Zemědělci příliš spoléhají na stát

Rolníci chtějí od státu víc peněz, ať už budou rozdávány z bruselské pokladny nebo rovnou z vlastního českého rozpočtu. Demonstrovat za své požadavky samozřejmě mohou, ale pokud by je opravdu prosadili, dostanou se ještě více do područí státu. Přitom právě čeští zemědělci jsou už ve svém podnikání tak málo samostatní a svéprávní, že to v jiných oborech nemá obdoby.

Začíná to už od vlastnictví pozemků. Asi 96 procent zemědělců v tuzemsku hospodaří na pronajaté půdě. Jen zvolna se rozbíhá prodej půdy státní, zato však vláda hodlá napomoci tomu, aby si rolníci mohli koupit pole, vlastněná soukromníky. Hodlá k tomu založit Pozemkovou banku, do níž stát naleje peníze, které budou sloužit jako levné úvěry pro nákup půdy. Onu půdu přitom dají kupující bance do zástavy. Když na splácení půjček nebudou rolníci mít, pozemky propadnou státu. Takže by šlo o takovou privatizaci naruby.

Opravdový trh s půdou přitom v Česku sotva kdy vznikne. Zemědělci mají při koupi státních pozemků splátky na třicet let, dlouhé lhůty chtějí i na splácení polí zakoupených od soukromníků, navíc chtějí na co nejdelší dobu vyřadit jako kupce zahraniční zájemce. Přitom fungující trh s půdou patří k základům životaschopného zemědělství.

Těžkou závislostí na státních dotacích a zásazích do přirozeného trhu trpí i výroba a odbyt agrární produkce. Státní zemědělský intervenční fond letos vydá přes osm miliard korun, aby rolníkům pomohl zvedat ceny jejich výrobků.

Stát například platí rolníkům za to, že pole zatravňují, místo aby na nich pěstovali nadbytečné potravinářské suroviny. Platí pěstitelům řepky olejky i za tu produkci, která se nezpracovává na jedlý olej, nýbrž na součást bionafty - o niž by bez dotací nebyl žádný zájem.

Platí mlékárnám, aby mohly vyvézt nadbytečné máslo a dát tak chovatelům krav lepší cenu za jejich dodávky mléka. Stát určuje pevné kvóty na produkci cukru, aby pěstitelům cukrovky zajistil odbyt. Dotuje chmelaře i vinaře, aby mohli zakládat nové plochy pro svoji výrobu.

Když nelze použít dotace, třeba u vepřového masa nebo drůbeže, zvýší se aspoň cla na dovoz. Opět tímto způsobem drží domácím producentům vyšší ceny.

Výčet všech podpor a ochranných kroků ve prospěch zemědělských podnikatelů by byl samozřejmě daleko delší, prakticky je totožný s vládní agrární politikou.

Pravdou je, že zemědělci nejsou stoprocentně pod kuratelou státu, ale podnikání ovlivňují i velké podniky, nakupující jejich produkci - kupříkladu Agrofert, Agropol, Setuza. Ceny potravin pak velice významně určuje obchodní politika obchodních řetězců.

Agrární komora se proto už před časem chtěla pochlapit a vyzvala k zakládání takzvaných odbytových družstev. Záměr je to opravdu rozumný, v zemích Evropské unie takové organizace velmi dobře pracují. Sdružují třeba producenty mléka, obilí nebo vepřového masa, a ti pak mají silnější pozici při vyjednávání cen s odběrateli.

Jenže tuzemští zemědělci nejsou schopni se domluvit. Zkusme třikrát hádat - co jim ve vybudování takových odbytových organizací brání?

Odpověď je nasnadě: stát podle rolníků odbytová družstva dotuje nedostatečně.

Ministerstvo zemědělství přitom na jejich vytváření vyčlenilo v posledních třech letech přes 160 miliónů korun, zemědělci však z toho vyčerpali jen 45. Když na to ministr zemědělství Jaroslav Palas upozornil, zemědělci zareagovali tvrzením, že chtějí peníze nejen na zakládání odbytových firem, ale také na jejich provoz...

Není ovšem divu, že takové absurdní poměry v tuzemském zemědělství panují. I neochotu agrárních podnikatelů k společnému prosazování svých cílů lze vysvětlit právě vlivem státu. Třeba na příkladu letošní regulace trhu s obilím.

Na počátku roku měli pěstitelé potíže prodat tunu potravinářské pšenice za tři tisíce korun. Aby neprodělali, intervenční fond zahájil státní výkup obilí v ceně 3500 korun, o níž by se zemědělcům na volném trhu ani nesnilo.

Má za takových podmínek pro zemědělce smysl, aby se nějak sám staral, co se svou produkcí udělá? Jak ji lépe zhodnotí, nebo zda by se naopak neměl zaměřit na výnosnější zemědělské produkty, které by třeba uměl vyrábět s nižšími náklady?

Pupeční šňůru, jíž proudí zemědělcům státní pomoc, přitom nechce česká vláda ani Evropská unie přestřihovat. Jen zkrátka nemůže dát agrárním podnikatelům tolik, kolik chtějí. Symbióza zemědělců a státu je asi neotřesitelná. Na první pohled je také zcela pochopitelné, že se zemědělci teď snaží vydobýt na dotacích peněz co nejvíc.

Požadují štědřejší zdroje z rozpočtu letošního i příštího, českého i bruselského. Když jim vláda nezaručí, co chtějí, jsou dokonce připraveni kvůli tomu i hlasovat proti vstupu republiky do unie.

Tady by se ale jejich lídři snad mohli konečně zamyslet. Ekonomové vesměs upozorňují na to, že kdyby Česká republika zůstala mimo Evropskou unii, bude to znamenat propad české ekonomiky. Rovněž snižování rozpočtových výdajů na vědu, školství či zdravotnictví by zemi neprospělo.

Zaostávajícímu státu by se potom mohlo stát, že by nevyprodukoval tolik zdrojů, aby vystačily aspoň na dosavadní agrární dotace. Rolníci by byli vydáni napospas krutostem trhu, nabídky a poptávky. To by se ty demonstrace pěkně vymstily...