Unie se bez norem neobejde

Předpisy na správné zakřivení banánů, prodej koblih v igelitu či tlak na hygienické normy, při jejichž nedodržení zkrachuje dotčená mlékárna či masokombinát - i to je součástí pozvánky na vstup do Evropské unie. Pověst Bruselu jako byrokratického molocha netřeba připomínat. Argumenty odpůrců neustálého normování jsou většinou známé a správné. Můžeme se ale na úlohu a dopady bruselské byrokracie podívat i z jiného úhlu než jen jako na ztrpčování podnikání a života občanů unie.

Tento pohled přitom není v žádném případě omluvou či dokonce podporou nadměrných byrokratických praktik - jen upozorněním na některé souvislosti.Jedním z důvodů, proč Brusel především v oblasti potravinářství chrlí předpis za předpisem, je tlak na zdravotní bezpečnost potravin. Unie má pro tento obor i samostatného komisaře. Příčiny důrazu na tuto oblast jsou zřejmé: Je to důsledek globalizace.

Jinak řečeno, ve vyspělém světě je už zemědělství, potravinářství a obchod tak propojené, že jedna chyba může způsobit řetězovou katastrofu. Vazby už nejsou takové, že z nezdravého mléka z jedné farmy by onemocnělo jen několik okolních odběratelů. Většinu zboží produkují firmy v obrovském množství, zboží jde přes hranice a zdánlivě malý nedostatek se může zmnožit ve fatální výsledek. Klasickým příkladem je nemoc šílených krav - její následky vyčíslila unie sumou zhruba sedmi miliard eur.

Obrovský význam pak mají nejrůznější potravinářské normy pro ochranu trhu. Dobře to znají třeba čeští vývozci, když chtějí dostat své zboží na cizí trh, kde se ovšem tamní producenti brání. Výrobek může být kvalitní, ale když zkrátka neodpovídá určité normě, razítko nedostane. Stejné finty ale používají i tuzemci.Když se letos chovatelé obávali třeba dovozu levného vepřového masa z Polska, i čeští veterináři dostali od Ministerstva zemědělství upozornění, aby dodávky důsledněji kontrolovali. Takový důsledný úředník pak už umí najít chybu, kterou nařídí dovozci odstranit - a mezitím import pozastaví.

V širším smyslu ovšem na speciálních předpisech staví Brusel celou svoji agrární a potravinářskou politiku. Vzhledem k přírodním podmínkám i charakteru zemědělství není unie zdaleka tím nejlevnějším výrobcem ve srovnání se světem - a tak se chrání. Stále více zdůrazňuje ekologický aspekt hospodaření a zmíněnou zdravotní bezpečnost potravin.To pak na jedné straně znamená šikanování farmářů a dalších podnikatelů přehršlí norem. Na straně druhé to ale umožňuje Bruselu pumpovat do oboru stále dotace na jejich plnění (tento typ podpor Světové obchodní organizaci WTO v jejím úsilí o liberalizaci obchodu tolik nevadí), a hlavně chránit celý trh unie. I kdyby se po tlaku WTO třeba odbouralo dovozní clo na některé zboží úplně, nemusí se na evropský trh dostat, když zkrátka nebude odpovídat normám.

Není přílišnou nadsázkou říci, že bez specifické agrární politiky unie, opírající se v praxi o bezpočet nařízení, by trh společenství zavalily levnější potraviny z dovozu - cukrem počínaje a mořskými rybami konče.

Normy tedy sice nejsou nic pěkného, ale je to zároveň daň jednak za globalizaci výroby i spotřeby, jednak za udržení současného charakteru evropského zemědělství. Přitom neveřejně i bruselští úředníci přiznají, že sami se ve stozích nařízení a norem leckdy nevyznají. Takže pročištění spletence často zbytečných nařízení je nezbytné - ale konec evropského normování můžeme v dohledné době sotva očekávat.