Bača nemusí být chlap, tvrdí pastýřka

MF Dnes 4.11.1999

Baca nemusí být chlap, tvrdí pastýrka

Sedlec - Nekolik mesícu skoro nepromluvila s clovekem. Ráda vysedává na mezi, zpívá a hraje svým sverenkyním na flétnu. Pase stádo ovcí, kterým ríká holky. Jedenadvacetiletá Klára Kovaríková z Deblína je snad jedinou pastýrkou v zemi. Vždycky pres pulrocní sezonu žije trochu jako Robinson kus od civilizace. "Baca prece nemusí být jenom chlap," krcí rameny dlouhovlasá dívka. Koncem minulého týdne se se stádem nacas rozloucila, protože další sezona prijde zase až príští rok. Poslední týdny strávila pastýrka v místnustce staré zemedelské váhy u železnicní zastávky v Sedleci na Breclavsku. Její sverenkyne bydlely kousek dál, pod prístreškem v rezervaci Slanisko, kde s požehnáním ochranáru spásaly trávu. "Jako brigádník jsem pásla ovce už behem školy," vzpomíná absolventka strední školy umeleckých remesel. "Práci v kancelári bych rozhodne delat nemohla," smeje se. Pastevectví se venuje už nekolik let. Zacala v Hadcové stepi u Mohelna, poté pokracovala ve Švarci u Nedvedice a pres Vetrníky u Bucovic se dostala až na Pálavu, kde pusobí dodnes. "Tady je to bez starosti. Je tu elektrický ohradník. Vetrníky byly jiné. Tam jsem byla s holkama venku až do západu slunce a vodu jsem jim nosila ze studny. Bylo to opuštené místo nekolik kilometru od civilizace. Když jsem se chtela okoupat, tak jedine v potoku," vzpomíná dívka. Tvrdí, že práve tam ovce hodne poznala a skamarádila se s nimi. "Už vím, jak na ne mám mluvit, když se splaší a jak na ne mám zarvat, když nekam nesmí. Myslím, že také ony už me dobre znají," soudí baca v sukni.Pastýrka tvrdí, že smutno jí pri ctyrmesícní pastve v rezervaci Vetrníky nebylo, i když tam za ní nikdo nechodil. "Jen obcas se mi zastesklo. Když jsem si pak ale zacala s ovcemi povídat, pripadala jsem si trochu jako blázen. Kdybych nemluvila s ovcemi, ztencila by se mi slovní zásoba," ríká žena. Ve Slanisku je to jiné. Vodu ovcím vozí starosta, zvedavcu je kolem dost a vecer stací zavrít ovce pod prístrešek. "Už jsou naucené. Stací, když reknu, holky spát a zatleskám," tvrdí zkušená pastýrka. Dívka má sice velkého cerného psa, ale ten k ovcím nesmí. "Hlídá jenom me. Kdyby se dostal k ovcím, nemela bych za chvíli co pást. Všechny by sežral," tvrdí dívka. Pokud jí to ovce dovolí, venuje se i své další zálibe. Pro ochranáre kreslí zvírata a rostliny, které se pak objevují na informacních tabulích. " Jednou jsem treba aranžovala na brnenském výstavišti, jindy jsem zase cistila les nebo sázela stromky," popisuje. Priznává, že rodice si zpocátku mysleli, že s pasením ovcí po škole prestane a najde si serioznejší zamestnání. "Když zjistili, že v tom chci pokracovat, bourili se. Ted už jsou ale rádi, že me to baví," tvrdí Kovaríková. Pastevectví bere vážne. "Porídila jsem si dokonce kozu, abych mela porád cerstvé mléko. Chci být sobestacná a nezávislá na civilizaci," ríká pastýrka.

JAROSLAV CURÍK