Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR: Rodinná hospodářství musí být pilířem českého zemědělství a venkova

Nový předseda Asociace soukromého zemědělství Mgr. Ing. Jaroslav Šebek má o dalším směřování Asociace docela jasno. Chce navázat na prvního předsedu, Stanislava Němce, kterému se podařilo uskutečnit společnou vizi, založit srozumitelnou a funkční stavovskou organizaci, a na Josefa Stehlíka, který ji dále pěstoval a rozvíjel, takže nyní už všichni berou Asociaci vážně. A Jaroslav Šebek dodává: „Mým největším cílem je přispět k tomu, aby selský stav a potažmo i naši Asociaci již nebylo možné z české krajiny a společnosti nikdy vykořenit, tak jak se to téměř podařilo v období násilné kolektivizace. Asociaci beru celou dobu jako přirozenou součást svého života, jsem hrdý, že do téhle jakési ´větší rodiny´ mohu patřit a je pro mne velká čest a odpovědnost jí dnes zastupovat.“

Jaroslav Šebek byl téměř 17 let tajemníkem ASZ, stál u počátků Asociace v regionu Litoměřice už jako čerstvý absolvent Agronomické fakulty České zemědělské univerzity. Jeho rodina restituovala komunisty zkonfiskovaný majetek, jenže průtahy a právní kličky, kterých využívali právníci vydávajícího družstva, přivedly mladého hospodáře k tomu, aby si ještě vystudoval Právnickou fakultu na Panevropské vysoké škole v Bratislavě.

Dalo by se říci, že Asociace má za sebou dvě významná a určující období: iniciační a diplomatické, která charakterizují pánové Stanislav Němec a Josef Stehlík. Lze takto hodnotit 20 let ASZ?

Myslím, že vlastně ano. Byla to doba mnoha velkých změn, začínalo se v kopřivách a často opravdu z ničeho a proti velkému zástupu nepřejících nebylo vůbec jednoduché něco podobného vybudovat. Nebyli to však jen oni dva, ale mnoho dalších, kteří nezištně a dlouhá léta pracovali a pracují ve prospěch tohoto celku, který považuji v porovnání s jinými subjekty v mnoha směrech za opravdu jedinečný.

Aby se tyhle věci nezapomněly, navrhnul jsem již před rokem, že bychom si zpracovali zvláštní publikaci mapující uplynulé období, ve které by byla přehledně připomenuta tehdejší klíčová usnesení z Valných hromad či celostátních Rad Asociace v porovnání s následným vývojem a realitou. 

Pokusili bychom se zhodnotit a chronologicky ukázat, čeho se podařilo dosáhnout, jak a zda vůbec jsme se posunuli v našich postojích a názorech, a jak se můžeme z minulého poučit. Vše by mělo být v kontextu jednotlivých vlád, kdo kdy rozhodoval na ministerstvu zemědělství a vůbec v jakých ekonomických a politických podmínkách jsme se nacházeli. Tato publikace může mít význam dokumentační, archivační a také prezentační. Zmapujeme také naše další aktivity, programy, významná jednání, školení, soutěže, zájezdy atd.

Doufám, že o historii zde promluví především Stanislav Němec, ale třeba i Jan Miller, Jan Váňa nebo Jan Votava o tom, jak se chystali do toho zapleveleného pole bývalých a bohužel stále současných bolševických struktur vetknout konečně nějakou kulturní plodinu, a do jaké míry se to podařilo. A pak také Josef Stehlík, o tom,  jak v průběhu následujících let za dalších ministrů, kteří sedlákům převážně vůbec nefandili, dokázal, že se ta naše organizace, „ta vytrvalá rostlina“ prosadila a propojila s okolní vegetací, aniž by to bylo na něčí úkor. Prostě myslím, že není od věci trochu bilancovat a na základě toho společně vybrat nejlepší možnou strategii.

Přiznám se vám, že třeba vůbec nechápu, jak je možné, že ministr zemědělství (a rozhodně tím nemyslím jen toho současného), ještě tolik let po revoluci a v situaci, kdy se věnuje taková pozornost životnímu prostředí, problémům sociálním, kdy se řeší téměř fatální potíže krajiny a venkova, tak málo používá pojmu rodinná farma. To bych si přál změnit. Je to krásně vidět třeba na současné rigidní pozici MZe k nové Společné zemědělské politice EU. Mám ale takové podezření hraničící s jistotou, že úmyslné „nechápání“ nebo opomíjení sedláků souvisí s tím, že prostě téhle garnituře nezapadáme do jejich škatulek smýšlení o udržení postsocialistického zemědělství, u kterého se jednak den za dnem stále více ukazuje, že je strukturálně do budoucna neudržitelné a tím pádem vlastně bezvýchodné, ale hlavně které bylo od počátku založeno na zlodějně, křivdách a lžích a tudíž nemůže principiálně před slušnou společností obstát. Tihle samozvaní kapitáni českého zemědělství by moc rádi, aby se na tohle všechno zapomnělo. To jim ale nikdy nedovolíme. Bylo by přitom už opravdu dobré, aby si dotyční vůbec uvědomili, jaký přínos pro krajinu, přírodu, danou lokalitu i společnost obecně sedlák má. Současně ale také vím, že toho se od nich určitě nedočkáme. Jenže to zase tolik nevadí - nehroutíme se z toho. Správné věci se vždy časem prosadí a myslím, že se to na všech zásadních tématech, která jsme dosud hájili, postupně potvrzuje.

Sedlák v podstatě nastavuje zrcadlo onomu tzv. podnikateli v zemědělství…

A v něm je vidět, že přístup obou je zpravidla velmi odlišný. Jsou podnikatelé, kteří berou půdu a všechno kolem sebe jako jakýsi substrát, který je tu od toho, aby se z něj bralo. Člověk by však neměl být bezohledným pánem přírody, ale rozumným hospodářem, který když něco bere, musí v jiné formě stejnou měrou něco dávat. Někteří velkopodnikatelé a jejich zastánci na MZe či ve vládě trvale předkládají veřejnosti obraz zemědělství jako přísně ekonomického systému, který nemůže produkovat než nejvýdělečnější komodity, a produkce je jediným dovoleným kritériem. Zaklínají se vlastní konkurenceschopností, ale přitom straší veřejnost, že jiná cesta než zas a znova dotovat dokonce i ty největší agrokombináty s mnoha tisícovkami hektarů, není. Apel na společenský a krajinotvorný efekt berou na lehkou váhu. Nepřipouští si, že situace se již změnila. 

U skutečného sedláka naopak vše musí vycházet z konkrétní situace v jednotlivém roce, z místa, kde žije a hospodaří. Vnímá svou roli úplně jinak a také problémy vyřeší jinak. Jenže na to asi nikdy nepůjde nastavit žádná rozumná dotační pravidla, žádná kritéria. Rozhodovat by ale ve finále měl především odpovědný hospodář a ne nějaký úředník. Aby vše skutečně fungovalo, musí to stát na v lidech, kteří hospodaření berou jako poslání a životní styl a to je jasný rozdíl mezi zemědělským podnikatelem a skutečným sedlákem. Samozřejmě všude existují výjimky.

Asociace proto musí přesvědčit širokou veřejnost, že podpora rodinnému hospodaření je nejlepší cesta, kterou se můžeme vydat. Pak snad také bude šance, že třeba jednou nebudeme tolik v zajetí neustále se stupňující resortní byrokracie, která je formalistická, alibistická a tuhá hlavně proto, aby postihovala ignoranty, kteří se z toho ale často nakonec v našich podmínkách papírově vyvléknou.

To jsou velké cíle a snad i zbožná přání. Není to trochu příliš ambiciózní?

Máte pravdu, je!  Ale nemám strach, že bychom to společně nezvládli. Bez velkých cílů opřených o přirozené hodnoty bychom nemohli uspět. Pokud se nám například podaří prosadit zásadní změny v nové distribuci veřejných podpor, ve finále získáme snazší přístup k půdě a vůbec nemám pochybnosti, že se najde řada dalších zájemců o hospodaření. Kupříkladu mnozí z našich členů jsou v regionech úspěšní a uznávaní, a přitom paradoxně celá řada z nich vlastně ani nemá zemědělské vzdělání. Vědomosti si doplňují časem, zkušenosti získávají praxí a i v rámci svého členství v tomhle našem spolku. Nejdůležitější totiž je, že mají opravdu cit a vztah k rodinnému majetku, půdě, ke zvířatům, k přírodě. A umí chápat v souvislostech, které přesahují generaci. To jsou kategorie, či pojmy, které u nás zatím moc nemají zastání. A to je škoda. 

Přitom právě rodinné hospodaření se dá provozovat za nižších nákladů a s odpovídajícím ziskem, v různých variantách, šikovně, diverzifikovaně, člověk může do detailu využívat možností daného regionu a lidí, a může se pustit i do časově náročnějších rozhodnutí, které se mohou ukázat i pro okolí dlouhodobě prospěšné. A nemyslet jen od jedné sezóny ke druhé. Ve výsledku se to vyplatí. Všem. Kdyby to tak nebylo, nebylo by na světě pět set milionů rodinných hospodářství a netvořily by se v nich tři čtvrtiny všech potravin. Letos startuje Desetiletí rodinných farem vyhlášené OSN. Počítám s tím, že ASZ bude mít v tomto směru celou řadu aktivit.

Nepochybuji, že selský stav bude opět chápán jako významná a stmelující složka společnosti. Když se z různých důvodů, například v době hospodářských či politických krizí, hroutí různé struktury, fungující statek na vesnici se svou podstatou může být do určité míry a po určitý čas záchranou. Je to určitá jistota. 

Zde se dostáváme k tématu, které je neustále aktuální, Společná zemědělská politika. Před dvěma lety jste napsal v SR článek s titulkem „Změna postsocialistické struktury našeho zemědělství je potřebná. Ministerstvo jí ale brání.“ To byla reakce na stanovisko, které bylo vypracováno za ministra Jurečky. Jaká je situace dnes?

Zdá se, jako kdyby mnozí naši zemědělští představitelé již od vstupu do EU říkali: „hlavně nám dejte ty peníze, my si to tady rozdělíme líp, než nám radíte vy z Bruselu“. Pochopitelně šlo především o podporu pro postsocialistické celky, pro které ale SZP vlastně vůbec není konstruována, což v mnoha případech přírodě a vesnici uškodilo. Z celé řady důkazů zmíním třeba zvednutou hranici projektů v PRV z 30 milionů na 150. Tak to bylo za ministra Jurečky a zůstalo i dnes. Postoj Asociace je tedy vzhledem k současnému postupu vedení MZe stále stejný. Je ale faktem, že jsme letos uspěli například v tom, že se pro příští období připravují dotační pravidla na podnikání agrolesnickým způsobem. Tento model je jednoznačně blíže našim představám a věřím, že jej naši členové budou využívat. Myslím, že dnešní ministr si uvědomuje, že jsme pevně ukotvená organizace a že s námi počítat musí. Současná politická situace nám ale téměř v ničem nepřeje. Na to jsme si již zvykli. Uvažujeme totiž v jiném konceptu a s jinou časovou perspektivou. 

Cítíte podporu mezi členy Asociace? Jsou nakloněni případným změnám, popřípadě posunu?

Nu, tak nějak doufám, že ano, jinak bych se do toho vůbec nepouštěl. Věřím, že mne členové mohli za ta léta poznat a vědí, co ode mne mohou čekat. Mám své lidské a odborné limity, které se snažím si uvědomovat a na kterých pracuji. Členem ASZ je dnes již padesátka regionálních nebo zájmových organizací, jejichž jednotliví členové mohou mít a také mají zájmy, motivace a formy podnikání docela různé. Situace se vyvíjí a společenské trendy se mění. Je třeba to vnímat a vzájemně se respektovat a snažit se o nějaký funkční soulad. Mám ale za to, že většina prostě podvědomě cítí, co je hlavním a neměnným posláním téhle organizace a že dokázala mnohé zachránit již tím, že vůbec existuje. Těch příkladů neustálých ataků na hodnoty, které ctíme, známe z posledních let bohužel opravdu mnoho. Nejdůležitější pro nás určitě zůstává obhajoba svobodného rozhodování, co budeme každý z nás dělat zítra s tím, že u toho nebudeme mít za zády hromadu úředníků a kontrolorů. Zároveň naši členové dobře vědí, že to vše vyžaduje nemalou míru vlastní zodpovědnosti a oni ji přijímají. Zajímáme se o dění v obcích a víme, že když tam sedláci rozumně hospodaří, jsou dobře přijímáni starostou, ovšem pokud jím již sami nejsou, ale i vlastníky půdy, od kterých ji mají v pachtu, a to vše jim umožňuje podnikání dále rozvíjet. Jejich zájmy jsou pak i lépe chápány a mohou být o něco více zohledněny třeba při územním plánování. Zkrátka našim členům je jasný širší obraz funkčního venkova a zemědělství, ke kterému chceme směřovat.

Ten je ale dost odlišný od představ těch, kteří v zemědělství jen podnikají, jak jste zmínil. Přesto, nacházíte nějaké společné body?

Na pomyslném trhu nevládní sféry v zemědělském sektoru je dnes celá řada dalších poměrně dobře fungujících organizací, které mají své členy, své legitimní cíle a strategii. Jen málokterá z nich ale, podle mne, funguje jako nositel skutečných a jasně formulovaných vizí, co a jak se zemědělstvím a venkovem dál. Snažili jsme se v minulosti o co možná největší spolupráci, sem tam se i podařilo nějaké společné stanovisko. Asi největším úspěchem je více než deset let funkční existence Antibyrokratické komise Mze, kterou ASZ navrhla a prosadila a která v tomto směru dala dohromady všechny nevládní organizace. Nejsem si ale úplně jist, zda v ostatních oblastech reálně nacházíme společnou řeč. Zřejmě tu zatím ještě není ten dostatečný potenciál a ochota se vnímat. Neustále je nám některými lidmi předhazováno, že něco kazíme, proč prý netáhneme za jeden provaz, že zemědělství je jen jedno, že mají všichni společné zájmy atd. To jsou ale pohádky ovčí babičky. Problém totiž je, že na té pomyslné společné lodi je někdo pořád nejraději u kormidla a nehodlá brát ohledy na to, že jsou tu také jiní zemědělci se svými představami, jak naložit se svým majetkem a především se svým životem. Navíc určitě nechceme být spojováni s těmi, kteří zemědělství pořád vykreslovali jako obor, který je stále v mínusu, stále se potýkající se samými negativy, s tím, že se do něj jen musí sypat veřejné peníze, ale nikdo se moc nesmí ptát, kde skončí a co se s nimi stane. Teď se potýkají s důsledky z opačného konce. Pokřivený obraz sektoru pak společně s jinými společenskými výzvami spolehlivě odhání potenciální podnikatele ale i zaměstnance. Vždyť, kdo by do takového podniku šel? Jistě i naši členové mají problém sehnat zaměstnance, ale rodinná farma přece jen tolik cizích lidí nepotřebuje.

Takovýto způsob zemědělství proto nebudeme legitimizovat. Pořádáme vlastní akce, selské slavnosti, dožínky, připomínky různých historických událostí, jako například rozehnání Selské jízdy v Nechanicích v roce 1947. Propagovali jsme a odborně zaštítili třeba celosvětový Rok vody, půdy, rodinných farem atd. Podporujeme spolkový život a spolupráci v regionech, kde žijeme, poutě, divadlo atd. Chceme být hybnými silami nebo alespoň součástí místního života, a ne se z něj provozováním odosobněného, dá se říci průmyslového zemědělství, ať už vědomě nebo jen bezděky, oddělovat.

Jedním z argumentů, který slýchám do omrzení odevšad včetně nejvyšších míst, je soběstačnost! Jenže ta je podle mého názoru právě zajištěna nejlépe tehdy, pokud na venkově budou bydlet svobodní lidé s širší motivací a s vědomím ústavní ochrany svého majetku, kteří, když nastane potřeba, využijí své znalosti a možnosti a zmnoží své úsilí a budou schopni zajistit zásobování, v extrémním případě přežití. Záleží to hlavně na trhu a ne na zbožných přáních. Spíše než o tabulkách a neustálých srovnáních vyrobených tun nebo hektolitrů nějakých komodit s nějakým obdobím v minulosti, jde o udržení zdravé půdy a vody a okolí a koneckonců sem patří i rovné vztahy mezi lidmi založené na zdravých základech. Pro mě konkurenceschopnost tedy znamená zachovaný potenciál motivovaných lidí. A v tom vidím další úkol pro nás. Zde je spousta práce, která se musí odvést pro to, aby zemědělství bylo přirozeně atraktivní nebo alespoň s jinými cestami srovnatelnou alternativou, kterou se další generace vydá.

A není to tak úplně špatné - soukromě hospodařících zemědělců postupně přibývá, stejně jako členů ASZ ČR, a to už o něčem svědčí.  A nerostou jen počty zemědělských hospodářství, ale i jimi obhospodařovaných hektarů, vycházím přitom z dlouhodobých údajů Statistického úřadu. Část společnosti již prostě v takovém způsobu života vidí svou budoucnost.

Čili, trpělivě, svobodně, zodpovědně, účinně?

Přesně tak, to jsou pojmy sedlákům známé. K dalším pak patří nepodlehnout krátkodobým marketingovým trendům nebo nějakým politickým slibům, které mohou být efektní, jak to vidíme dnes, ale z dlouhodobého hlediska nefungují. Nikdy jsme se nechtěli cpát do nějakých struktur, kde by to mohlo být krátkodobě výhodné. Budeme dál dělat jen to, co většina členů chce a potřebuje.

Tedy nenecháme se zatáhnout do nějakých slepých uliček, které jsou příčinou ještě horších problémů a ze kterých se pak dostáváme za ještě nákladnějších opatření. Koncept naší budoucnosti vidím postavený na svobodě pro podnikání rodinným způsobem a neházení klacků pod nohy menším podnikatelům, kteří jsou tím skutečným podhoubím pro udržení a rozvoj venkova. Kdyby se to nevyplácelo a nic to nepřinášelo, nebylo by to ani předmětem podpory EU a její Společné zemědělské politiky a členské země by od toho již dávno odešly. Bohužel u nás je 80 % subjektů ve formě rodinných farem, ale vlastně nic konkrétního se pro ně nedělá. Přitom selský stav dokáže společnosti, a vlastně i státu, vyřešit celou řadu sociálních i environmentálních problémů.

Ale neměli bychom také zmínit něco osobního? Nový předseda jistě není pouze dokonalý úředník a vizionář. Jaké máte základy - rodinné, selské?

Z tátovy strany měli všichni příbuzní fungující statky, bylo to všechno v oblasti severních a středních Čech, šlo o docela velké sedláky, kupříkladu můj děda měl 42 hektarů orné půdy plus 10 hektarů lesa. Měl čtyři koně, dva páry tažných volů, 30 krav na mléko, měl mlátičku, traktor, dokonce osobní automobil a na statek zavedený telefon. Byl také známým pěstitelem švestek a jahod. A za to musel být v roce 1952 po zásluze potrestán. Bolševici si to s ním vyřídili odvozem přímo z pole a během jediného měsíce také u soudu „papírově“. To znamenalo jáchymovské uranové doly, propadnutí majetku, ztrátu občanských práv a vystěhovaný zbytek rodiny s malými dětmi takřka bez ničeho do pastoušky v Podlesí na Šumpersku. Patřil k lidem, kteří ukazovali, že s určitou morální integritou a zásadami mohou být úspěšní a nezávislí, a to minulý režim nepotřeboval. Vedle takových by totiž bolševici dlouho neobstáli. Zničit tohle všechno stačili jejich přisluhovači z vesnice v procesu s mým dědou za pár týdnů. Navracení po revoluci trvá u soudu již 26 let a ještě není dokončeno.  I to je pro mne takový lakmusový papírek o úrovni dnešní společnosti.

S celou rodinou jsme se pustili bez jakýchkoli úvěrů do obnovy totálně zdevastované usedlosti. Museli jsme si všechno, podobně jako tisíce našich kolegů, sami vlastníma rukama postavit. A vůbec nelituji - tohle všechno bylo k něčemu dobré. Naučil jsem se nebát se žádné práce. Ukázalo se, že mi to hodně dalo i pro mou práci v Asociaci. Dnes se zabývám na farmě s celou rodinou především agroturistikou s chovem koní a drůbeže. Ubytujeme až 40 osob v původním obnoveném stavení a děláme pro ně i různé akce. Další pole jsme nekupovali, protože jsme na ně jednak neměli a také v okolí nebyla státní půda, tak na pořád stejné výměře máme obiloviny, brambory, děláme zeleninu, česnek, cibuli, atd. a dvouhektarový sad s osmi druhy ovoce, které si sami zpracováváme. Snažíme se pár let dělat i biopásy. Přikoupili jsme sice sousední dvůr, ale než jej opravíme, tak na nějaké jiné plány, také kvůli agendě na ASZ, to za současné situace opravdu moc nevidím.

A vaše cesta do Asociace?

My jsme s tátou již od počátku devadesátých let sledovali situaci, jak to bude s podmínkami a vůbec nějakou podporou k obnově selského hospodaření. Byli jsme často v divadle ve Slaném, kde se konaly první schůze těch, kdo začínali soukromě hospodařit. Mluvili zde Tyl, Tlustý, Tomášek, jezdil sem také Stanislav Němec a řada dalších významných osob, formovalo se první Sdružení soukromých vlastníků, vstoupilo se s tímto sdružením nakrátko do Agrární komory, abychom rychle zjistili, že tudy cesta nevede. Tuším, že v roce 1996 jsme z Komory vystoupili a již na Vánoce v roce 1998 jsme zakládali Asociaci soukromého zemědělství, v našem případě v okrese Litoměřice. To jsme se už šest let na rozbitém statku snažili hospodařit. Mám radost, že jsem byl u všeho od počátku, začínal jsem jako zapisovatel na schůzích. Když se pak v roce 2002 vedení ASZ rozhodlo zřídit funkci tajemníka, přihlásil jsem se do výběrového řízení. Nyní mě vystřídá velmi schopná Veronika Jeníkovská, která je velkou oporou naší hlavní kanceláře již skoro dvanáct let. Bez ní a bez podpory celé kanceláře si další působení nedokážu vůbec představit. 

Zdá se, že tedy o ASZ něco víte…

Myslím, že co se vnitřního fungování týče, měl jsem možnost poznat v podstatě všechny regiony v různých fázích jejich vývoje, a všechny tyhle zkušenosti jsou k dobru věci. Členové také mohou mít jistotu, že kontinuita postojů a činností bude zachována. Současně jako zástupce jedné z členských organizací budu mít možnost uchovat si i ten potřebný regionální pohled na politiku ASZ. Mám tedy po řadě odborných témat co dohánět, ale zároveň vím, že se mám kde poučit od celé řady našich skvělých kolegů, ale především od svých dvou předchůdců. Jsou pro mě oba velkým vzorem, dokázali v určitém bodě předat pověstné veslo, a tak bych chtěl postupovat také. Nejen s vědomím svých možností a limitů bych byl rád, aby nové předsednictvo fungovalo trochu odlišně, aby za určité oblasti přejali garance konkrétní lidé, kteří pak budou prezentovat názor ASZ i v médiích. Důležitá je širší zastupitelnost, která nám občas chyběla. Viděl jsem, jak je zatěžující všechno „házet“ na předsedu. Předchozí předsedové sice tohle velmi dobře zvládali, ale myslím si, že je na čase rozdělit zodpovědnost, více se tím zdůrazní kolektivní stránka našeho rozhodování, a ve svém projevu na červnové valné hromadě jsem tento návrh již avizoval. Asociace takovéto schopné lidi má, jen je vhodnými cestami zapojit.

A co považuji za nejdůležitější?

Neustále zvyšovat úroveň vědomí u sebe a snažit se o to i kolektivně. S tím souvisí i potřeba rozvíjet naše zdravé sebevědomí a prosadit zejména systémové změny ve prospěch rodinných farem. To znamená, uvědomit si, že sedláci musejí být, a na hodně místech již jsou, respektovanou a prospěšnou složkou venkova a společnosti.

Napadá mě, že sem by se tuze hodila závěrečná věta svědecké přísahy: „A k tomu mi dopomáhej Bůh.“ Tak kéž by pomáhal, vám i Asociaci!

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2019), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.