Vývoj populací černé zvěře v České republice

Prof. Ing. Josef Hromas, CSc.

Na území současné České republiky se vyskytovala černá zvěř od starověku až po novověk vždy jako naše zvěř původní, i když její stavy nebyly nikdy příliš vysoké. Poměrně skrytý způsob života této zvěře v zalesněných oblastech jí umožňoval přežívat až do období postupného rozvoje zemědělství, kdy původních přibližně 90 % rozlohy lesů kleslo na současných 35 % víceméně roztroušené lesnatosti ve prospěch polí.

Pouze minimální škody a dokonce spíše užitek z černé zvěře v lesích byl vystřídán škodami na polích, které postupně dosáhly takové výše, že musely být za panování Marie Terezie v letech 1766 a 1770 a následně jejího syna Josefa II. v roce 1786 vydány patenty jejichž výsledkem byla likvidace stavů černé zvěře ve volných honitbách Českého království a jejich zbytky byly zachovány pouze v oborních chovech.

Je dost dobře nepochopitelné jak se tato genocida černé zvěře lovcům 18. a 19. století podařila, pokud si dovedeme představit tehdejší nedokonalost střelných zbraní ve srovnání se současností, kdy se černá zvěř rozmnožila natolik, že nejsme sto přes veškeré úsilí její stavy redukovat na únosnou míru.

Neucelené, nicméně instruktivní údaje o úlovcích černé zvěře na našem území v letech 1874 - 1937 pocházející zřejmě už z chovů v oborách podává tabulka č. 1.

Tab. 1: Úlovky černé zvěře na území ČR z let 1874 - 1937

Roční úlovky černé zvěře koncem 19. století nepřesáhly 1000 kusů a v období 1. republiky vykazovaly spíše pokles, zejména v období před druhou světovou válkou, kdy i oborní chovy byly zřejmě pro přílišnou nákladovost redukovány.

Takže je vcelku logické, že v průběhu této války dospěl náš známý vědec, zoolog a myslivecký odborník Prof. Julius Komárek k přesvědčení, že černá zvěř nemá v našich honitbách žádnou budoucnost. Ustupující a postupující armády koncem 2. světové války však způsobily, že na naše území byla natlačena nikdy nevyhubená černá zvěř z východu a do volných honiteb se rozptýlila i zvěř z obor, jejichž oplocení bylo mezitím buď chatrné anebo dokonce záměrně zničené.

Nicméně poválečné úlovky dosahovaly řádově zpočátku jen několika desítek a teprve postupně opět stovek kusů. Přehled o úlovcích z let 1949 - 2000 podává tabulka č. 2.

Tab. 2: Úlovky černé zvěře na území ČR z let 1949 - 2000

Poprvé se u nás ulovilo více než tisíc kusů černé zvěře v roce 1954 a potom začaly její úlovky zpočátku pomalu a následně stále rychleji stoupat až k roku 1962. V tomto roce byl přijat nový zákon o myslivosti č. 23/1962 Sb. jemuž předcházelo obvyklé období nejistot o osudu a následném obhospodařování honiteb a s ním spojené navýšení lovů nejen u černé zvěře. Po přijetí tohoto zákona se odstřely divočáků na čas snížily, ovšem ne nadlouho, jak je patrno z téže tabulky.

Zvyšující se úlovky černé zvěře pokračovaly až do roku 1978 přičemž v roce 1975 se poprvé střelilo více než 10 tisíc kusů. Přibližně koncem sedmdesátých let došlo slučováním k zásadním změnám v organizaci zemědělských a lesních závodů a dokonce i honiteb.

Zejména v zemědělství došlo k blokaci stávajících honů s mnohahektarovými osevy především kukuřičných monokultur, které poskytovaly divočákům potřebný klid, kryt i úživnost. V lesích vznikaly poměrně velké plochy mlazin. V nově tvořených honitbách začali myslivci přesouvat svou pozornost z ubývající drobné zvěře na chov a zejména lov zvěře černé.

V roce 1983 byla poprvé překonána hranice ulovených 20 tisíc kusů černé zvěře, v roce 1985 30 tisíc, v roce 1988 už 40 tisíc a v roce 1990 dokonce 50 tisíc. To bylo opět období před přijetím novely zákona o myslivosti známé pod č. 512/1992 Sb. Po jejím přijetí se odstřely divočáků opět snížily, ale ne nadlouho, takže začaly opětovně narůstat a v roce 1998 překročily hranici 60 tisíc a v roce 1999 dokonce 70 tisíc úlovků.

Je nepochybné, že na stavech černé zvěře se podílejí její životní podmínky, ale také podmínky či změny společenské. Svou roli sehrává u myslivců nepochybně i soustavný úbytek drobné zvěře, přičemž lze předpokládat, že se na něm podílí i všežravá zvěř černá.

Vysoké stavy černé zvěře vyvolávají nejen vysoké škody na zemědělských plodinách, ale současně vznikají i obavy z rozšiřování chorob, které tato zvěř přenáší. Jedná se zejména o klasický mor prasat.

Z dalších dostupných údajů lze konstatovat, že ještě v roce 1972 se černá zvěř podílela v celkové produkci zvěřiny teprve pátým místem za zvěří zaječí, bažantí, srnčí a jelení. V roce 1982 se toto pořadí na prvních místech změnilo, takže na prvním místě byla zvěřina ze zvěře srnčí, za níž následovala zvěřina ze zajíců, dále z jelenů, bažantů a divočáků. Za dalších deset let v roce 1992 už byla v produkci zvěřiny černá zvěř na místě třetím za zvěří jelení a srnčí a před zvěří zaječí a bažantí. V roce 2000 obsadili divočáci v produkci zvěřiny první místo a za nimi následovala zvěř srnčí, jelení, bažantí a zaječí.

Přitom početní stavy a úlovky černé zvěře nejsou zatím provázeny odpovídajícím ziskem medailových trofejí kňourů. Za posledních 10 let jich bylo předloženo celkem 220 (z toho 54 na medaili zlatou, 56 na medaili stříbrnou a 110 na medaili bronzovou). Nejsilnější trofeje z tohoto období se pohybovaly mezi 125 a 130 body CIC (nejsilnější z roku 1998 měla 130,55 b. CIC), což je nepochybně ovlivněno tím, že se kňouři nedožívají odpovídajícího stáří 6 až 8 let.

V dalším chovu (nikoliv lovu) černé zvěře bychom se tedy neměli zaměřovat na její množství, ale na její kvalitu. Chov dospělých (starších a těžších) kňourů a bachyň při zaměření lovu do letošáků a lončáků může totiž dopomoci k obnovení přirozené věkové hierarchie v celých populacích černé zvěře s následným omezením přírůstu včetně snížení škod, které černá zvěř působí. Samozřejmou možností tlumení počtů divočáků je jejich zvýšený odlov se strany co největšího počtu myslivců. K umožnění těchto odstřelů bude ale nezbytná spolupráce se zemědělci a lesáky, v jejichž vlastním zájmu zvýšené odlovy také jsou.

Myslivci mají v rukou možnost odstřelů černé zvěře, příp. zavedení odváděcího přikrmování. Vhodné umisťování a kvalitní náplň vnadišť, zejména v lesích se již celkem vžilo. Zemědělci zase mohou odsadit výsev vysokých plodin (kukuřice) dál od lesních okrajů a na těchto pásech jejich nahrazení plodinami nízkými (vojtěškou apod.). Takovým způsobem je možno rozčlenit i velké lány, z nichž jinak zvěř nemá potřebu vycházet. Není přece problém spočítat si plošný úbytek z výnosu kukuřice oproti škodám, které v ní jsou divočáci schopni napáchat.

Jistěže nemůžeme překračovat zákonná nařízení o povolených způsobech a dobách lovu, nicméně při dobré vůli všech jsme a musíme být schopni se se současným přemnožením černé zvěře vypořádat.

Myslivost č. 2/2003