Špatní strážci

Soudnička na červenec

Jaroslav ŠPRONGL.

Jožin opřel svou kulovnici „pannu“ do kouta, na poličku odložil dalekohled a klobouk, vedle si připravil cigarety a zapalovač, odsunul skla na dvou střílnách kazatelny, které mířily směrem, odkud se dali noční návštěvníci čekat, a s povzdechem se pohodlně usadil na lavici, kterou si přesunul tak, aby z ní mohl bez velkého pohybu střílet. Ten povzdech patřil jeho rozporuplným pocitům. Jako nový člen mysliveckého sdružení, zkoušky skládal teprve na jaře, měl první šanci pokřtít svůj „winchester“, protože černá řádila na již vzrostlém žitu v tomhle úseku snad každou noc a Měsíc šel nahoru, s ním tedy i pravděpodobnost úlovku. Na druhé straně ho mrzelo, že „služba“ na něj vyšla právě na svátek Cyrila a Metoděje, kdy se konala v sousední Dolní Lhotě tradiční taneční zábava. A Jožinova Jarka nesla dost těžce, že se bude muset obejít bez svého tanečníka konečně on by byl také rád v kole s ní, vždyť na vsích se toho pro normální lidi zas tak moc nekoná.

S tou „službou“, kterou držel zrovna onu cyrilometodějskou noc. se to mělo takhle: Zemědělské družstvo Agro Dolní Lhota, které na většině polí v honitbě hospodařilo, a myslivecké sdružení Diana Horní Lhota, které mělo honitbu pronajatou od Honebního společenstva Horní Lhota, v němž mělo Zemědělské družstvo Agro Dolní Lhota značný podíl, si plácla na takovou tichou dohodu, že obě strany udělají, co se dá, pro snížení škod černou zvěří na polích a tak vlastně pro úspěšný lov divočáků úředně se tomu říká „činit opatření“.Ze strany zemědělců to znamenalo třeba udržet zatravněný pás mezi lesy a vlastními poli pro usnadnění lovu, ze strany myslivců zase pravidelné střídání na noční čekané v nejohroženějších úsecích. A dohoda říkala, že budou-li myslivci poctivě hlídat a počty škůdců snižovat, zemědělci od nich nebudou chtít zaplatit všechny případné škody.

A tak tu Jožin seděl a pozorně koukal na pás traviny mezi lesem a polem, který místní hospodáři opravdu poctivě dodrželi, a měl s přibývajícím časem stále větší sklon vidět, jak se po něm plíží černé stíny. Ale byly to jen všem známé klasické „halucinace“ ve světle Měsíce, který občas skryly potrhané mraky. Uplynula asi hodina, když jeho zbystřené smysly zaregistrovaly nějaký šramot. Opatrně sáhl po pušce a položil ji do jedné z uvolněných střílen. Podezřelé zvuky se nesly nočním lesem, ale ozývaly se jakoby za ním. „Vylez, vylez!“ domlouval v duchu předpokládanému kusu černé. Teď už to „něco“ muselo stát přímo pod kazatelnou a pak zavrzal žebřík! „Přece za mnou neleze kňour do kazatelny!“ byl trochu vyveden z míry nezkušený Jožin.

No, kňour to opravdu nebyl, ale jeho překvapení bylo málem větší, než kdyby byl, protože do otevřených dvířek kazatelny nakoukla s Měsícem za blonďatou hlavou jeho Jarka. Že prý jí bylo samotné na zábavě smutno, a tak se vydala za Jožinem, protože jemu je určitě taky samotnému v lese smutno, a bude pozorovat zvěř s ním … Jožin měl samozřejmě radost a ani se na svou dívku nezlobil, že nejspíš zradila nejen černou široko daleko. Chvilku pozorovali, ale protože se, po tom nočním Jarčině výletě pochopitelně, nic nedělo a protože byla vlahá a teplá letní noc a protože byli mladí, zápasil milenec s myslivcem v Jožinovi jen krátce. Pak už tedy nepozorovali, a jak tak nepozorovali, kazatelna jim byla najednou malá, takže skončili v hebké trávě, kde měl původně skončit svou pouť tímhle světem nějaký lončák. Tak moc by se vlastně nestalo, Jožin se určitě ještě nějakého úlovku dočká a nová puška nezrezne, ale všechno má své „ale“.

Na zábavě mezi spoustou místních i přespolních byl taky traktorista Zdenda ze spřízněného zemědělského družstva. Když už měl dost vypito a opička ho táhla z Dolní Lhoty domů do Horní Lhoty, řekl si, že to vezme přes les, aby zkontroloval, jestli myslivci dodržují dohodu, tedy jestli opravdu dělají všechno, co se dá, aby škody na polích byly co nejmenší a oni nemuseli moc platit.

Zdenda si tedy vedl svou statečnou opičku zkratkou přes les a v duchu koumal, jak to udělat, aby zjistil, jestli si třeba Jožin (služby totiž nebyly žádným tajemstvím) nehodil šlofíka a řádně koná svou povinnost a přitom aby ho ani nevylekal a nestal se náhodou terčem zbrklé střelby, ani nesplašil zvěř, která se mohla na oblíbenou paši hrnout třeba zrovínka teď. Šel pořád pomaleji, opatrněji a tišeji, až nedaleko kazatelny zaslechl nějaké zvuky, jakoby nezřetelné funění. Že by divočáci zrovna byli venku?

Rázem byl o dost střízlivější a opatrně si vybíral, kam položit nohu, aby nezapraskala nějaká suchá větvička. Po chvilce, která mu ale připadala zatraceně dlouhá, se přitiskl k jednomu z buků na okraji lesa. A pak už zahlédl mezi lesem a žitem ve světle zrovna zase vykouknuvšího Měsíce něco světlého, hodně světlého … Kňour albín zrovna v jejich honitbě? Přitiskl se ke kmeni ještě více a skoro nedýchal, aby něco nepokazil. Copak ten Jožin spí, že nevidí, co se venku děje? Ale jak si oči zvykly na tmu a rozkoukaly se, viděly najednou i bez dalekohledu, že to není albín ani žádný jiný kňour a že i kdyby byl, Jožin by střílet nemohl, protože zrovna se věnoval někomu a něčemu úplně jinému.

Zdenda v sobě potlačil první nápad hezky naši dvojici vylekat i ten druhý vylézt do kazatelny a vzít Jožinovi pušku. Líbil se mu ten třetí mají důkaz, že myslivci „nečiní opatření“, protože činí po nocích něco úplně jiného. A tak tedy škody pěkně zaplatí v plné výši!

Tenhle nápad se líbil i předsedovi a agronomovi Agra Dolní Lhota a společně udrželi celou záležitost nějaký čas skutečně jen mezi sebou což je tedy docela slušný výkon!

Jožin měl ovšem při všem štěstí taky smůlu. Když doprovodil statečnou Jarku kus k vesnici a vrátil se do kazatelny, zmožen předchozími událostmi, pohodlně uveleben na široké lavici a opřen o stěnu kazatelny usnul. Bohužel tak tvrdě, že ho neprobudila ani návštěva tlupy černé, která si, když byl konečně klid, přišla užívat do míst, kde si ještě před chvílí užívali naši mladí. „To tedy byl špatný strážce!“ neslo se nejen sdružením - taková velká parta divokých prasat řádila v žitě Jožinovi přímo pod nosem a žádné neleží? Ani hlaveň nezašpinil … Vysvětlovalo se to vážně těžko a možná, kdyby řekl pravdu, udělal by lépe.

…

Tohle všechno zatím vypadalo jako legrace, jenže za nějaký čas došlo na sčítání hříchů. Škoda byla agronomem družstva včas nahlášena, předpisově oceněna a myslivci dostali účet na více než třicet tisíc. „Jak to?“ volali. „Vždyť jsme dělali, co jsme mohli!“ Pravdou je, že pár kusů zmíněnou dohodu opravdu odneslo, ale zemědělci na to odpovídali: „Jo dělali jste, co jste mohli? Tak se zeptejte Jožina! A kdyby si nemohl vzpomenout, běžte za Jarkou!“ Teď to tedy bylo konečně venku! Jenže ono těch selhání bylo více. Zdenda a jeho parťáci si po první zkušenosti ve vší tichosti „oťukli“ úsilí členů místního mysliveckého sdružení víckrát a víckrát zjistili, že ne každý plní své povinnosti, jak má a jak bylo dohodnuto. Budiž to poučení pro všechny členy Hubertova cechu co se domluví, to se má dodržet, vždyť plnění slibů vždycky myslivce šlechtilo! Není dobré, když si někdo povinnosti ulehčuje na úkor druhého. A protože v Horní Lhotě pár takových kolegů-nekolegů měli (a nešlo jen o oblouznění láskou jako v případě Jožina, což se dá pochopit spíše než obyčejná lenost strávit noc v kazatelně), zemědělci, kteří je odhalili a předložili hospodáři sdružení seznam nocí bez „strážců“, na náhradě trvali a když to nešlo po dobrém, šlo to přes soud. Zajímavé je, že nejvíce se štětili a nadávali na zemědělce i soudy právě ti členové, kvůli kterým se sdružení do takové šlamastyky dostalo.

První soud oněch skoro čtyřicet tisíc, které potvrdil v průběhu řízení znalec, žalobci, tedy zemědělskému družstvu, přiklepl - ovšem podle občanského zákoníku. S tím nesouhlasil krajský soud jako soud odvolací s tím, že odpovědnost za škodu plynoucí z práva myslivosti se neřídí občanským zákoníkem, ale zákonem o myslivosti. Tak se konalo druhé kolo u okresního soudu, který ovšem rozhodl stejně, myslivci zaplatí požadovanou sumu, jen s jiným odůvodněním. Podstata byla ale zase v tom, že uživatel honitby odpovídá za škody černou zvěří a že v našem případě nebyly žádné důvody pro snížení náhrady, protože myslivci „neučinili důsledná opatření“.

…

Diana Horní Lhota se teď ale zasekla a stála na svém nezaplatíme a nezaplatíme, vždyť jsme dělali, co jsme mohli. Pře o náhradu škody se tím pádem dostala až do Brna, k Nejvyššímu soudu. Spor byl vlastně o tom, jestli žalobce zemědělci i žalovaný myslivci udělali každý ze svého hlediska dostatečná opatření, aby škodám černou zvěří na polích zabránili. Právě tvrzení, že to soudy posoudily špatně, vedlo myslivecké sdružení k podání dovolání. Bylo to ovšem zbytečné a zemědělci ani nemuseli vytahovat příhodu s Jožinem a Jarkou a další.

Nejvyšší soud v tomto případě totiž dovolání odmítl jako nepřípustné a jádrem sporu se ani nezabýval. Jinými slovy povinnost hradit škody v plné výši tu stála nade vší pochybnost.

Myslivecké sdružení Diana se nakonec se Zemědělským družstvem Agro dohodlo, že část škody zaplatí a část nahradí jinak (brigádami, zvěřinou) a že původní dohoda bude platit i v příštím roce. A že si její plnění pohlídá sám hospodář sdružení. Jožin ostatně má po svatbě už Jarku doma a tak nemusí chvilky s ní ukrádat při službě v kazatelně a špatní strážci lenoši, co měli z ostudy kabát, že se kvůli nim musel sejít až Nejvyšší soud, už určitě žádnou službu nevynechají.

Na motivy skutečného judikátu, publikovaného v Orac Databance Judikatury (vydává Nakladatelství Orac, s. r. o., Praha) připravil Jaroslav ŠPRONGL.