ÚVODNÍK

Ing. Jaroslav Růžička

Vážení čtenáři,

pozorný zájemce o myslivost jistě zaznamenal, že aktuální témata současné české myslivosti se pomalu přesouvají od problematiky ochrany, chovu a lovu zvěře, případně změn myslivecké legislativy, k tématům daleko obecnějším a dalo by se říci, že pro myslivost přímo základním. Jsou jimi vztahy myslivosti ke svému okolí, poslání myslivosti a její význam ve společnosti a v kulturní krajině.

Toto téma však nepřichází samo o sobě a ani není výsledkem filosofických úvah myslivců rozjímajících v poklidu volných chvil o vnitřních hodnotách myslivosti. Vznik tohoto ústředního tématu vyprovokoval tlak veřejnosti, která v současné době s myslivostí coby aktivním konáním člověka v přírodě nesympatizuje. Hledat příčiny, proč k takovému odvrácení veřejnosti od jedné z nejstarších lidských činností došlo, by bylo jistě zajímavé a mohlo by se stát předmětem mnohých psychologických studií. Myslivost však tuto skutečnost musí brát jako fakt, a pokud se bude chtít před společností obhájit, bude se muset vypořádat s principiálními otázkami, na kterých je založena. Obhajoba myslivosti však bude stále těžší, neboť ve společnosti dochází k přehodnocení vztahu člověka k přírodě. Psychika současného člověka, a to zejména obyvatel měst, se mění. Hranice mezi člověkem a zvířetem již není vnímána jako hluboký předěl. Namísto aktivního zásahu se preferuje zdrženlivé pozorování přírody bez vášní. Pro obyvatele měst již není příroda kulisou každodenního života, kde si člověk musí vydobývat své místo. Příroda se stává pro mnohé místem odpočinku a potěšením pro oči. Pomalu se zapomíná na potřeby a zájmy člověka žijícího v bezprostředním kontaktu s ní. Zapomíná se na jeho tradiční vztah k přírodě a vnucují se mu způsoby a uvažování městského života. Z tohoto hlediska se pak provozování myslivosti s lovem zvěře nebo usmrcení hospodářského zvířete pro vlastní spotřebu jeví jeho odpůrcům jako nejbrutálnější zásah do žádoucí harmonie světa.

Význam myslivosti a její poslání ve společnosti a kulturní krajině se v letošním roce staly ústředním tématem konference pořádané Českou lesnickou společností. V průběhu tohoto setkání zástupců různých stran silně zazníval názor, že diskusi o uvedeném tématu je nutno vést nejen ve společenství osob, které se myslivosti věnují, ale že je potřeba rozšířit ji i mezi vlastníky pozemků, kteří ovlivňují tvorbu krajiny a vytvářejí prostředí pro volně žijící živočichy. Nelze vynechat ani osoby, které v krajině bezprostředně žijí a pracují, a společně s nimi předkládat společnosti představy a názory o významu myslivosti v kulturní krajině. Za samozřejmost považovali účastníci konference názor, že myslivost musí být i nadále přínosem pro utváření a ochranu přírody a že musí být bezezbytku založena na principech trvalého využívání přírodních zdrojů.

Uvedená problematika není náplní rozhovorů pouze mezi českými myslivci, ale stala se také základním tématem letošního jednání 50. valného shromáždění Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře (CIC) v Helsinkách, které proběhlo pod pracovním názvem "75 let soužití člověka a volně žijící fauny". Velký ohlas mezi 300 delegáty z téměř čtyřiceti států světa mělo vystoupení hostitelského Finska, ve kterém bylo vyzdviženo, že pro udržení kladného vztahu společnosti k významu lovu byla půda a voda v majetku podřízeném finskému státu zpřístupněna všem myslivcům a rybářům za mírné finanční poplatky odpovídající pouze jednoduchým nákladům na amortizaci, spojenými s nezbytnými správními úkony. Takovou šanci obyvatel venkova vykonávat myslivost a rybolov považovali přednášející za přínos k vytváření obrysu společné finské kultury. Lov zvěře a rybolov byl charakterizován na principech trvalosti tak, aby nebyl příčinou přijímání ochranných opatření ve vztahu k lovným druhům volně žijící fauny.

V porovnání s přístupem finského státu k problematice myslivosti nemá česká myslivost špatné výchozí předpoklady k obhajování svých principů ve společnosti. Již dlouhodobě je totiž základem hospodaření se zvěří princip trvalého využívání přírodních zdrojů a zvěř je považována za přírodní bohatství. Myslivost se stala součástí přírodoochranářského dění, jednou z forem využívání kulturní krajiny a nedílnou součástí péče o ni.

I přes tato jednoznačná sdělení ze strany myslivosti, např. o tom, že myslivecké obhospodařování zvěře nemá negativní vliv na přírodu, zaznívají ve společnosti nadále názory, že lov zvěře nemůže být využíváním přírodního bohatství. Tento názorový rozpor však není jen rozporem ve vztahu k myslivosti, ale má daleko širší rozměry sahající za její hranice. Rozdílnými názory je zasažena podstata nazírání na možnosti využívání přírodního bohatství jako takového. A sem patří i možnosti hospodářského využívání nejen zvěře, ale i lesů nebo jakýchkoliv volně žijících živočichů. Zatímco myslivecká činnost je založena na tom, že přírodní bohatství je možno při dodržování zásad trvale udržitelného stavu považovat i za předmět hospodaření, část veřejnosti odmítá přírodnímu bohatství přiřknout vlastnost produkčního prostředí. Pokud však nebude ve společnosti ujednocen tento základní rozdílný názor na celou problematiku využívání přírodního bohatství člověkem, nemůžeme očekávat, že v myslivosti vyřešíme některé dílčí problémy, jako je např. možnost lovu některých druhů zvěře.

Z pohledu dalšího vývoje a zachování pro budoucí generace bude pro myslivost nezbytné, aby nezůstala zahleděna do sebe a neodvolávala se v diskusích s veřejností jen na úspěchy dosažené v minulých letech. Myslivost musí reagovat na nepřetržitý vývoj přírody a lidské společnosti. Má však pro společnost jednu velkou výhodu - vychází ze zásad přirozeného vztahu člověka k přírodě a dokáže nabídnout nenákladné řešení mnohých ekologických problémů. Bude jen na myslivosti, jak dokáže tuto službu společnosti nabídnout a vysvětlit. Základem bude především přehodnocení vnitřních priorit, kdy od přirozeného zájmu o lov, který je dán historickým vývojem člověka, bude muset přejít důraz především na vnitřní filosofii myslivosti, jako je např. její základní význam mezi ostatními lidskými aktivitami.