Troubení na jelena v říji

Jan Kordač

Říjnice, jako podobné nástroje slouží k zesílení zvuku. Začátečník si musí nejdříve osvojit jednotlivé zvuky pouze ústy, což se docílí pod vedením dobrého jelenáře - troubení ovládajícího. Je také důležité zkusit si zatroubit v revíru, případně odposlouchané troubení třeba v lovecké chatě. Teprve mohou-li tóny obstát před přísnou kritikou, mohou následovat první zkoušky - pokusy přímo - v lese. Zde je správné bez bázně vyluzovat tóny volajícího (hlásícího se) jelena - stále opakovaně.

Je-li po říji, doporučuji nenechat říjnici do příští sezony nepovšimnutou, ale stále během roku příležitostně trénovat, zejména v kruhu kolegů - nadšenců tak, že každá melodie hlasu jelena je prováděna na první “nasazení” hlasu.

S říjnicí v revíru

Pro zdar výsledku při použití říjnice je předpoklad její dobré ovládání, ale musíme i slyšet v revíru hlasy jelenů v jejich významu, aby naše další jednání - ohlas tomuto odpovídal v závislosti na slyšené tóny.

Až na výjimky má starší jelen hlubší hlas na místo vokálního tónu “u” u mladších jelenů, nastupuje u starších vokální “o” nebo až “o” (čti jako é se zakroužkovanými ústy). Dále starší jelen je ve svých hlasových projevech zdrženlivý. Ačkoliv pozor: koncem říje se stává, že i mladší jeleni mají hrubší hlas (vyřvaný).

Krátká orientace o nejdůležitějších základních typech jeleního troubení

V rukou znalce (odborníka) představuje říjnice cennou pomůcku ke slovení říjného jelena. Staví lovce do situace provádět za pomoci říjnice různé úlohy, v čemž lovec bez říjnice je naproti tomu bezmocný.

Téměř v každé říji jsou dny kdy panuje absolutní ticho. Tu může myslivec procházet až dvě hodiny a tak asi po čtvrthodinových pauzách (intervalech), poblíž stanoviště zvěře, hlásit středně silného hledajícího jelena. Tím donutí, aby se ozval některý z jelenů. Troubení působí na ostatní jeleny “nakažlivě”, takže se stává, že se tímto vynutí úplný jelení koncert. To se může podařit i myslivci, který nemá velký repertoár “hlasů”, stačí je-li vytrvalý a trpělivý a volá hledajícího jelena (typ 1), přirozeně s odpovídajícími přestávkami.

Dostanete-li od některého jelena odpověď, musíte nejprve určit jedná-li se o hlas jelena hledajícího, nebo stojí-li tento u laní.

Jedná-li se o “HLEDAJÍCÍHO” jelena a pohybuje-li se v blízkosti v tónině hlasu (typ 8), pokusí se lovec nejdříve o několikeré “varování” (typ 8). Tento tón se docílí tak, že přidržíme palcem a ukazovákem nos. Je-li jelen vzdálen, vyloudíme stejným způsobem a zesílíme přes řevnici.

Je-li jelen již tak daleko, že varování není již slyšitelné, pak musíme imitovat jelena stojícího u tlupy, hlavního jelena (typ 4), abychom dostali hledajícího jelena k tlupě holé, kterou on hledá.

Jako vždy nesmíme přirozeně ani v tomto případě použít - imitovat příliš silného jelena, spíše mladšího, to znamená výše znít, asi takového, na kterého jsme se zaměřili. Chováme-li se správně a troubíme-li tóny přirozeně, pak hledající jelen ve většině případů, samozřejmě při dobrém větru, na nás přijde.

Toto je nejsnazší úloha pro lovce s říjnicí a to zejména jedná-li se o starého škůdníka, který vyhledává spory a táhne od říjiště k říjišti. Zcela jiné musí být chování lovce, když na své dráždění dostane odpověď jelena stojícího u tlupy (typ 4).

U tlupy stojící jelen troubí většinou ve dvou základních formách. Jeden hlas je vlastně delší než u hledajícího jelena a dává plný hlas síly a jistého “majitele” mnohdy i projevu.

Tak volá jen není-li provokován. Je-li však zloben “krejčíky” - bočními jeleny a drážděn, troubí kratčeji a hruběji (typ 5), vkládá mezi jednotlivá troubení “bojový - výbojný, hlas (typ 3). Tak zvaný vítězný “tón” není nic jiného než mimořádně silný, hrubý hlas již vzpomenutého typu 5, jaký mívá hlavní jelen po souboji.

Odražení rivala, nebo zahnání mimořádně dotěrného krejčíka - jest tedy odpovídající jelen na základě znaků jeho hlasu (podobný) jako jelen stojící u tlupy holé a líbí se nám jeho hlas, je to jako by jelen nepřicházel (netáhl) blíže - pak rychle možno na něj. To je potom to nejhezčí, ale také nejtěžší lovecký pohyb lovce s říjnici. Toto si může dovolit ten, kdo ovládá troubení, ale i ostatní fajnovosti tak zvaného “zavěšení se” na jelena. Každá způsobená chyba může vést ke zrazení tohoto jelena pro celou říji, neboť nikdy není zvěř tak citlivá na rušení než ve svém stanovišti. Také ten nejzkušenější a rutinovaný myslivec musí zvážit a svědomitě se rozhodnout, jedná-li se a mimořádně opatrného a starého hlavního jelena, který na základě dosavadních zkušeností vychází až po setmění a ráno zatahuje již před rozbřeskem.

Rozhodne-li se myslivec s říjnicí pro sledování, znamená to stále se krýt a jít se snahou nešustit, nelámat ani jinak nehlučet a troubit - volání odcházejícího jelena “=volající střední jelen TYP -1”, případně se odmlčet. Zde volání nesmí znít tak silně a již v žádném případě dráždivě, což by mohlo hlavního, sledovaného, jelena odradit. Zvolit raději opatrnost než statečnost a vyhnout se riziku, že jelen se svým rudlem odtáhne. Používáme praktiku udržovat stálý kontakt s jelenem, aby odpovídal, čímž stále víme, kde sledovaný jelen stojí. Čím více se blížíme, tím ostřeji sledujeme holou, eventuálně krejčíky, jejichž odskočení by ho mohlo zradit. Stane-li se, že odskočí boční jelen, nebo kus holé, není nic ztraceno. Pokud myslivec zatroubí “odskočení”, což mívá za následek ostré přiznání = odpověď, sledovaný jelen si tento projev vysvětluje přítomností “krejčíka”, což vyvolá jeho žárlivost. V každém případě je dobré při šoulání udělat několik kroků a pak se dobře rozhlédnout kolem. Tento postup v intervalech zjistí nejsnáze jde-li na nás jelen, zejména když holá několikrát “přetáhne” přes podrost, což při dobrém větru zvěři nevadí, naopak se můžeme došoulat až na 50 - 60 m k sledovanému jelenovi, neboť tento žárlivý paša jen krátce a na krátkou vzdálenost opouští svůj harém. Poštěstí-li se nám dostat tak blízko, zůstaneme na místě odkud máme možnost výstřelu, v dobrém krytu, kterým může být porost, keře sahající alespoň k hrudi. V žádném případě nemá lovec vyhledávat kryt za ojedinělým slabým stromem. Je totiž sledovatelný z mnoha situací.

Platí tedy: sledovaný jelen odpovídal dobře na naše troubení - rozdráždit ho tak, aby se odhodlal k zachování rivala. Volání lovce i jelena zní stále dráždivěji a použijeme hole k tlučení do nárostu nebo stromu, což imituje tlučení parožím, můžeme také zlomit i silnější suchou větev (2x až 3x, ne více) a tím jelena dostat do vrcholné situace až znehybní - stojí.

Na několik okamžiků se zdá, že je upoután sokem a vtom musí přijít výstřel, aby se tato příležitost využila. Při této rychlé ráně na blízko jest zbytečný puškohled, který však nesundaváme před započetím šoulání. Ten kdo nechce vychutnat ránu zblízka s plnou vervou - blížit se za jelenem porostem, značit práci parožím a keře a větve, ať se v žádném případě nepouští do nejnádhernějšího způsobu lovu (také nejtěžšího) na jelena.

Většinou a také méně obtížně se používá řevnice tím způsobem, že zastavíme a táhnoucího, hledajícího jelena troubením (typ 6) docílíme zastavení možnost výstřelu. Lovec zatroubí ve vhodném okamžiku jelena a umožní jeho slovení v klidu. Po výstřelu má průvodce vyloudit hlasitý “výkřik”, čímž při případném chybení, ale i při zasažení jelena vytvořit opakování rány. Mnohdy se stane, že drážděním sledovaného jelena ho udržíme delší čas (než je zvykem) na volné ploše, čímž při rozednívání vytvoříme příznivou situaci ke střelbě.

Můžeme tím i zdržet jelena, který se hodlá vzdálit s tlupou holé. Ve všech různých případech zůstává průvodci práce s říjnicí při doprovodu hosta využívat všech příležitostí. Všeobecně se nabízí před říjí pracovat s říjnicí, jelikož v tomto čase i silní jeleni vyhledávají říjný kus holé, nebo táhnou na svá stará říjiště. Právě v tomto období za různých okolností můžeme zažít mnohá překvapení. Pochopitelně čas plné říje přináší plno příležitostí, je však nutné dbáti toho, že se zde pohybuje mnoho mladých nadějných jelenů, kteří přetahují od říjiště k říjišti a rádi přiskočí na troubení.

Období po říji dává naději na úspěch, neboť se najde ještě neodříjený dobrý jelen v hledání holé. V závěru říje je nutné věnovat velkou pozornost, neboť se stává, že v tomto období zcela tiše přiskočí i silnější jelen, třeba v plné říji jsou pro lovce i říjnici nejvhodnějšími objekty jeleni škůdníci, a proto také umělému jelenímu volání na tyto nemůže být popřena cena chovatelského významu.

Nejlepší denní doba pro využití řevnice je mezi časnou hodinou ranní a navečer od 17. hodiny, ale i dopoledne kolem 9. hodiny v porostech, kdy zvěř se dává do pohybu.

V říji pak v každé denní době se naskytne příležitost, kdy s úspěchem můžeme použít říjnici.

Všeobecně můžeme konstatovat, že jak při šoulání tak i na posedu kde nemusíme dbát směru větru používáme říjnice.

Lovec s říjnicí, zejména na vysokém posedu, ale i na zemi musí věnovat pozornost nejen jelenu se kterým právě komunikuje, ale i celému okolí, neboť i jiný jelen se nám může nehlasně přiblížit - ukázat.

Ještě jedno upozornění: říjnici správně a uvážlivě nasazovat. Musíme mít stále na zřeteli, že naše volání jelena přitahuje pozornost zvěře v celém okolí a směřuje na volání - troubení lovce. Při bohatém a věrném používání řevnice přijde jmenovitě stále pozorná holá zvěř, brzo po tom může vytáhnout z nebezpečné zóny a stáhnout jelena s sebou. Stává se, že troubení v mnoha revírech, kde bylo nesprávně použito - bylo neúčinné.