ŽIVOT SE ŠELMAMI

Malíř a spisovatel Ludvík Kunc

Pavel Klozík

Malíře, fotografa, spisovatele a chovatele šelem Ludvíka Kunce znají starší a snad i mladší čtenáři Myslivosti z mnoha jeho článků o šelmách žijících v našich a slovenských lesích a horách. Životní náplní se mu stal především výzkum chování rysa. K profesi chovatele a zoologa jej přivedla touha malovat zvířata, protože právě výtvarná činnost v ostravské zoologické zahradě byla jeho oficiální původní profese. Napsal a ilustroval několik knih, namaloval mnoho obrazů a dodnes malbou zdobí lovecké chaty. Ilustroval knihy, časopisy, podílel se na tvorbě naučných stezek a fotografoval. Přesto se k trvalé výtvarné činnosti dostává až nyní, po odchodu na důchod, ve svých jedenasedmdesáti letech. Někomu snad připadá tento věk na začátky čehokoli již nemyslný a přiznávám, uvažoval jsem podobně, když jsem dostal nabídku napsat s panem Kuncem povídání. Ačkoli za svůj život utrpěl řadu úrazů, nad jeho vitalitou a chuti do života smekám…

Narodil se na v Olešné u Rakovníka na Křivoklátsku a zvířata kreslil ještě dříve, než začal chodit do školy. „Jsem kluk z vesnice a denní kontakt s domácími zvířaty byl pro mě přirozený. Jejich figurky jsem modeloval z hlíny a v pěti letech jsem je naprosto suverénně maloval. Vždy jsem chtěl malovat zvířata a když jsem později na studoval na vyšší škole uměleckého průmyslu, nelákalo mě malovat modelky. Raději jsem maloval modelku se psem,“ říká.

Protože na začátku 60. let nenašel ve svém oboru ve středních Čechách a v Praze uplatnění, odjel v roce 1961 pracovat jako výtvarník do nově založené Zoologické zahrady v Ostravě. Podílel se na tvorbě výběhů a tvořil různé nápisy, ale velký prostor, který měla ZOO k dispozici, a rozvíjející se chov zvířat jej častěji přiváděl do role chovatele, při níž mohl uplatnit od dětství pěstovanou lásku ke zvířatům. Díky malířskému umění měl, kromě jiných, na starosti zvířata, která zoologická zahrada využívala k osvětové činnosti a své propagaci. Jezdil na besedy, převážně do škol, a brával s sebou mláďata šelem. Posluchači se bavili, hráli si s mláďaty a dozvěděli se mnohé detaily o jejich životě. Jejich pozornost udržoval také kreslením zvířat o nichž hovořil. Měl povinnost udělat asi 180 přednášek za rok.

Staral se šimpanzy a dravé ptáky, choval levharta, lvy i pumy. Při výzkumu karpatských šelem poznal chování vlků, medvědů a především rysů, které ostravská ZOO odchovávala. Podílel se na tvorbě řady filmových dokumentů. Spolupracoval také na některých scénách seriálu Přátelé Zeleného údolí natáčeného Českou televizí v Ostravě.

Nikdy nebyl myslivec a přiznává: „Nemá důvod zvířata střílet. Poznal jsem daleko lepší lovce než je člověk vlky, rysy atd.“ Přesto musel v dřívějších letech často sáhnout po lovecké pušce. V tehdejších přírodních prostorech zoologické zahrady lovil drobnou zvěř, jíž se krmily chované šelmy. Když v průběhu let některé z chovaných zvířat došlo do věku, kdy muselo odejít z tohoto světa, byl pan Kunc jedním z lidí, kteří byli voláni, aby zvířatům poskytli ránu z milosti a ušetřili jejich trápení. Sám sebe považuje napůl za ochranáře a napůl za myslivce. Při shánění poznatků o chování zvířat navázal dobré vztahy s myslivci v celém tehdejším Československu. Velmi často pobýval ve slovenských horách, lesích a na loveckých chatách.

Životní náplní a posedlostí se mu stal výzkum chování rysa. Volný prostor v Zoologické zahradě v Ostravě a v něm žijící králíci a zajíci umožňoval vypouštění chovaných rysů a jejich sledování při lovu. V průběhu času také brával do slovenských hor rysa a s filmaři zaznamenával jeho chování v přírodě. S nostalgií vzpomíná. „Dnes něco podobného dělat nejde, dnes už bych to dělat nemohl.“

V souvislosti s řadou článků v novinách o šelmách, které napadají stáda ovcí, případně nebezpečí napadeních lidí, jsem se pana Kunce zeptal, jak vnímá přítomnost rysů, vlků a medvědů ve středoevropských, v sezóně často turisty přelidněných horách. Rovněž mě zajímal jeho názor na některé zkazky myslivců tvrdících, že šelmy ohrožují přírodu, nepatří do ní a je třeba je lovit. Pan Kunc odpovídá:

„Rys, vlk ani medvěd neohrožují přírodu, patří do ní. Jsou plaší a člověku se raději vyhnou. Jestliže noviny napíší, že hrozí napadení, když byl rys nebo vlk. v létě spatřen na vyšlapaných cestách, kde procházejí turisté, a v zimě např. na vyježděných běžeckých stopách ve sněhu v horách, jde o nesmysl. Nesmysl nikoli protože zvířata nebyla spatřena tam, kde se uvádí, jedná se o nesmyslnost hrozby napadení člověka. Šelma chce přežít a při cestě za potravou hledá nejschůdnější stezky, aby ušetřila sílu a energii. Během přesunů nemá důvod se prodírat křovím, když může jít pohodlnější vyšlapanou stezkou. Nemá důvod brodit se závějemi sněhu, když je pro ni daleko méně vysilující přeběhnout po lyžařských stopách.

Vlk je plachý a na člověka nezaútočí, je velmi inteligentní, společenský a má hodnotu jen ve skupině. Sám není nic. Vlčí smečka je výborně organizovaná. Byl jsem často v blízkosti vlků, věděli o mě, ale vždy jsem se cítil bezpečně. Problémy, které vlci způsobili nebo způsobují chovatelům ovcí, vycházejí z nepřizpůsobení lidí přírodě. Málokdy měli potíže lidé, jejichž ovce v ohradách hlídali jako v dřívějších dobách psi. Pokud není stádo hlídáno, vlci zaútočí, protože pro ně představuje snadnou kořist. Jakékoli nebezpečí, člověk nebo ovčáčtí psi, nejen, že ohrožují úspěch lovu, ale hrozí ztrátou člena nebo členů smečky a její síly. Vlci si to moc dobře uvědomují. V současnosti by smečky vlků vyřešili problémy, které mají některá myslivecká sdružení s divočáky. Pro vlka je divočák snadná kořist.

Ani rys na člověka nezaútočí. Má pud lovce, sprintérské srdce, je samotář a potřebuje asi 2 3 kg masa denně. Dlouho trvá než se nasytí. Na lovu mívá úspěch při každém osmém až devátém útoku. Jsou rysi, kteří uloví laň, nažerou se a nechají ji být, jiní ji požírají třeba týden. Budete se divit, ale ne každý rys umí lovit. V zoo a v terénu jsem sledoval řadu rysů. Každý byl individum s jinými způsoby chování k zvěři i k člověku. V Ostravě jsme měli v průběhu let 98 rysů a do přírody jsme jich 50 vypustili. S ohledem na teritorium, které rys potřebuje k životu, je v Beskydech prostor přibližně pro patnáct rysů. Při výzkumu na Šumavě jsme sledovali pohyb rysů, kteří měli obojky s vysílačkou a zjistili, že jeden rys má teritorium 150 300 km2 . Navzdory tomu, je rys líný. Pokud má v okolí dost potravy, zůstává na místě.

Trochu jiná situace je s medvědem, který může zaútočit spíš na lidi na Slovensku, u nás výjimečně. Přesto mohu říct, že medvěd většinou nestojí o kontakt s lidmi. Je všežravé zvíře s obrovskou energií a tu energii musí někde vybíjet a stále něco dělat. Je učenlivý, ale naprosto neodhadnutelný. Viděl jsem medvěda, který pořád žral brusinky, jiný obracel kameny a žral brouky. Medvěd je těžkopádný a nedokáže zvíře uhnat, zaútočí na slabé zvíře nebo na mládě a nepohrdne ani mršinou. Každý jedinec je jiný a přibývá krotkých medvědů. Nejsou hloupí, a jestli zjistí, že stačí na lidi zařvat, oni prchnou a nechají na mu místě ruksaky s jídlem, budou to dělat dále. Medvědice může zaútočit, když má mladé. Útočí ze strachu, ne aby zabila. Bránit se přímému útoku medvěda je zbytečné, protože má v rychlých tlapách daleko větší sílu než člověk. Když se poblíž objeví medvěd, doporučuje se lehnout na zem obličejem dolů a nehýbat se, ale naprosto spolehlivá rada neexistuje.“

Z pana Kunce přímo čiší láska ke zvířatům, proto jsem se jej zeptal jaký názor má na myslivce a lovce.

„Ačkoli jsem zvířata lovil, nikdy jsem neměl z jejich zabíjení požitek. Respektuji lovce, kteří přiznávají touhu lovit, ale nemám rád takové, kteří postřelí zvěř a pak ji třeba několik dnů nedohledávají. K myslivcům a hajným mám kladný vztah, získal jsem od nich řadu informací o zvěři. Právě myslivci a lovci, kteří denně sledují život zvířat, mi poskytli mnohé cenné informace. Shodou okolností jsem první poznatky o rysech jsem získal od již nežijícího lesníka Bohdana Müllera a od Štefana Zatrocha ze Slovenska. Oba mi řekli mnohé také o životě vlků a medvědů. Každý rok padne v Beskydech a jistě nejen tam, rukou myslivců několik vlků, medvědů a rysů. Posedlost myslivců po trofejích je obrovská a chráněnou zvěř zdaleka neloví jen pytláci. Svého času se nám podařilo přesvědčit lovce v jedné slovenské oblasti, aby rysy nestříleli, ale chytali jejich mláďata. Dostali za ně peníze, staří vrhli další mladé a tak to šlo dokola. Na východním Slovensku mám kamaráda, který střílí rysy a vlky. Přiznává, že má potřebu lovce lovit a střílet. Nyní začal chovat orla skalního a střílet přestal. Nechává lovit orla. Díky němu našel vztah k přírodě a ten dravý pták jej, v podstatě, začal vychovávat.“

Nakonec jsem se pana Kunce zeptal na jeho názor, na vztah mezi ochránci přírody a lovci? „Ochránci přírody a lovci mívají špatné vztahy. Myslím si, že k nim nemají důvod, vše záleží na stylu jednání.“

Čas rozhovoru ubíhal a mě nezbylo než se rozloučit. Pan Ludvík Kunc se k činnosti výtvarníka a tvorbě výběhů, kvůli nimž před lety do Ostravy přijel, více věnoval až v devadesátých letech. Pochybuji však, že lituje. Přál by si, aby mu vedle zdraví vydržela jeho radost a chuť do malování, a aby obrázky malované na dřevo i plátno, technikou akvarelu a kvaše našly cestu ke lidem, kteří ocení jejich ducha. Také bych si přál, aby poutavé vyprávění Ludvíka Kunce o životě zvířat slyšelo co nejvíce mladých lidí, kteří nudíc se, mnohdy dlouhé hodiny vysedávají u počítače a televize, a přírodu znají z obrázků. Potřebovali bychom mnoho podobných pánů Kunců, kteří mají nadhled, umí lidem otevřít oči a přimět je, aby začali přírodu ctít. Protože, jak mi před časem řekl Jan Kryl, bratr Karla Kryla, člověk, který sedí u PC možná ví jak vypadá kytka, ale nikdy nezjistí jak voní...

Pavel KLOZÍK,

foto autor a archív L. Kunce