vlastního zemědělství - u nás liberálními politiky odmítané - úsilí po udržení rozumné míry soběstačnosti. Lze se přitom domnívat, že tato míra soběstačnosti je stále chápána jako určitá strategická nutnost nejen pro případ válek, ale také pro možné regionální přírodní katastrofy, v neposlední řadě pak jako pojistka proti extrémním výkyvům na mezinárodním zemědělsko-potravinářském trhu. Z hlediska dlouhodobého vývoje mezinárodního agrárního trhu je přitom téměř lhostejné, zda jsou rozpočtové prostředky poskytovány přímo nebo nepřímo, zda jde o subvence vývozních nebo nákupních cen, nebo podpory vůči jednotlivým komoditám opticky indiferentní. Vysoká celní nebo netarifní ochrana národních trhů (paralelně nezbytná pro udržení efektu subvencí) má pak pro vývoj mezinárodního agrárního trhu velmi podobné důsledky.

Deformace tržních vztahů, působená trvajícím přílivem subsidií do většiny komoditních výsečí mezinárodního agrárního trhu, se projevuje nejen zrychlováním dlouhodobého poklesu reálných cen zemědělských surovin a produktů, ale působí také na změny přirozených mezinárodních tokůzboží, daných přírodními podmínkami a rozmístěním produkčních a spotřebitelských oblastí a navzdory všem klasickým liberálním teoriím zvyšuje důchodovou, resp. sociální disparitu v globálním měřítku, prohlubuje rozdíl mezi státy bohatými a chudými.

Pro zemědělské prvovýrobce v zemích s vysokým podílem rozpočtových prostředků na příjmech přestala být cena na mezinárodním trhu, resp. cena možného dovozu faktorem korigujícím rozsah produkce. Důsledkem byl a je dynamický vzestup produkce v zemích, které mohou podporovat přímo či nepřímo důchody svých zemědělců, bez ohledu na to, zda to byly země s adekvátně nízkými náklady, resp. vhodnými výrobními podmínkami. Tento, již dlouhodobě působící faktor, vede nezřídka k omezování produkce a vývozu v zemích s nižšími náklady produkce a růstu v zemích s náklady vyššími. Rozmístění produkce některých komodit v globálním měřítku se částečně přizpůsobuje mapě použitelných rozpočtových zdrojů a odchyluje se od mapy optimálních přírodních podmínek. Podobně se modifikují rozhodující zbožové toky mezi vývozci a dovozci.

Konkurenceschopnost se v důsledku naznačených vlivů vytváří podle nových pravidel. Zboží masivně podporované národními rozpočtovými prostředky (resp. zboží zemí, které mohou ztrátu z jeho prodeje - v kterémkoliv článku řetězce - pokrýt rozpočtovými prostředky) se stává konkurenceschopným a zboží ze zemí, které subsidie poskytují v menším nebo nulovém rozsahu se stává cenově neschopným konkurovat

Velmi typickým a stejně tak velmi nežádoucím a deformujícím trendem mezinárodního trhu se zemědělskými a potravinářskými komoditami je jakýsi “dominový efekt” subvencování produkce a odbytu agrárních produktů. Spočívá v tom, že země, které by za situace normálně fungujícího nedeformovaného agrárního trhu nesubvencovaly své zemědělce a zpracovatele a používaly “přiměřená” cla (spíš z titulu fiskálního) přistupují pod tlakem agresivní subvenční a celní politiky jiných významných producentů a exportérů k podpoře vlastního agrárního sektoru a zesílení ochrany domácího agrárního trhu. Přesvědčivým argumentem je zvýšení konkurenceschopnosti a udržení existence domácího zemědělství. Příkladem velmi aktuálním může být Polsko, Rumunsko, Bulharsko a Slovinsko, ale v nedávné historii jistě také řada dalších zemí včetně rozvojových. U některých komodit se může mezinárodní soutěž, chápaná v minulosti jako komparace agregátů jakosti, prezentace, dodacích podmínek a cen, stát soutěží bohatství rozpočtů vyvážejících nebo dovážejících zemí.

Paralelně působí další faktor, kterým je zadluženost mnoha agrárních a rozvojových zemí, případně životně pro ně důležité zajišťování konvertibilních měn. Tyto měny, nutné pro splácení půjček, mohou uvedené země získat pouze exportem. S ohledem na skutečnost, že nezřídka nemají jiné vývozuschopné zboží kromě agrárních produktů a surovin, musí i za cenu ztrát zvyšovat jejich produkci a vývoz. Dochází k paradoxnímu vývoji, který se zcela vymyká normálnímu tržnímu mechanizmu. Při poklesu cen na mezinárodním trhutyto zadlužené nebo konvertibilní měnou nedisponující zeměmusí zvýšit svojí domácí produkci případně exportní nabídku, aby množstvím vykompenzovaly pokles hodnoty vývozu. Uvedený proces dále zvyšuje přetlak nabídky a pokles ceny a rezultuje nezřídka do dalšího snižování národních důchodů korespondujících agrárních, resp. rozvojových zemí a růstu konečných neprodaných zásob v regionálním nebo světovém měřítku.

Detailně by bylo možno ilustrovat uvedené a pokračující deformace mezinárodního agrárního trhu na tak významných komoditách jako jsou obiloviny, olejniny, textilní rostliny a zejména cukr. Zdánlivě absurdní vývoj na mezinárodním cukerním trhu je pro popsané tendence velmi charakteristický. Při vzrůstajících světových přebytečných zásobách a drastickém poklesu cen pod úroveň produkčních nákladů většiny zemí mnohé státy s monokulturní (cukerní) produkcí musí rozšiřovat pěstitelské plochy, aby zajistily levnějším vývozem prostředky pro splácení svých rozměrných dluhů. Jiné státy, bohatší, rozšiřují rozsah subvencování cukerní produkce, aby jejich pěstitelé cenovou depresi bez problémů přežili. Jako příklad lze uvést Brazílii, která jako reakci na extrémně nízké ceny cukru na mezinárodním trhu rozhodla ve druhé polovině r. 1999 podpořit z rozpočtových prostředků některé své pěstitelské cukerní oblasti. Jak velmi se tyto reakce vymykají liberálním představám o fungování mezinárodního trhu je zřejmé. Reakcí na drastické a často déletrvající cenové poklesy není v těchto a podobných případech odchod konkurenceneschopných subjektů z trhu, ani adekvátní snížení nabídky, ale nezřídka pravý opak.

Nutným následným opatřením, které doprovází přesun rozpočtových prostředků do zemědělsko-potravinářského sektoru je zvyšování ochrany vlastního domácího agrárního trhu. Subsidie zvyšují objem agrární produkce která je vyrobena s vyššími náklady a realizována na domácím trhu obvykle za vyšší ceny, než jsou korespondující ceny na mezinárodním trhu. Domácí trh musí být k tomu, aby byl tento transfer rozpočtových prostředků efektivní, úměrně chráněn. Výsledkem je obvykle přímá úměrnost stupně subvencování s výší ochrany domácího agrárního trhu.

Paralelně s průběhem naznačených procesů vzrůstá u řady zemí odpor ke vzrůstajícímu subvencování národních agrárních sektorů. Odmítání tohoto mechanizmu, jehož pokračování by ve svých důsledcích nutně vedlo ke zhroucení mezinárodního agrárního trhu, sílí jak ze strany daňových poplatníků, domácích ekonomů a strážců rozpočtů v zemích silně podporujících zemědělství, tak zejména ze strany méně rozvinutých chudších zemí, resp. zemí, které disponují optimálními přírodními podmínkami a dostatečně vysokou úrovní vlastní agrární produkce.

Současně však trvá obava z velmi silné redukce např. evropského zemědělství, pokud by k významné liberalizaci na mezinárodním trhu agrárních komodit opravdu došlo. Jakkoliv je tedy vzrůstající příliv subsidií deformujícím faktorem a brzdou mezinárodního zemědělsko-potravinářského obchodu, je naopak jejich rychlé výrazné snížení hrozbou jak pro národní agrární sektory, tak pro sociální rovnováhu v celých velkých regionech. Zmíněný odpor k pokračujícímu podporování zemědělství mj. vyústil do šest let trvajících jednání UK GATT, jehož cílem bylo také výrazné snížení národních objemů rozpočtových prostředků poskytovaných zemědělcům a souběžné snížení všech tarifních i netarifních barier mezinárodního agrárního obchodu. Výsledky UK GATT byly skromnější, než si země, prosazující liberalizaci přály, nicméně byly dílčím pokrokem.

Jestliže tedy lze označit výše uvedené tendence, vedoucí k deformaci tržních vztahů v agrární výseči světového trhu za nejvýraznější z těch, které ovlivňují její vývoj v posledních dvaceti letech, není naopak možné předpokládat, že by snahy o liberalizaci a ozdravení, prosazované některými státy a redigované WTO, mohly být plně úspěšné. Více než kompromisní výsledek jednání o novou podobu CAP, který našel výraz v Agendě 2000, příprava na nová jednání WTO od r. 1999 a zřejmá snaha masivně subvencujících zemí po udržení odpovídající agrární politiky i v budoucnu, zejména ale zcela nové formy vytváření tarifních i netarifních překážek (“spotřebitelský nacionalizmus, resp. konzumní xenofobie”) signalizují, že úsilí po ozdravení mezinárodního agrárního trhu je efektivní jen částečně a dosažené i předpokládané výsledky nebudou zcela uspokojivé.

Mezi charakteristické tendence vývoje mezinárodního agrárního trhu v poslední dekádě je možno dále zařadit zejména:

· Všeobecný pokles významu (podílu) agrárních komodit na celkovém objemu mezinárodně obchodovaného zboží (jako důsledek vyšší dynamiky mezinárodní směny nezemědělských komodit a služeb)

· Kontinuální růst podílů zpracovaných agrárních produktů a potravin, resp. produktů s vyšší přidanou hodnotou na celkové hodnotě mezinárodního agrárního obchodu a souběžný pokles podílu nezpracovaných zemědělských surovin

· Zkracování cest mezi výrobcem a spotřebitelem, snaha odstraňovat - v zájmu zvýšení zisku - všechny zbytečné mezičlánky ve vertikále výroba-spotřeba.

· Odklon tradičních trajektorií dovozu a vývozu od “klasických” transferů agrárního zboží. Tato skutečnost je dána jednak již zmíněným vlivem subsidií v mezinárodním agrárním obchodě, jednak prudkým rozvojem agrární produkce v některých zemích, které v minulosti nepatřily k významným, resp. rozhodujícím vývozcům (Brazílie rostlinné produkty, USA a Kanada vepřové maso, Čína konvertující od vývozce olejnin k výraznému netto dovozci, atd.).

· Růst kupní síly spotřebitelů v jihovýchodní Asii a Jižní Americe (jako důsledek globalizace, resp. přemístění manuálně náročných výrob do oblastí s nejlevnější pracovní silou), projevující se markantním růstem dovozů agrárních produktů a potravin do těchto regionů

· Pokračující integrace vertikální i horizontální prakticky u všech účastníků agrárního trhu. Integrace prvovýrobců se zpracovateli, skladovateli, dopravci a obchodníky Koncentrace kapitálu a rozrůstání majetkových účastí jak v horizontále tak ve vertikále. Oslabování vlivu národních vlád a růst vlivu nadnárodních společností.

· Tendence spotřebitelů preferovat čerstvé produkty a pokles významu klasických konzervačních technologií. Zkracování cest (zrychlování dopravy a zlepšování logistiky) od výrobce ke spotřebiteli a růst požadavků spotřebitelů v tomto směru.

· Růst významu okamžitých přesných informací a kvalifikovaných predikcí, růst významu a vlivu “netradičních” instrumentů zahraničního obchodu a zvyšování vlivu spekulace v mezinárodním obchodě, včetně agrárního.

· Trvající akcent na marketing jako podnikatelskou psychologii a růst vlivu reklamy a propagace, jako důsledek nerovnováhy mezi vysokou nabídkou a skromnější poptávkou.

K poklesu reálných, ale v posledních třech letech také nominálních, cen většiny rozhodujících komodit na mezinárodním agrárním trhu přispívá také existence a dynamické rozšiřování GMO (geneticky modifikované organizmy). Podle zahraničních zdrojů existují GM odrůdy již u více než 30 druhů kulturních rostlin. Zemědělci v USA, Kanadě, Jižní Americe a v Tichomoří používají GM odrůdy k běžnému osevu a snižují tak průměrné jednotkové náklady korespondujících plodin. Jakkoliv se mnohé státy využívání a dovozu GM odrůd brání (EU), je velmi pravděpodobné, že rozšiřování těchto geneticky modifikovaných plodin bude - s ohledem na zřetelné ekonomické výhody - pokračovat a komparativní výhody realizované v mezinárodním obchodě se budou přesunovat do těch zemí, které se jejich aplikaci nebudou bránit.

Od r. 1997 klesají nominální ceny většiny agrárních komodit v mezinárodním obchodě také v důsledku dynamického rozvoje produkce zejména v USA, kde v r. 1996 vstoupil v platnost nový zemědělský zákon (Farm Bill), podporující a umožňující dynamickou expanzi domácího zemědělství. Propad cen, jako důsledek velmi dobrých sklizní obilovin a olejnin v posledních dvou letech byl dále umocněn finanční a měnovou krizí v Jihovýchodní Asii a v Rusku v r. 1998. Zejména ruský hospodářský kolaps ovlivnil prudké zvýšení nabídky hlavních obchodovaných agrárních komodit na evropském trhu. Pokles dovozů obilovin, olejnin, masa a krmiv ze strany států jihovýchodní Asie pak způsobil zvýšení konečných zásob odpovídajících komodit a následnou redukci cen zejména v USA a Kanadě.

Uvedený nástin charakteristických aktuálních tendencí světového zemědělsko-potravinářského trhu nepochybně působí dost chmurně. Předpokládáme přitom, že popsané tendence v nejbližších letech neskončí a budou pravděpodobně ovlivňovat korespondující obchod také perspektivně. Podle renomovaných prognostických pracovišť, jejichž střednědobé i dlouhodobé výhledy máme k disposici, nebude budoucí vývoj konjunktury u většiny hlavních agrárních komodit nikterak výjimečný. OECD i FAPRI (Výzkumný institut pro zemědělskou a výživovou politiku v USA) očekávají setrvalý mírný cenový růst (v rovině nominálních, nikoliv reálných cen) u prakticky všech významnějších zemědělských komodit mírného pásma, počítají s přiměřeným růstem spotřeby a poptávky.

Zvyšující se názorové rozdíly na budoucí liberalizaci mezinárodního agrárního obchodu mezi EU (na straně zastánců pozvolného tempa liberalizace a četných výjimek a skrytých forem důchodových podpor zemědělcům) a USA, Austrálií, Novým Zélandem a mnoha rozvojovými zeměmi (prosazujícími razantní liberalizaci a odstranění všech barier mezinárodní směny) spíš indikují, že nadcházející jednací kolo WTO - kolo tisíciletí - bude trvat několik let a půjde opět o hledání desítek kompromisů, které stěží přinesou zásadní obrat směrem k narovnání tržních vztahů.

Na druhé straně ale již dříve zmíněné, reálně existující a dlouhodobě působící trendy nepřestávají ovlivňovat světový zemědělsko-potravinářský trh a jednoznačně indikují jehobudoucí konverzi z trhu s převisem nabídky nad poptávkou, na trh nabídkově deficitní. Jde zejména o setrvalý absolutní i relativní pokles výměry zemědělské půdy na obyvatele zeměkoule, o stále vysoký meziroční nárůst světové populace, o souběžný rychlý úbytek přirozených zdrojů obživy, o akcelerující urbanizaci a redukci zemědělského obyvatelstva, o hrozící deficit vody, případně o její očekávané dramatické zdražení, především ale o diferenci mezi pomalejším tempem růstu světových hektarových výnosů v porovnání s tempem růstu světové spotřeby. V daných souvislostech se pak úsilí některých států po udržení určité rozpočtově přijatelné míry soběstačnosti zdá být racionální politickou linií.

S výjimkou možného vlivu růstu frekvence meteorologických anomálií lze stěží v příštích pěti letech očekávat nějaké zásadnější změny naznačeného vývoje mezinárodního agrárního trhu.

Kontaktní adresa: Ing. Petr Tuček; VÚZE Praha; Mánesova 75; 120 58 Praha 2 - Vinohrady