Společné lovy

Mgr. Josef DRMOTA

S odcházejícím podzimem a nastupující zimou nabývá na aktuálnosti problematika společných lovů, které k tomuto období “mysliveckých žní” neodmyslitelně patří. Společné lovy jsou a bývaly vždy dávány do spojitosti především se zvěří drobnou, nicméně poslední zhruba dvě desetiletí přinesla jejich další využití díky vzrůstajícím stavům černé zvěře a lišek. Některé typy společných lovů dnes představují účinný a aktuální nástroj k jejich tlumení. Nebude snad proto na škodu zopakovat ve stručnosti vn ásledujícím příspěvku některé známé skutečnosti i méně povědomé detaily související s danou problematikou.

Společný neboli hromadný lov (hon) se používá převážně k lovu zvěře drobné za účasti většího počtu střelců, honců a lovecky upotřebitelných psů. Podle druhu lovené zvěře se rozeznávají hony zaječí, bažantí, kachní a podle prostředí hon polní, lesní a vodní. Podle významu může být hon hlavní a hony vedlejší, příležitostné. Dále se rozlišují hony i podle způsobu provádění, což úzce souvisí s prostředím. Tak např. v polích jsou hlavními způsoby lovu ploužení a kruhový hon, v lese to budou převážně naháňky, nátlačky a nadháňky, popř. česká leč, kterými lze úspěšně lovit také lišky, popřípadě zvěř spárkatou.

Pro každý hon musí být stanoven vedoucí honu, jeden nebo několik vedoucích střelců (zaváděči, závodčí) a vedoucí honců. Důležitým předpokladem řádného průběhu honu je jeho dokonalá příprava. Nezbytnou součástí je také zajištění dostatečného množství lovecky upotřebitelných psů. Na první tři střelce přitom připadá jeden pes a další pes je potřeba vždy na každých započatých deset střelců. Lovecky upotřebitelný pes musí být kvalifikován pro práci sdanou zvěří, která se bude na připravované akci lovit.

Vhodným způsobem přípravy je zhotovení plánku honu s vyznačením jednotlivých lečí, formou a typem lovu, směru, jímž budou leče hnány, stanoviště střelců podle čísel, očíslování lečí ve sledu, jak budou za sebou následovat a označení místa výlože. Plánek by měl při větších a složitějších akcích obdržet každý střelec. Plánek honu vzniká na předběžné pochůzce, které se zpravidla účastní vedoucí honu, závodčí a vedoucí honců. Důležité je rovněž určení způsobu dopravy zvěře a způsob přebírání zvěře po jednotlivých lečích. Je vhodné předem určit místo, kde bude výřad a určit člověka, který se o zvěř a tuto záležitost bude starat.

Před zahájením honu musí vedoucí honu upozornit na bezpečnostní pravidla a seznámit účastníky honu se signály, které se budou v průběhu honu používat. Signály se troubí buď malou trubkou, tzv. povelkou či signálkou, nebo borlicí. Nikdy se nesmí zapomenout na určení zvěře, která se bude lovit, protože toto určení a přítomnost vedoucího honu nahrazuje přítomným střelcům, jejichž seznam musí být rovněž vyhotoven, povolenku k lovu. Současně je vedoucí honu povinen provést kontrolu loveckých lístků, průkazů zbraní, zbrojních průkazů a potvrzení o uzavření povinného pojištění myslivců. Střelce, kteří nesplňují tyto podmínky je povinen z další účasti na honu vykázat. Samozřejmostí je také zákaz používání alkoholických nápojů během honu všem jeho účastníkům.

Při přidělení stanoviště střelci je nutné, aby závodčí oznámil směr, kterým se leč potáhne, upozornil na stanoviště sousedů a na místo srazu po skončení leče. Zde střelec ohlásí pověřenému člověku svůj úlovek a počet a druh zvěře, na který střílel a který zůstal nedohledán. Vedoucí honu netrpí zbytečné a hlasité bavení mezi lečemi, závodčí zavádí rychle a potichu. Vedoucí honců dbá na to, aby honci dodržovali stanovené rozestupy a stále vyrovnávali řadu, během leče pak nedělali zbytečný rámus, postupovali pomalu a řádně klepali holemi do krytin.

Střelec se musí na stanovišti chovat ukázněně, nesmí střílet na zvěř, která je blíže sousedovi, nesmí přecházet a opouštět vykázané stanoviště, neboť tím zrazuje zvěř nejen sobě, ale i sousedům, a vystavuje sebe i sousedy nebezpečí postřelení. Nesmí rovněž střílet jinam, než kam bezpečně vidí. Nesmí táhnout zbraní přes řadu střelců či honců a až na výjimky (kruhový hon) nestřílet do leče. Při společném lovu, kdy se řada střelců pohybuje stanoveným směrem je nemyslivecké, schovává-li se střelec či zaléhá-li před zvěří ve snaze přimět ji ktomu, aby pronikala řadou vjeho blízkosti.

Nyní kjednotlivým způsobům vedení leče.

Ploužení

Ploužení má celkem čtyři používané varianty: prosté ploužení, ploužení s křídly, české ploužení (tzv. česká leč) a ploužení lesní. Všechny tyto obměny jsou používány v přehledném rovinatém terénu v polních i lesních honitbách.

Prosté ploužení

Při prostém ploužení nastupují střídavě střelci a honci do jedné řady a postupují lečí společně. Vedoucí honu je uprostřed, určuje pořadí zastupování a závodčí jdou po krajích (křídlech) řady (Obr. č. 1). Je třeba vždy postupovat proti větru nebo alespoň s bočním větrem, jinak zvěř odchází daleko před řadou. Honci a střelci dbají na stálé vyrovnávání a postupují pozvolně. Není přípustné, aby se z jakýchkoliv důvodů část řady opozdila, nebo naopak byla příliš vpředu a vytvořila tzv. pytel. V takovém případě rychlejší čekají na opozdilé a vyrovnávají tak linii. V lesním terénu se k tomu výhodně využívají lesní aleje a průseky.

Tento typ honu vychází ze skutečnosti, že zajíc vypíchnutý z lože se snaží většinou uniknout do strany nebo zpět. Směr střelby je u tohoto typu ploužení vpřed a vzad.

Prosté ploužení je vhodné pro polní honitby. Při lesních honech se používá jen vrovině, v dobře přehledném porostu a ve vzrostlých kulturách. V opačném případě je značně náročné na organizaci a dodržení bezpečnostních pravidel.

Rovněž při velkém počtu střelců bývá organizace těžkopádná a jen těžko se udržuje pořádek. Není-li pes naučen hledat "pod puškou" a není-li absolutně ovladatelný, pouští se z vodítka jen k přinášení zvěře a k dohledávce zvěře postřelené.

Zvěř střelená vpředu se sbírá, až k ní řada dojde. Pro zvěř střelenou za řadou se posílá pes nebo honec, který se musí co nejrychleji vrátit do řady. Při vyběhnutí honce zpět pro zvěř je vždy vhodné upozornit na tuto skutečnost sousední střelce. Je nutné také správně držet zbraň, aby náhodným výstřelem nebyl nikdo ohrožen, obzvláště v případě neočekávaného škobrtnutí či podklouznutí.

Ploužení s křídly

Je to způsob, při němž mimo základní řadu střelců a honců postupujících lečí postupují ještě po každé straně leče střelci předsunutí před řadou, tzv. křídla nebo boční střelci. Pohyb každého z nich se řídí pohybem střelce za ním (!). Poslední střelec nebo honec křídla se řídí pohybem řady. Střelci postupující v hlavní řadě střílejí dopředu i dozadu pod úhlem 90 stupňů vzhledem k řadě. Střelci na křídlech střílejí jen na zvěř vybíhající nebo vytahující z leče ven (Obr. č. 2). Průběh celé leče je obdobný jako u předchozího případu, stejná jsou i bezpečnostní pravidla a zásady určující práci psů a sběr střelené zvěře.

České ploužení

Obdobou ploužení skřídly je tzv. česká leč neboli české ploužení. Používá se především na větších a přehlednějších plochách s dostatkem zvěře.

Při něm je základní řada střelců a honců doplněna střelci, postupujícími za sebou asi ve vzdálenosti 60 metrů před krajními střelci základní řady. Před těmito křídelními střelci postupuje ještě za sebou několik honců (dříve tito honci občas nosívali mezi sebou natažená zradidla). Celý útvar je vlastně postupující obdélník s čelní otevřenou stranou. Je to naháňka, kde honci a střelci jsou rozestaveni do tvaru otevřeného obdélníku, který se pohybuje lečí (Obr. č. 3).

Při českém ploužení bývá pravidlem nestřílet na zvěř, které se podařilo uniknout přes střelce dozadu. Odpadá tak vybíhání pro zvěř zpět za řadu a veškerá zvěř se sebere až k ní řada dojde.

Před zakončením leče zůstanou střelci stát, honci zastoupí čelo leče a natlačí leč zpět na střelce. Dnes se běžně setkáváme s tímto ploužením v upravené podobě, kdy po křídlech postupují pouze střelci, na signál zastoupí čelo leče, základní řada zůstane stát a honci základní řady doženou zbytek leče. (Obr. č. 4 - Jde o obdobu předchozího ploužení - ploužení s uzavřenými křídly. Zakončení je tedy v podstatě shodné s obstoupenou lečí (naháňkou) ).

České ploužení se používá v poli i v lese. V lese se pro tento typ lovu zřizují střelecké linky. Je to velmi vhodný typ pro menší počet střelců, ovšem velmi náročný na přípravu a vedení. Od účastníků se vyžaduje bezpodmínečná kázeň a přehled.

Ploužení lesní

Ploužení lesní, zvané též ploužení křídlové - křídlování, je způsob používaný v neschůdných terénech, kde by střelci nemohli úspěšně postupovat v řadě s honci (Obr. č. 5).

V řadě lečí postupují tedy jen honci , střelci postupují po křídlech.Střílí se pouze ve směru ven z leče. Před ukončením leče mohou přední střelci uzavřít čelo leče, a honci zvěř dotlačí. Někdy se při tomto způsobu ponechávají též zadní střelci, tak zvaní zadáci.

Tento typ je vhodný pro dlouhé a prudké stráně. Pro hladký průběh takového honu je nutné, aby střelci dodržovali stanovené rozestupy a řídili svůj pohyb podle postupu honců. Přední střelci se opět řídí podle zadních.

Kruhová leč (kruhový, též kolový hon)

Je to způsob lovu drobné zvěře určený výhradně pro polní hony a tedy především pro lov zajíců. Častým úlovkem při kruhovém honu však bývají tam, kde se prohánějí drobné krytiny též bažanti a králíci, ale lze tímto způsobem lovit i lišky. Při kruhové leči je nutná dobrá příprava, bezvadné vedení a hlavně ukáznění střelci a honci. Vedoucí honu vypouští z jednoho místa střídavě vlevo a vpravo střelce a honce, kteří musí sledovat stopu závodčího. Není přípustné si zkracovat cestu. Střelci i honci dbají při zastupování na dodržování stanovených vzdáleností. Jakmile se závodčí k sobě přiblíží, oznámí to signálem vedoucímu honu, který dá povel k začátku leče. Na tento povel se střelci i honci obrátí čelem ke středu kruhu, který bývá někdy označen praporkem, a v tomto směru pomalu postupují. Do té doby nikdo nevystřelí !

Střelci a honci dodržují rozestupy a stále se vyrovnávají, aby se nevytvářely pytle, kudy zajíci prorážejí. Jakmile se střelci dostanou proti sobě do vzdálenosti, kdy by mohlo dojít k ohrožení vstřícnou střelbou, vedoucí honu signálem upozorní střelce, kteří od této doby střílejí jen ven z kruhu. Před tímto okamžikem lze střílet ven i dovnitř kruhu, nicméně je etické střílet pouze zajíce pobíhající uvnitř a na nepostřelené unikající ven nestřílet, aby byla jistota, že zvěř, která v honitbě zůstane, je zdravá, neporaněná. Po odtroubení zůstávají střelci na místě a honci kruh dotlačují. I v dobře zazvěřených honitbách je nutné ponechat v kruhu zajíce, na které se nestřílelo a proto vedoucí honu ukončí leč dříve, než honci zbytek kruhu dotlačí (Obr. č. 6).

Od střelců se po celou dobu průběhu leče vyžaduje, aby stříleli pokud možno jen na zvěř před sebou a na mysliveckou vzdálenost. Při střelbě na zvěř prorážejícího z kruhu ven není přípustné táhnout se zalícenou zbraní přes řadu střelců. V dobře vedených honitbách se umístění kruhových lečí každý rok střídá.

Naháňka

Naháňka je takový způsob lovu, při němž střelci stojí na určených stanovištích a honci postupující v řadě na ně zvěř nahánějí. Stojí-li střelci jen na čelní straně leče, je to představená leč (Obr. č. 7), stojí-li i po stranách, je to leč obstavená (Obr. č. 8) a je-li leč střelci úplně uzavřena, včetně zadní linie, jedná se o leč obstoupenou (Obr. č. 9). Velmi často se také používá naháňka s křídly, při níž střelci obstavují jen boky (křídla) leče (Obr. č. 10).

Nejčastěji používané jsou obstoupená leč a právě zmiňovaná naháňka s křídly, které jsou vhodné při lesních honech. Úspěch většinou záleží na klidném a ukázněném chování střelců na stanovišti, jeho vhodné volbě blízko hlavních ochozů zvěře, na dostatečném počtu honců a jejich řádném nahánění.

Aby bylo možno bezpečně střílet na průsecích, často velmi úzkých, je třeba volit stanoviště střelců blíž u sebe, střelci stojí přimknuti na vnitřním okraji průseku (často vzástupu svýhledem jedním směrem) a střílejí jen směrem ven z leče. Nelze střílet do leče, mohlo by se stát, že by byl poraněn honec, který zůstal pozadu apod. Dále je nutné vytrvat na přiděleném stanovišti do té doby, než signál ukončí leč. Opuštění stanoviště by totiž mohlo mít za následek ohrožení od sousedních střelců, kteří by byli při střelbě přesvědčeni o tom, že soused stojí na vykázaném místě. Proto se také nesmí odbíhat pro zvěř. Ta se sebere až po ukončení leče. Z hlediska bezpečnosti je rovněž důležité, aby se každý střelec po zaujmutí přiděleného stanoviště obeznámil s pozicí svých sousedů a informoval je mávnutím ruky, sejmutím klobouku apod. o svém místě.

Naháňky se organizují tak, že se nejdříve střelci rozdělí do dvou nebo více skupin. Pokud jsou stanoviště očíslovaná, provede se rozdělení podle čísel. Každá skupina střelců má svého vedoucího (závodčího), který střelce na určená místa zavádí. Mezitím se honci rozestaví na začátku leče do řady. Je rovněž nanejvýš vhodné určit zkušeného vedoucího honců, který řídí jejich pohyb a organizuje celou jejich činnost.

Jakmile jsou střelci rozestaveni, zazní signál "začátek leče". Připravení honci pak postupují lečí a klepáním holemi o stromy vyhánějí zvěř na střelce. Pokud jsou v leči převážně zajíci, postupují honci plynule. Při naháňce na bažanty musí postupovat pomalu a zejména na konci leče musí zastavovat a klepat na místě, aby bažanti nevytáhli v roji. Tímto způsobem lze rovněž úspěšně lovit kachny, černou zvěř a lišky.

U prasat a lišek postačuje menší počet honců, kteří musejí postupovat lečí potichu, postačí pouze tu a tam slabě klepnout holí o strom, cinknout klíči, zakašlat či promluvit. Ve vší tichosti a rychlosti musí proběhnout rovněž rozestavení všech účastníků honu před každou lečí. Při zastupování se musí účastníci vyvarovat zbytečného řečnění, velkých úprav stanoviště a kouření.

Nátlačka

Nátlačkou se dnes loví pouze nedospělá černá zvěř, lišky a některá holá zvěř. Nátlačky se účastní minimální počet osob, a to okolo 3 - 5 střelců a 1 - 2 honci. Někdy úplně postačí 1 honec a dva střelci. Nátlačka by se měla provádět pouze při obnově a po bezpečném obeznání zvěře. Za jiných okolností je její výsledek většinou nejistý.

Nátlačka se používá u menších, nepříliš rozlehlých lečí. Při nátlačce je třeba postupovat tiše a dobře využívat směru větru. Úspěch nátlačky závisí na zkušenostech honců, kteří musí být dobře obeznámeni s terénem a se zvyky zvěře a na celkové znalosti podmínek. Je-li zvěř spolehlivě obeznána na obnově, postupuje jeden honec většinou přímo po jejích stopách.

Střelci obsazují především čelo leče, stopní dráhu po které zvěř do leče přišla, ochozy a jiná místa o kterých je známo, že jich zvěř využívá k uniknutí.

Výhodou nátlačky, oproti ostatním společným lovům, je skutečnost, že se zvěř neznepokojuje na velké ploše a jde se “najisto”. Rovněž samotný průběh lovu je velmi klidný, unikající zvěř se většinou necítí nijak znepokojena a postupuje zcela pomalu. Střelci je tak často umožněno nejenom pohodlné zamíření, ale může také posoudit její chovnou hodnotu.

Nadháňka (honička)

Je obdobou naháňky, při které úlohu honců přebírají psi honiči nebo slídiči cvičení na stopě černé zvěře. Používá se v rozsáhlém a hůře přístupném, především horském, terénu. Při nadháňkách se zneklidňuje veškerá zvěř, proto by se neměly používat příliš často. Kromě černé zvěře se dají použít také k lovu lišek.

Do leče se vpouštějí 1 - 3 psi, jejichž úkolem je přihnat zvěř na střelce, kteří jsou rozestavěni u ochozu, popřípadě leč obstavují. Psi se nesmějí dát strhnout stopou jiné zvěře, musejí být klidní a narazí-li na tlupu černé zvěře, musí ji vytrvale a hlasitě pronásledovat. Ztratí-li pes stopu, musí se vrátit do původního prostoru a obcházet v kruhu tak dlouho, až ji znovu nalezne.

Často se pes věnuje pouze jednomu kusu, který odrazil od tlupy, a pak ho pronásleduje, až ho dostane z leče ven nebo ho staví a umožní tak střelci na zvěř vystřelit.

Jde o lov s vysokými nároky kladenými především na kvalitní psy - honiče - schopné samostatné práce. Důležité také je, aby se psi dokázali brzy odpoutat od stopy zvěře, která neporaněná uniká zleče. Ktomu se často používá troubení na volský roh. Na tento signál jsou psi naučení se vracet.

Každá jednotlivá leč by měla vprůběhu společného lovu končit výloží na smluveném místě. Zde se zvěř ošetří, zajíci vymačkají a spárkatá vyvrhne. Obvykle je rovněž určena osoba zpersonálu, která má na starosti zajištění svozu a další organizační záležitosti.

Celý společný lov končí výřadem, k němuž se všichni účastníci ukázněně dostaví, jsou řádně ustrojení a se zbraní. Vedoucí honu oznámí zástupci uživatele honitby počet ulovené zvěře toho dne. Při eventuálním výdeji zvěře z výřadu každý vyčká, až mu pověřený pracovník zvěř vydá. O vydané zvěři se nediskutuje a zvěř si nikdo nevybírá. Na výřadu se rovněž zhodnotí celý hon zhlediska efektivnosti i průběhu a předávají se úlomky úspěšným střelcům odpovídajících druhů zvěře.

Správně provedený výřad, zakončení honu, vzdání pocty složené zvěři a dodržení všech mysliveckých tradic je otázkou myslivecké etiky a obrazem kvality pořádající myslivecké organizace.

Uvedená ukázka pochází zpopulárně naučné knihy “Lovectví” autora Josefa Drmoty (vydává nakladatelství Sursum Tišnov), která přichází vtěchto dnech na náš trh. Publikace představuje druhé rozšířené a doplněné vydání čtenářsky velmi úspěšného titulu, který vyšel poprvé vroce 1998.

Podobně jako vpředchozí verzi se autor zaměřil na hlavní oblasti soudobého lovu zvěře vnašich zeměpisných podmínkách a na vybrané související poznatky zostatních oborů mysliveckého vzdělávání a praxe. Kniha je rozdělena logicky na tři základní části lov zvěře a související poznatky, část věnovaná jednotlivým druhům vsoučasnosti lovené zvěře a závěrečnou kapitolku zaměřenou na historické způsoby lovu. Oproti předchozímu vydání byly posíleny zejména pasáže věnované vybraným poznatkům zostatních oborů myslivosti. Čtenář se tak seznámí nejenom spraktickými způsoby odhadu věku živé i ulovené zvěře, základy stopařství, s druhy a možností úpravy loveckých trofejí, ale nalezne zde také základní informace věnované lovecké výstroji a výzbroji, využití jednotlivých plemen psů při lovu, hlavních legislativních norem se vztahem klovectví a vneposlední řadě bude upozorněn na hlavní zásady správného mysliveckého chování během lovu, včetně dodržování základních mysliveckých tradic a zvyklostí. Autor se experimentálně také ve stručnosti zamýšlí nad úlohou lovu zvěře vsoučasné středoevropské kulturní krajině a udržování jejích ekosystémů. Oproti předchozí verzi byla maximální pozornost věnována také grafické stránce publikace. Její součástí je proto více než 162 kreseb a přehledných schémat zpera Pavly Doležalové (mimo jiné autorka grafické části kalendária časopisu Myslivost/Stráž myslivosti vroce 2003) a více než 50 tematicky zařazených barevných fotografií souvisejících sdaným textem. Kniha vychází vatraktivním ve formátu 175 x 250 , celkem 320 stran textu.

Uvedenou publikaci je možné objednat prostřednictvím Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81., Praha 3, 130 00) za cenu 390 Kč.