ZVLÁŠTNOSTI CHOVÁNÍ PŘI LOVU ČERNÉ ZVĚŘE

ING. CTIRAD RAKUŠAN

Ne každý si uvědomuje, že valná většina myslivců se při lovu zvěře chová rozdílným způsobem podle toho, zda jde o lov osamělý, anebo o hon, a také podle toho, o jakou zvěř jde. Zatímco některé druhy před stisknutím spouště pečlivě hodnotíme, na jiné vystřelíme bez dlouhých úvah ihned, jakmile je spatříme.

Při lovu spárkaté zvěře vždy pečlivě posuzujeme lovený kus, zda jeho odstřel bude správný z hlediska chovatelského, a teprve potom věnujeme pozornost trofeji. Pečlivě určujeme, zda odpovídá věkové třídě, vyznačené na povolence k lovu, a sledujeme jeho zdravotní stav. Nutí nás k tomu i okolnost, že ulovený kus budou podle těchto hledisek posuzovat ostatní myslivci. Každý odpovědný myslivec dbá na svou pověst, chce odstřelem prokázat svou odbornost a chce se vyhnout omylu. Máme tedy určité zábrany, které nás nutí pečlivě uvažovat, abychom se vyhnuli posměchu, nebo dokonce ostudě.

Při honech na drobnou zvěř se těmito zásadami neřídíme, nepodrobujeme ji žádnému hodnocení, ale za vhodných okolností ji prostě lovíme bez jakéhokoli výběru a zábran. To zná každý myslivec.

Je pozoruhodné, že zábrany nemá většina lovců ani při lovu černé zvěře, a je to možné dobře ověřit na výřadech po naháňkách. Tam se obvykle nějaká chovatelská chyba projeví. Při naháňce na černou mnozí lovci na tuto zvěř střílejí jako při honu na zajíce.

Snad jednou z příčin, kterou bych však chybné počínání nechtěl omlouvat, je, že lov na černou zvěř je vždy obtížnější než na ostatní spárkatou zvěř. Je to dáno tím, že lov vyžaduje vytrvalé noční čekání převážně za nedostatečného osvětlení. Ne-zbytné jsou také dobré znalosti zvěře. Černá zvěř je inteligentnější než ostatní spárkatá zvěř a obtížněji se loví. Často jen stopy prozradí, že se zvěř pohybuje v honitbě, ale zastihnout ji je obtížné nebo náhodné. Proto každé setkání s černou zvěří myslivce provokuje k využití příležitosti a ke zkratkovitému chování bez zábran.

Spolupůsobí tu i historické důvody: po vyhubení velkých šelem, medvěda a vlka, se v 17. a 18. století černá zvěř stala nepřítelem venkovských obyvatel. Škody, které působila, vedly kolem 18. století k vydání nařízení uzavřít ji do obor. Zároveň bylo dovoleno hubit ji ve volnosti všemi prostředky.

Dnešní vysoké a stále stoupající stavy divokých prasat je možné regulovat jen biologicky správným a důsledným lovem. Důkladnou znalost těchto zásad si většina myslivců dosud neosvojila nebo se jimi neřídí. Důkazem je nízký odstřel selat a lončáků, nevhodné věkové složení i poměr pohlaví a chybějící náležitý podíl vyspělých kňourů.

Stoupající přírůstek je podnětem ke zvýšenému loveckému tlaku, jehož výsledkem je, že opatrná zvěř se stane neviditelnou. A lov za noci, jak si stále více uvědomujeme, je nebezpečný, protože potmě je každá kráva černá. Myslivce, který se za dne setká s bachyní vedoucí selata, ani nenapadne, aby střílel. Ale na noční čekané vidí pouze bachyni. Za tmy nebo za ztížených světelných podmínek není snadné určovat jednotlivé kusy zvěře, i když se liší velikostí, natož určovat pohlaví, což je u černé zvěře velmi důležité.

Myslivci v lesních honitbách, kde je černá zvěř zvěří stálou, by se s touto zvěří měli - a ve svém zájmu musí - podrobně seznámit, aby i za nepříznivých světelných podmínek dokázali bezpečně a rychle určit nejen pohlaví, ale i věkovou třídu.

Příčinou menších zábran při lovu černé zvěře je také zbrklost, jejímž podvědomým důvodem je strach ze zvěře, která dokáže útočit a může člověka vážně poranit nebo dokonce usmrtit. Nejčastěji útočí zvěř poraněná anebo bachyně, dostane-li se člověk do nebezpečné blízkosti selat. Úzkost je častou pohnutkou útočnosti slabšího - v tomto případě člověka - který ztrácí soudnost i zábrany. Dosud v nás povědomě doutná hněv sedláka na ničitele úrody - vždyť převážná většina našich obyvatel pochází nejdéle v páté generaci z venkova.

Na černou se většinou střílí za nedostatečného osvětlení a v pohybu, tedy za podmínek, které jsou pro myslivecký odstřel nevhodné. Při naháňce se černá zvěř objeví často na brokový dostřel (je povolena jednotná střela z brokovnice) a blízkost zvěře, která se dovede bránit a může nebezpečně poranit, vede k ukvapenému výstřelu. Černá zvěř před člověkem neprchá jako ostatní představitelé spárkaté zvěře. Psychologové uvádějí, že lovecká motivace se při lovu této zvěře kombinuje s motivací boje a že určitá skupina lovců - neříkám myslivců - dává přednost lovu velkých nebezpečných zvířat. To jsou právě účastníci safari na velkou africkou zvěř. Z různých motivů lovu u nich převládá motiv moci spojený s motivem úzkosti a strachu. Výsledkem je střelba na nemysliveckou vzdálenost. Vhodným dokladem tohoto tvrzení je kniha E. Hemingwaye Zelené pahorky africké, kde autor líčí střelbu na několikasetmetrové vzdálenosti na velkou zvěř v pohybu, a to dokonce zezadu. Toho se myslivec nesmí nikdy dopustit.

Černá zvěř se s nadsázkou označuje jako zvěř rytířská. Tento pojem má tradici již od dob antiky, kdy lovci černé zvěře byli považováni za hrdiny. Už od dob Řeků byla divoká prasata symbolem síly, odvahy a bojovnosti. A přání lovit bojovnou zvěř budí v lovci vášeň spojenou se snahou soupeře přemoci.

V podvědomí mnoha současných myslivců zaujímá černá zvěř - aspoň u nás - rozporné postavení. Na jedné straně to jsou škody, jež působí zemědělcům, které se musí hradit, na druhé straně je to často jediná zvěř, jež je zdrojem úhrady za nájemné. Obojí pak přispívá ke ztrátě zábran při lovu.

Psychologické zábrany nechybějí jen při lovu černé zvěře, ale i při lovu dravé a hlavně drobné zvěře. Často jsme svědky střelby na nesmyslné vzdálenosti např. na honech na kachny, na zajíce a dříve i na koroptve. Zajímavé je, že všechny tyto druhy mají jedno společné: nemají trofej nebo u černé není trofej dobře patrná.

Kdo měl příležitost se důvěrněji seznámit s rodinným životem drobných a bystrých druhů zvěře buď podrobným pozorováním nebo odchovem mláďat, nemůže lovit bez zábran anebo na některé nevystřelí vůbec. Často jde o exempláře, s nimiž se blíže seznámil anebo které dokonce odchoval. Tento důvěrný vztah k některým kusům je znám u lidí, kteří mají blízký vztah k přírodě, jako jsou lesníci, oborníci a zemědělci.

Myslivec, jehož zábrany pramení z chovatelských pochybností, nebývá úspěšným lovcem černé zvěře. Naproti tomu nezkušení lovci se při spatření černé zvěře chovají bezhlavě a ztrácejí sebekontrolu. Často jsme byli toho svědky začátkem 50. let minulého století, kdy se u nás začala černá zvěř šířit. Takoví myslivci neuvažují a mají sklon k živelné střelbě. Jejich zábrany jsou zpravidla u různých druhů lovené zvěře rozdílné, protože různé druhy zvěře v nich budí také různé vzrušení. Teprve zkušenostmi s lovem černé zvěře lze získat větší sebekontrolu a potřebnou kázeň. Jen tak lze dosáhnout optimálního a vyrovnaného stavu, kdy myslivec loví každý druh zvěře za stejných psychologických podmínek.

Svět myslivosti č. 6/2002