Za medvědem na Sibiř

Vladislav Bednárský, Čeladná

Lesnické povolání a láska k myslivosti se staly mým osudem. Po ukončených studiích až po odchod do důchodu jsem působil na polesích Podolanky a Čeladná v Moravskoslezských Beskydech.

Nezapomenutelné zážitky a lovecké ostruhy s dnes již vzácnými trofejemi jsem získával od Šumavy až po Vihorlat, v Tyrolských Alpách i v Kanadě, kde jsem ulovil svého prvního černého medvěda. Nikdy jsem nelitoval obětí i útrap, které jsem pro toto zaujetí přinášel.

Rodinné události v roce 2000 se staly příležitostí rozšířit mé lovecké teritorium. Moje vnučka se totiž provdala za studenta Vysoké školy báňské v Ostravě, který pochází z města Novosibirsk v Rusku. V rámci svatební cesty obě naše rodiny společně navštívily stověžatou Prahu a mnoho dalších měst a přírodních krás naší vlasti. Kromě upřímného obdivu k naší zemi a za pohostinství naše nová rodina slíbila, že se mi pokusí zajistit odlov medvěda na Sibiři.

Kýžené pozvání se stalo na jaře 2001 skutečností. V měsíci dubnu nastaly horečné přípravy k cestě do neznáma. Batoh jsem naplnil zimním oblečením, spacím pytlem, stanem a dalšími tábornickými potřebami. Cestoval jsem pohodlně vlakem do Moskvy a odtud letadlem do Novosibirsku. Zde se mě ujala moje rodina, která mě seznámila s městem a jeho okolím. Dobrosrdečné pohostinství neznalo mezí.

Město Novosibirsk čítá asi 700 tisíc obyvatel. Je to krásné moderní město, které se rozkládá v Kuzbecké pánvi s bohatými ložisky železné rudy, barevných kovů a uhlí. Městem protéká řeka Toma, která se vlévá do Obu. Do této Západosibiřské roviny zasahuje Altaj a Sajanské pohoří, které jsou rájem medvědí populace.

Přes veškerou péči a poznávání života této krajiny se moje myšlenky stále více upínaly na samotný lov. Zahájil jsem tedy jednání s příslušnými okresními orgány. Po pro mne neúměrných požadavcích za odlov medvěda v Kemerovské oblasti (1000 dolarů licence plus 1000 dolarů profesionální průvodce) jsem prostřednictvím známosti mé rodiny získal licenci v okrese Meždurečensko za přijatelnou celkovou sumu 1200 dolarů. Mým loveckým průvodcem se stal samotný okresní šéf Valentin a ředitel Leschozu Vasil. Ti vlastnili poloautomatické vojenské kulovnice značky Vepr na 10 nábojů ráže 7,62 Winchester.

V sobotu 28. dubna jsme konečně vyrazili do tajgy. Naším dopravním prostředkem se stal starý a nespolehlivý motorový člun, který nás během dlouhého putování stálými poruchami a opravami přiváděl do neutěšených situací. Moji průvodci to však brali se stoickým klidem - láhev vodky byla vždy uklidňujícím prostředkem.

Po osmdesátikilometrovém plavení po řece Toma jsme odbočili na přítok řeky Bělsa, kde již končila civilizace a začínala rezervace s výjimečným povolením pro vstup. Po tomto přítoku jsme pokračovali proti proudu dalších nejméně osmdesát kilometrů než jsme našli na břehu vhodné stanoviště pro náš tábor. Naším novým domovem se staly stany, spacáky, táborový oheň, potravou pak konzervy, hřejivá vodka a náš Radegast. Žili jsme jako zálesáci pod širou oblohou ještě v zajetí zimy a nepřízni počasí.

Už cestou do tábořiště nás provázela olověná obloha, déšť a sníh bičoval naše tváře. Přívaly vody z tajícího sněhu a ledové kry ohrožovaly náš člun. Horské stráně s hlubokými údolími byly ještě plny sněhového příkrovu, kterým jen nesměle prokukovala sporá zeleň. Studený vítr a stálý déšť a sníh nepřipomínaly příchod jara.

Marně jsme se s poruchovou lodí plavili po řece sem a tam, prohlíželi jsme stráně a procházeli sněhem zavátá údolí, příležitost k lovu byla stále v nedohlednu. Několikrát jsme zahlédli medvědí rodinu a samostatné mladé medvědy, ale pro nezpůsobilý terén a otřesné počasí jsme na dobrého medvěda nepřišli. Stále promrzlí a promočeni jsme prodlévali u táborového ohně, který nám alespoň na chvíli byl neocenitelnou útěchou. Během čtrnácti dní jsme se dvakrát vrátili do Novosibirsku, abychom se alespoň trochu ohřáli, vyprali a vysušili vše potřebné a nakoupili zásoby na další týden.

Ve třetím týdnu se počasí konečně umoudřilo. Ve vzduchu bylo cítit opravdové jaro. To přichází na Sibiř rychle a je provázeno značným oteplením. Teplota na slunci vystoupila na +27 °C. Tyto nastalé skutečnosti nám daly pokyn k návratu do tajů přírody.

Dne 14. května jsme vypluli s novým člunem a s novým obsazením po známé trase do tajgy. Místo Vasila nás doprovázel Saša, který vlastnil vojenskou ostřelovačku Tygr, které jsem po vyzkoušení na značnou vzdálenost plně důvěřoval.

Nádherné počasí bylo příslibem úspěšného lovu. Slunce zářilo na modré obloze od rána do večera. Vzduch byl průzračně čistý. Řeka se stále více naplňovala vodou a ledovými krami. Značně se změnily stráně dlouhého údolí, kterým jsme proplouvali. Na slunných svazích se už objevily první květy žlutého koniklece. Barevná krása fialových kandíků, bílých a žlutých sasanek a keřů rojovníků mezi zeleným brusinčím působila hřejivým pocitem na vnímavou duši.

Nad našimi hlavami přelétávaly v hloučcích labutě a zvuk křídel připomínal varhanní koncert. Všude ve vzduchu se neslo kejhání a káchání vodního ptactva. Na stráních se na slunci skvěly ještě zasněžené keře modřínů a bříz. Valentin, který byl dříve po řadu let lovcem kožešin na Dálném východě, nás poučoval, že medvědi po dlouhém zimním spánku si potřebují pročistit střeva a tak se stahují do nižších poloh, kde je již sněhu méně a čerstvou zelení a limbovými oříšky naplňují své vyhladovělé útroby.

Pluli jsme proti proudu dál a dál, zeleně postupně ubývalo a sněhový příkrov ve vyšších polohách však stále převládal. Na vhodném místě jsme loď zakotvili a upravovali tábořiště. Všude kolem nás se rozprostíral prales s mohutnými limbami starými až čtyři sta let, dosahujícími výšky až čtyřiceti metrů a s hmotností až patnácti kubických metrů. Ve vyšších polohách pak převládaly modříny, jedle a břízy, které mají v prsní výšce průměr až jeden metr.

Hned první den po šestikilometrovém pochodu jsme usedli na spáleném vršku s překrásným výhledem na protější zelenou poljanku, která se táhla od říčky až po hřeben v délce asi osmiset metrů. Vrch hřebene lemovaly skály. Zdejší lovci pokládají za nejúspěšnější dobu lovu odpoledne a večer. Ráno a dopoledne medvědi odpočívají a blaženě pochrupují. Žel jsme se toho dne medvěda nedočkali. Za tmy jsme dorazili na naši základnu. U táborového ohně jsme pak probírali plány příštích dnů. Noc byla nádherná, plná hvězd a závany jarního vzduchu byly příslibem pro nadcházející dny. Nejlepší čas na lov medvěda se přiblížil.

Druhého dne, 15. května odpoledne, jsme se Sašou zaujali znovu místo pod suchým spáleným vrchem. Valentin pak prozkoumával terén v nejbližším okolí. Pozorně jsem sledoval protilehlou překrásně zelenou poljanku. Zacházející slunce barevnými stíny krášlilo rozeklaná skaliska, která tvořila pohádkovou přírodní kulisu. V syté zeleni mě upoutal zcela nepatrný tmavý bod. Upozornil jsem na to přítele Sašu. Ten mě ubezpečoval, že je to pravděpodobně kmen vyvráceného stromu. Stále více jsem se však utvrzoval, že při včerejším pozorování jsem si této nepatrné tmavé skvrny nevšiml. Dalekohled vzal za své v rozbouřené říčce, ale pozoroval jsem neustále tento předmět puškohledem zbraně. Zbystřil jsem pozornost, neboť se neznatelně pohnul. Mé vzrušení se neustále zvyšovalo a po chvíli dosáhlo vrcholu. V zeleni se objevila mohutná hlava ležícího medvěda, to už i Saša zpozoroval a hlasitými projevy mě nabádal k připravenosti ke střelbě.

Bylo 21 hodin, nejvyšší čas k dosažení úspěšného lovu. Poněvadž nás od medvěda dělila velká vzdálenost, šel Saša vyhledat brod, kde bychom se přes říčku dostali na protilehlou stráň a našoulali přijatelnou vzdálenost ke střelbě. Zatím jsem si na puškohledu nastavil vzdálenost 500 metrů.

Znenadání se medvěd v celé své kráse vztyčil ze svého lože. Bušící srdce jsem cítil až v hrdle. Zaklesnut ve větvích ležící břízy i přes obrovskou vzdálenost jsem po založení zbraně stiskl spoušť. Místo burácejícího výstřelu se ozvalo kovové cvaknutí naprázdno. Než jsem mohl vsunout další náboj, medvěd se poroučel za blízký hřebínek ve stráni. Vzrušení a zklamání pomalu opadalo. Saša se vrátil s nepořízenou. Stále více a více rozvodněná řeka přechod neumožňovala.

O půl hodiny později se obrovský medvěd znovu objevil na poljance. Podle našich předpokladů ho zelená svěží paše znovu přilákala. Byl však už podstatně blíže. Šouravými kroky se pohyboval po svahu a spásal jarní vegetaci. Saša mi nastavil puškohled na vzdálenost 400 metrů. Z vojenské ostřelovačky se na tuto vzdálenost dá odpovědně střílet. Silně rozrušen, ale přesto sebejistý, jsem z upraveného stanoviště stiskl spoušť. Tentokrát se burácející výstřel rozléhal přilehlými stráněmi. Medvěd se po ráně mírně nadzvedl a překotně se šplhal do stráně. Druhá střela, mířena na hřbet, srazila medvěda k zemi a ten se kutálel po svahu až se zastavil u zlomené břízy. Zde se znovu stavěl na přední běhy. Další tři střely ukončily životní pouť jednoho z vládců tajgy.

Bylo 21.30 hodin a radost, výskání a gratulace nebraly konce. I vodka svlažovala naše hrdla a stále znělo naše české Lovu zdar! Valentin se zatím vrátil a připojil se k slavnostnímu Halali slovy "Ni puchu, ni pěrja!”.

K medvědovi jsme se přes rozbouřenou říčku nedostali. Vrátili jsme se do tábořiště, kde jsme až do rána vše znovu prožívali, připíjeli na šťastný lov a na přízeň štěstěny. Tajga nám šuměla nad hlavou a spánek této noci nepřicházel.

Brzy ráno jsme se vydali lodí a pak pěšky do údolí včerejšího lovu. Rozvodněná říčka o šířce zhruba 25 metrů nám však přechod neumožňovala. Pomocí sekery jsme skáceli obrovskou jedli, kterou nám prudký proud říčky hravě odnesl. Teprve další tři jedle se zachytily na protějším břehu. Po akrobatickém výkonu za pomocí větví a tyčí jsme se přemístili na druhou stranu.

Konečně jsme vyšplhali do stráně, kde za břízou spal už věčným spánkem "můj” medvěd. Nadšení neznalo mezí. Objímání, provolávání slávy tajze a přátelům nebralo konce. Po tomto obřadu jsme tělo od břízy uvolnili a to se skutálelo po příkré stráni až k samotné říčce. Tam nastalo pracné stahování a nasolení kůže.

Zatím nám rozbouřená říčka odplavila náš nouzový přechod. I z druhé strany jsme museli pomocí sekery skácet dvě obrovské břízy, abychom se s houní a masem dostali na protější břeh. Tato úmorná práce s kácením a přechodem nám trvala více než deset hodin. Kruté jsou podmínky lovu v této pustině! Tajga je neúprosná a nechce se tak lehce vzdát svého bohatství. Ke všemu zlému nás ještě přepadla prudká bouře, která vyvracela stromy jako zápalky a odnášela je i s kořeny v běsnící řece.

Tábořiště jsme po příjezdu našli již zaplavené vodou a s nesmírnou námahou jsme vytahovali z vody a zachraňovali náš prostý majetek, avšak radost z úlovku přehlušila všechny strasti a nesmírné útrapy.

Po šestihodinové plavbě jsme se konečně dostali z řeky Bělsa do výchozí řeky Toma, která se zatím rozlila do šíře osmi set metrů. Mokří, zkřehlí, ale nadmíru šťastní jsme konečně dorazili do Meždurečenska. Došlo k vysoušení a znovunasolení houně a k vyvaření lebky. Věk medvěda byl odhadnut na třicet let, délka houně činila 238 cm, hmotnost po zimním spánku 300 kg, lebka vysoce převyšovala hodnotu zlaté medaile.

Po bouřlivých oslavách v Meždurečensku a s rodinou v Novosibirsku jsem se se všemi rozloučil a po jedenapůlměsíčním pobytu v tajze vrátil letadlem a vlakem domů.

Dnes stále vzpomínám na sibiřskou panenskou přírodu, na půvabnou jarní proměnu ze zimní bělosti i šedi, na pestrobarevné stráně sibiřské jarní květeny, na večery u ohně, na nezapomenutelný lovecký prožitek.

Ani kruté podmínky pobytu v naprosté izolaci od civilizace mě nemohou od přání a touhy vyjádřené slovy "tajgo, znovu na shledanou!” odradit.

Myslivost č. 11/2002