Klíč k problému: pomoc zemědělcům

Má-li mít konference OSN o potravinové bezpečnosti v Římě ambice na systémové řešení současného problému takzvané potravinové krize ve světě, musí se především otočit zády k dosavadnímu přístupu celého vyspělého světa k chudším rozvojovým zemím.

To znamená nehledat spásu v humanitárních pomocích všeho druhu, které jsou prakticky vždy jen hašením největších požárů, navíc se pomoc zdaleka nedostane ke všem těm, kteří by ji nejvíce potřebovali. Stejně tak nejsou řešením problémů ochranářská opatření - zákazy vývozu nebo naopak dovozu strategických zemědělských surovin.

A už vůbec ne zvyšování strategických zásob potravin v zemích Evropské unie, jak se to nedávno pokoušel navrhnout Evropský parlament. Základním problémem rozvojového světa je totiž v první řadě katastrofálně nízká výkonnost tamního zemědělství. Kvůli ní musí rozvojový svět suroviny a potraviny dovážet z vyspělých zemí.

Tím se ovšem rychle prohlubují rozdíly mezi bohatými a chudými, protože vyspělý svět samozřejmě na exportu vydělává (nebo by alespoň měl, jinak to nemá logiku).

Jestli je tedy pro uživení rostoucí populace na planetě žádoucí něco dělat, pak je to snaha o zvyšování zemědělského produkčního potenciálu rozvojového světa. To v praxi znamená investice vyspělého světa do zemědělství v rozvojovém světě, zejména do nových výkonnějších technologií.

Vzhledem k tomu, že zemědělství tvoří v rozvojovém světě základní zdroj obživy a kromě turistiky na něm stojí podstatná část tamních ekonomik, a vzhledem k tamním většinou příznivým půdním a klimatickým podmínkám pro produkci by se výkonnost zemědělství v rozvojovém světě mohla doslova za pár let přinejmenším dvojnásobně zvýšit. Ne že by se snad potom mohli všichni lidé na planetě bezostyšně přejídat, ale potravinová krize v podobě, v jaké ji registrujeme dnes, by určitě nebyla.

Pouhé zvýšení efektivity zemědělství by ale z dlouhodobého hlediska bylo jen polovičatým řešením. Surovina vyprodukovaná v rozvojovém světě by měla být také následně přímo v místě svého vzniku zpracována. To v praxi znamená, že se vyspělý svět musí v budoucnosti podělit s rozvojovým o část zisků z přidané hodnoty k primární surovině. Je samozřejmě otázkou, zda k tomu bude dost politické vůle.

Pokud ale nebude, jsou a budou všechny konference o potravinové bezpečnosti pouhým bezobsažným tlacháním. Konference v Římě má nyní jasnou historickou šanci vytyčit nové možnosti řešení potravinových problémů. Osobně se ale domnívám, že na tomto setkání ještě jasné slovo o vizi do budoucnosti nepadne.