V srdci kyrgyzských hor

Ing. Iva Francová

Leželi jsme kolem ohně a nad námi zářily hvězdy. Zdálo se mi neuvěřitelné, že ještě před dvěma dny jsem seděla za kancelářským stolem zavalena stohy byrokratických tiskopisů a desítkami úkolů a dnes jsem tisíce kilometrů od domova v samém srdci Kyrgyzie.

Praskot hořících větví přehlušoval bublání dravých peřejí říčky Tú-juk. Posvátné ticho hor rušilo jen občasné zaržání koní, kteří svázaní odpočívali za našimi zády. Plameny ohně ozařovaly tváře našich hostitelů. Černovlasý Emil nepřítomně prohrabával žhavé uhlíky, Vladimir spokojeně šlukoval svoji papirosu, jeho syn Tolja přivíral oči před štiplavým dýmem a mladičký Urmán bezmyšlenkovitě pročesával rukou hustou srst svého psa.

Kdesi nad námi se ozvalo burácení kamenů. Jakoby se utrhla malá kamenná lavina. Překvapeně jsem sebou trhla. “Kozorožci,” pokyvuje hlavou Vladimir a usmívá se, “brouzdají se skalami a sem tam se pod nimi uvolní kamení. Scházejí za pašou. Občas dojdou až sem k naší baze (chatě), mám tu slanisko pro jaky. Dneska ale nepřijdou, je tu na ně moc živo.” Z vousaté tváře září dvě živé oči. “Počkej zítra, uvidíš sama!” slibuje.

Oheň zvolna dohoříval, když jsme se odebrali do vytopené “bazi”, abychom přečkali zbytek noci, který nás dělil od vysněných hor.

***

Hory se probouzely do nového dne. Před loveckou chatou bylo nezvykle rušno. Lovci sedlali koně a kolem nich nadšeně pobíhali psi. Kdyby jen tušili, že budou muset zůstat doma, odpustili by si radostný štěkot, kterým provázeli své pány!

“Dobré ráno!” Vladimírův baryton zvučel údolím. “Jste sbalení? Po snídani odjíždíme!”

Ledová voda horské říčky mě probrala k plnému vědomí. První den v horách! Prvně půjdu za kozorožci!

Galina, naše hospodyně, vykouzlila se skromných zásob skvostnou snídani. Stůl se doslova prohýbal pod dobrotami. “V horách vyhládne” usmívala se kuchařka našemu překvapení.

“Já pojedu s Ladislavem, s tebou pojedou molodci, zůstanete v horách” vysvětloval mi Vladimir, když mi pomáhal do sedla.

Stoupali jsme vzhůru do údolí Čonk-Tor. Kamenitá stezka vedla proti proudu říčky Tu-juk. Uhýbali jsme větvím křivolakých smrků a divokých keřů černého rybízu. Velké bobule měly příjemně nakyslou chuť. Občas jsme zastavili, lovci sesedli z koní a pozorovali úbočí skal. Hledali kozorožce.

Břehový porost zvolna zmizel a před námi se otevřel pohled na uzavřené údolí holých skalisek jen místy porostlých travou.

Minuli jsme jezero a stanuli ve slepém údolí pod ledovcem Palasatým. “Tady budeme nocovat” prohodil ke mně Tolja. Lovci svázali koním nohy, postavili stany a vybalili proviant. Slanina se sýrem chutnala skvěle.

Začalo pršet. Choulím se pod stříškou svého stanu. Kapky deště pravidelně buší do maskáčové celty a co je horší, látka je propouští i dovnitř. Teprve teď si všimnu, že ve stanu je malá povodeň. Rychle se snažím zachránit svoje věci před nevítanou pohromou. Pozdě! Moc suchého mi toho nezbývá. Alespoň že spacák zůstal suchý!

Najednou je po dešti. Tři kyrgyzští lovci s triedry u očí pročesávají strmé svahy a úbočí hor. Hledají kozorožce. Zkouším to také, ale bezvýsledně. Jediné co vidím a bezpečně poznám je stádo jaků, které se spokojeně pase asi ve třetině svahu. “Tam!” ukazuje Emil rukou kamsi vzhůru “Tlupa kozorožců. Samice s mláďaty a dva samci”. Nechce se mně to přiznat, ale nevidím vůbec nic. Jen jakési větší balvany rozeseté po horské louce. “Jsou to mladíci, tak šedesát centimetrů délky. Nic pro nás.”

Jeden balvan se pohnul. Tak vida jsou to oni!

Rachot uvolněné suti. Obracím pozornost na horský hřbet. “Tam pod tím převisem. Scházejí do údolí. Dobří samci. Šest kusů.” Emil vzrušeně ukazuje k ledovci. Všichni tři se kyrgyzsky o čemsi dohadují. Konečný verdikt vyslovují v ruštině. Tomu rozumím: “Jdeme za nimi!”

Šouláme morénovým údolím k patě Palasatého. První Emil, pak já, za mnou Tolja a Urmán. Už ani nepočítám kolikrát jsme se spustili do morénového žlabu a znovu vyšplhali na vršek údolí. Těžké boty neúprosně kloužou po vlhkých kamenech porostlých lišejníky a já beznadějně balancuji na jejich hranách. Ještě že mám hůl, o kterou se můžu opírat a vyvažovat tak ztracenou rovnováhu! Průvodci se těžkým terénem pohybují s bravurou akrobatů na visuté hrazdě. Ze mě pot jen teče, oni se usmívají. Ale co se vlastně divím, vždyť se tu narodili, je to jejich domov.

Konečně jsme u cíle. Lovci zpomalili a dál se doslova plížíme. Zůstáváme ukryti za kamennou hradbou. Pravidelně poskládané kameny mi nějak nesedí k drsnému údolí. Emil vidí co mi vrtá hlavou a tiše vysvětluje: “Kdysi tady stál srub. Zůstávali jsme tu s lovci přes noc. Jednou se stalo, že se host ráno probudil a přímo ze spacáku střílel obrovského kozorožce.” Usmívá se při té vzpomínce. “Až přijedeš příště bude tu stát nový!”.

“Tiše!” sykne vedle Tolja. “Jsou nad námi!” Zrychluje se mi tep a trochu se mi chvějí ruce. Nad námi se objevuje celá tlupa silných samců. Kozli pozvolna scházejí do údolí. Ještě jsou daleko. Očima hltám tu nádheru. První jde starý samec. Mohutné rohy se stáčejí v půlobloucích nad jeho hlavou a končí kdesi u plecí. Jde s hlavou u země, jakoby tu tíhu nemohl unést. Za ním jde světlejší kus. Ten má naopak hlavu hrdě zdvihnutou a jeho chlouba se blyští v zapadajícím slunci jako dvě turecké šavle. Ani zbývající kozorožci si nikterak nezadají v majestátnosti se svými druhy. Bohužel jsou ještě daleko a světla kvapem ubývá. “Dneska z toho nic nebude. Jdeme zpět. Ráno se vrátíme.” šeptá mi průvodce. A zase strastiplná cesta a tentokrát za tmy!

Rychle se navečeřet a zalézt do spacáků! Ráno vyrážíme brzy.

Zdálo se mi, že jsem sotva zavřela oči, když neodbytná ruka bubnovala na stěnu stanu. “Vstávat! Je nejvyšší čas. Musíme vyrazit!” Stále stejný scénář. Dolů a nahoru.

Na nebi ještě blikají hvězdy když dorážíme ke kamenné zástěně. Zvolna se rozednívá. Lovci pročesávají stěny skal svými triedry a nevěřícně kroutí hlavou. Den se plně ujal své vlády, ale kolem dokola není jediného živáčka. Jen ze samého vrcholu se hřmotně vznesl ular (velekur himalájský). Říká se, že ulovit tohoto černobílého opeřence je ještě těžší než ulovit kozorožce.

“Kde jsou jaci?” ptám se lovců. “V noci tu musela být “barza” (leopard sněžný), proto je tu jak po vymření. Jaci jsou až na druhé straně údolí. Tam, podívej. A jeden chybí.” vysvětluje Emil. “Je po lovu. Předešel nás jiný ochotnik. Jdeme domů.”

Slunce zalilo celé morénové údolí svými paprsky. Vyházeli jsme věci ze stanů aby oschly. Natáhla jsem se na spacák. Urmán sedlá koně. “Dojedu Ti pro teplý oběd!” volá na mně. Dolů k chatě je to tři hodinky jízdy, než se vrátí máme spoustu času. “Nezapomeň na čaj!” houknu za ním.

Únava a hřejivé teplo mě ukolébaly ke spánku. Probudil mě až Urmán, který ještě ze sedla hlaholil: “Voloďa střelil!” Ospalost a únava byly tatam. “Kde a jakého?” “Pod Čonktorem. Dobrého. Stopětadvacet!” Tak přece jen budeme mít úspěch. “Lovu zdar!” posílám pomyslné stisknutí ruky a blahopřání kamsi do útulné chaty v údolí, kde se při skleničce vynikajícího kyrgyzského koňaku slaví vzácná trofej!

Sedíme kolem provizorního kamenného stolu a vychutnáváme pozdní oběd. Galina je výborná kuchařka. Její plov se na jazyku jen rozplývá. Mladičký Urmán přivezl v termosce i horký čaj a mělké činy, takže k naprosté pohodě nechybí vůbec nic.

“Večer nikam nepůjdeme. Údolí máme jako na dlani. Podíváme se po kozlech odtud a uvidíme.”

Lovci se opírají zády o velké balvany a triedry kopírují protilehlé svahy. Netrvá dlouho a nalézají dvě tlupy kozorožců. Bohužel samice a mladí samci. Až na samou tmu uviděli dva slušné kozly. Ráno půjdeme za nimi.

Měsíc a mihotavé hvězdy nám svítí na cestu, když ve tři hodiny opouštíme vyhřáté spacáky. Já, Emil a Tolja míříme k ledovci. Urmán oběhne horu z druhé strany a kozorožce nám trošku “ťukne”. Zdá se mi, že cestu již důvěrně znám a že netrvá ani tak dlouho.

Je ještě naprostá tma a my se kryjeme za “naší” zástěnou před protivným chladem. Hvězdy blednou, když Emil vydává pokyn k přesunu. Stoupáme blíže k horské louce, kde lovci včera viděli kozorožce. Emil vybírá shluk větších kamenů. Tady budeme čekat. Zhotovuje provizorní střílnu. Zakládá zbraň do batohu. Myslí na všechno, pak by na to již nemusel být čas. Schoulím se na vytyčené místo. Jsem unavená. Hlavu zabořím hlouběji mezi ramena a klobouk stáhnu do očí. Je nepříjemná zima. Přivírám oči. Chybí mi spánek.

“Jsou tu!” proniká mi do uší a čísi ruka mi třese ramenem. K horské pastvině se spouštějí dva kozli. Pod jejich spárky se uvolňuje suť. Jdou nezvykle rychle. Urmán! Napadne mě. To před ním ustupují. Jak dobře znají lovci svůj revír a zvyky zvěře!

Nejsou tak silní jako ti z včerejší tlupy, ale přesto cítím ono známé chvění a návaly krve ve spáncích. Sahám po opakovačce a rychle odjišťuji. V dalekohledu vidím postupující kozorožce. “Nestřílej! Nech je až na ten převis před námi!” to Emil usměrňuje moji nedočkavost. Potahuji zbraň na označené místo. “K čertu! Oni odbočují!” skoro vykřikne průvodce “Střílej! Střílej!” Snažím se přetáhnout kulovnici na druhou stranu, ale kozorožci teď už trapem mizí mezi kameny. Je pozdě. Jsou mimo dostřel. Vlevo se ozývá rachocení suti. Vrací se? Ne to jen Urmán vybíhá zpoza rohu.

“Měl jsem tě nechat střílet hned” lituje Emil. Je na něm vidět, jak moc ho to mrzí. Vypadá naprosto zdrceně. Až se musím zasmát. “Vždyť zítra je taky den” plácám ho po rameni.

Slunce nám příjemně hřeje do zad když sestupujeme do údolí k baze. I můj kůň, jindy tak ospalý a líný “Cháčik” vesele přidal do kroku jakoby cítil že se vracíme “domů”.

***

“A kosulja (srnec sibiřský) tady také máš?” špičkuji na Tolju, který vychutnává poslední sousta skvělého lagmanu. “Mám” procedí mezi zuby “chceš je vidět?” “Jasně že jo!” Významně mrkne ne hodinky: “Tak rychle je nejvyšší čas!”

Běžím si pro foťák a dalekohled. Před chatou nervózně přešlapují osedlaný Cháčik a Toljův Los. “Musíme si pospíšit, je to kus cesty dolů po proudu. Je tam úživnější pastva a lepší krytina” vysvětluje Tolja.

Kyrgyzský lovec je výtečný společník a cesta údolím nám rychle ubíhá. Asi po pěti kilometrech Tolja prudce změní směr a zamíří mezi horské velikány. Přebrodili jsme dravé Tu-jukské peřeje a stoupáme proti proudu jejího pravého přítoku. Proplétáme se hustým smrčím. Co chvíli mi přehlédnutá větev srazí klobouk z hlavy nebo bolestivě pohladí tvář.

Průvodce pronikavým pohledem prohledává celé okolí.

Zřejmě jsme na místě, protože Tolja seskakuje a krytý kulisou smrčin přivazuje Losa k mohutnému jalovci. Spiklenecky na mě mrkne: “Podívej” a ukazuje kamsi vzhůru. Marně pátrám po objektu jeho zájmu. Krčím rameny. “Tam pod tou římsou stojí kozel, minimálně stočtyřicet” šeptá. Teď už ho vidím i já. Na travnatém plácku stojí kapitální kozel a pátravě hledí do údolí. Mohutné rohy jsou široce založeny. “Je to starý kozel, samotář. Jeho tlupu vybili pytláci a vlci, proto chodí sám.” tiše vysvětluje lovec “Jsme moc nízko ostatní kozorožci sem nesejdou, jinak by se k nim přidal.”

Chci se ještě chvíli pokochat pohledem na kyrgyzského krále, ale Tolja rozhodně kroutí hlavou: “Musíme dál, tady srnce neuvidíš.”

A zase se škrábu k vrcholkům. Tráva je mokrá a já jsem víc na čtyřech než na dvou, ale zarputile se drápu dál. Tolja zvyklý běhat po horách se co chvíli starostlivě otáčí, na tváři svůj věčný úsměv.

“Podívej” ukazuje kamsi za moje záda. Otáčím se a v němém úžasu zůstávám stát. Šan-sijské údolí se odívá do večerního roucha. Podzimní slunce zalilo protější svah rudou září a bizardně ho přeťalo na dvě poloviny šarlatový vrch a černý “niz”. Na pomyslné čáře předělu se krčí zakrslé smrčky a vrhají temné stíny do krvavých peřin halících úbočí hory.

“Jsi šťastný, že tu žiješ, viď?” ptám se.

V jeho očích září snad všechno kyrgyzské slunce: “Jsem”, ale po chvíli dodá: “Znáš to, není vždy tak dobře.”

Šouláme ochozem vedoucím horskou pastvinou. Nedívám se moc před sebe spíše si hlídám kluzkou stezku a drolící se kameny. Najednou mě Toljova ruka strhne do vysoké trávy: “Tam v té smrčině, vidíš, kosulja!” Ale lovec již nemusí nic říkat, tisknu se za velkým balvanem a ostřím triedr. Na louku vytahuje obrovský sibiřák. Jde velice obezřetně a jistí. “Hledá srnu, je říje” šeptá mi do ucha Tolja. “Nemáš bílý kapesník?” Nechápavě se na něho dívám. “Dal bych ho na větev, myslel by že je to srna a přišel by až k nám.” Nevím jestli si ze mě utahuje, ale tváří se naprosto vážně.

Srnecmezi tím schází směrem k nám. Obrovské paroží šesteráka je od poloviny úplně bílé a odráží paprsky zapadajícího slunce. Hltám očima pro mě tak nevšední obraz a snažím se vepsat do paměti každičký detail této vzácné podívané. Porovnávám ho s naším srncem a odhaduji jeho věk na 5 let. Tolja můj odhad potvrzuje.

Srnec od nás není dál jak 150 metrů. Tolja mi podává svoji zbraň. Kroutím hlavou. Nechci střílet.

“Nikdo o něm neví, místní lovce sem nepouštíme a hosté jezdí do Takmaku. Vloni jsem měl povolený odlov jednoho srnce, šoulal jsem podél smrčiny a potkali jsme se na pět metrů. Hleděli jsme na sebe, ale nějak jsem nemohl zmáčknout, to je on.” Pohlédnu mu do očí: “Nemusíš přece vždycky ulovit.” Sklopí je jakoby se za svoji slabost styděl …

Srnec je dávno v bezpečí hustých smrků a já se přesto nemohu odtrhnout od horského defilé.

Ucítím váhavou ruku na svém rameni: “Je čas, musíme se vrátit, zítra odjíždíš” vrací mě do tvrdé reality Tolja “ale vrať se. Budeme tu na tebe čekat já, Emil, táta, Urmán i tvůj Cháčik, vždyť víš. Tenhle srnec je tvůj, pohlídám ti ho…”

Jeho vřelá slova mně zněla v uších ještě když se letadlo odlepilo od ranveje a zamířilo na západ.

“Sbohem překrásná Kyrgyzie! Sbohem přátelé! Určitě se vrátím, vždyť jsem tu nechala kus svého srdce!”