Není třeba bát se strak

Zdá se, že opravdu ubývá příležitostí pro hnízdění holubů. V rekonstruovaných střechách již nejsou volné otvory a na římsách historických budov bývají pásy s trny, kde se holub ani nezastaví. S hnízdy „věžáků“ se lze tedy v poslední době nejčastěji setkat v mostních konstrukcích, na nádražích, v průmyslových halách, ale také na balkonech domů.

Holubů tedy v podstatě statisticky podle ornitologů neubývá, jen se stěhují jinam. Na druhou stranu je možné se v centrech měst setkat v poslední době se strakami. Ty zde nacházejí dostatek potravy, ale jak by se někdo mohl mylně domnívat, drobným pěvcům ve skutečnosti nekonkurují. Ano, straka je krásný pták, kterého si ještě před pár lety leckdo vybavil jen podle Ladových ilustrací, popřípadě podle rčení o malování strak na vrbě, anebo podle hanlivého straka-zlodějka, či krade jako straka. Dnes však už nikoho nepřekvapí, když uvidí straky běhat po střechách, mezi komíny, a jejich křik často zaslechne i během dne.

Je tedy možná na místě úvaha, že bychom vlastně měli být vděční za to, že se objevují další živočišné druhy, které v naší blízkosti dokáží přežít, podobně jako sojky, popřípadě jiní živočichové.

Logické je, že se skladba živočišných druhů v přírodě i v blízkosti člověka s měnícími se podmínkami mění. A možná to je předčasná úvaha, ale v blízké budoucnosti je docela dobře možné, že jednou budeme nostalgicky vzpomínat na malebné holubí hejno, které zakroužilo v podvečerním nízkém slunci na pozadí tmavého mračna. A na pokálený chodník či občasné problémy s roztoči či ornitózou si nikdo ani nevzpomene.

Pravda je, že zvířata, která s lidmi dobrovolně i nedobrovolně spolužijí, přinášejí radost, ale i starost. A každá snaha o regulaci či podporu přináší i možná nepředvídatelná rizika. Proto je vždy na místě velmi opatrně zvažovat kroky, které mají cokoli omezovat, anebo naopak podporovat.

Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR