Půda je přece také zboží

Cizinci pronikají do českého zemědělství. To se domácím sedlákům většinou nelíbí. Mají dost starostí sami se sebou a západní farmáři, vybavení větším kapitálovým zázemím, pro ně mohou představovat nevítanou konkurenci.

S ještě větší nelibostí však tuzemci, a to již nejen rolníci, pohlížejí na prodej zemědělské půdy cizozemcům. Politici dokonce žádají od Bruselu přechodné období po vstupu Česka do unie, kdy by zřejmě ještě sedm let nemohl zakoupit české hektary cizozemec.

Hlavní argumentace většinou spočívá v obecném konstatování, že "žádná země si nemůže nechat vyprodat svoji vlastní půdu". Vzhledem k tomu, že ve hře jsou přitom hlavně polnosti v českém a moravském pohraničí, je problém také označován jako "vysoce citlivý". Jde přece o vztahy s Německem a Rakouskem.

Je však přesto třeba jasně říci, že prodej půdy do zahraničí je proces, který nelze v demokratických podmínkách zastavit. Připomeňme nejprve, jak se vyvíjejí podnikatelské aktivity v posledních letech ve světě i doma. Výraz nadnárodní firma je jedním z hesel moderní doby. A české automobilky, pivovary, banky, média - výčet může pokračovat, také už nejsou jen v rukou domácích podnikatelů.

Zemědělství není natolik výjimečným oborem, aby se mu tento trend vyhnul. Nejlépe se však můžeme přesvědčit o nevyhnutelnosti prodeje půdy zahraničním zájemcům, jakmile si uvědomíme již současnou praxi.

Česko chce zakázat oficiální prodej půdy cizincům. Již dnes je však zcela legální, když soukromý vlastník prodá své hektary cizinci, který zde založí nějakou firmu. Takže stát se oficiálně brání čemusi, co již dávno funguje. Jsou snad našinci, kteří svá pole prodávají, nějací vyvrhelové?

Jsou to pochopitelně normálně uvažující lidé, kteří mají možnost prodat své zboží. Když stát může prodávat nadnárodním firmám podniky za desítky miliard, proč by občan nemohl prodat svých vlastních pět hektarů?

Půda je prostě také zboží. Po desetiletích komunismu je zřejmě pro někoho "necitlivé" si to přiznat, ale je to tak.

Pokud je něco v prodeji půdy v Česku špatné, pak je to naopak neexistence skutečného a průhledného trhu s půdou. Starostí státu musí být napravit toto zaostávání za Evropskou unií, a ne bránit neobhajitelné pozice. Vytvořit trh znamená především umožnit přístup k němu. Takže místo znepříjemňování pozic cizincům by měl stát uvažovat o tom, jak posílit pozice tuzemských zájemců o koupi půdy.

Pokud přitom chtějí politici zdůrazňovat onen státní zájem na hospodaření domácích sedláků na vlastní půdě, mají šanci trefit dvě mouchy jednou ranou: Totiž podpořit tvorbu trhu s půdou a zároveň pomoci českým rolníkům.

Řada z těchto tuzemských zemědělců hospodaří na pronajaté půdě. Právě ti by měli dostat výhodné úvěry na koupi polí, kombinované třeba s možností hypoték či určitých dotací. A to co nejrychleji. Jinak bude možné stále říkat, že stát chce jen kazit cizincům přístup k tomu, co nedokáže dopřát vlastním lidem.