SOUDNIČKY NA LÉTO

Na motivy skutečných příběhů volně zpracoval Jaroslav ŠPRONGL

Z diskusí s přáteli i z náhodných setkání s myslivci jsem získal pocit, že naše „soudničky“ docela zaujaly. Ten pocit mám i proto, že někteří čtenáři se ozývají s připomínkami, s pochybnostmi, obracejí se na mysliveckou právní poradnu a především mě „zásobují“ dalšími případy (jedním z těchto zdrojů je díky nim právě JUDr. Vladimír Čechura). Proto jsme se rozhodli udělat výjimku a uvést jako „Soudničky na léto“ příběhy, které u soudu vůbec neskončily (alespoň zatím), ale přesto přinášejí poučení. A aby bylo to letní oddechové čtení ještě zábavnější, připojujeme ke každému z případů soutěžní otázky. Ze správných odpovědí, které, jak doufáme, nám zašlete do redakce Myslivosti (uzávěrka je 15. srpna) a nebudou znít jenom „ano“ či „ne“, připravíme pro tři vylosované čtenáře balíček publikací z Nakladatelství Orac (Zákon a zbraních a střelivu s komentářem, Psí notes, Právo v rybářské praxi, Případy mysliveckého hospodáře).

1.Bažant za plotem

Všichni zvednutí bažanti v třetí leči podzimního honu v jednom mysliveckém sdružení nedaleko Prahy létali přirozeně ze stráně dolů - a tak si pravé křídlo, které postupovalo po okraji oraniště podél plotu zahrádkářské kolonie, docela zastřílelo. Místní myslivecký hospodář šel jako poslední, když se náhle zvedl už daleko za postupujícími honci další bažant. Chvíli čekal, ale protože host kráčející před ním se zrovna snažil zbavit hlíny nalepené na holínkách a tak zaváhal a ani nezvedl svou dvojku, střelil po rychle stoupajícím kusu sám. „Dobrá rána!“ pochválil se v duchu, když se bažant zlomil v letu a padal kolmo k zemi. Jenže chybička se vloudila protože přece jen vystřelil později, ležel teď bažant v „zazimovaném“ záhonku jedné ze zahrádek asi třicet metrů od plotu. Navíc tak nešikovně, že zpoza malé kůlničky bylo vidět jen jeho dlouhý klín.

To už k němu přicházel váhavý host s černým kokršpanělem, kterého „připískal“, a jeden z místních myslivců: „Co s tím uděláme?“ Myslivecký hospodář pokrčil rameny: „V prosinci už tu nebývá ani noha. A přes oka, „ozdobená“ ve výšce asi tří metrů ostnatým drátem. „Pes by ale třeba podlezl!“ dostal nápad host. A tak zatímco místní nadzvedávali na nejpříhodnějším místě plot, host pod něj v pravém slova smyslu „cpal“ svého čtyřnohého pomocníka. Ten se bránil, ale neubránil a za chvíli už pobíhal na druhé straně. Pak to bylo vlastně jednoduché kokrovi hledání sice chvíli trvalo, protože slídí s nízkým nosem, ale bažanta za pobízení svého pána našel a přinesl. Na svůj výkon byl tak pyšný, že ho nepustil z mordy ani při opětovném obtížném podlézání plotu a pak ho předpisově předal. Všichni tři ho chválili za záchranu zvěře o sto šest, i nějakou tu dobrůtku dostal, a myslivecký hospodář si pochvaloval, že pozval hosta s kokršpanělem, protože fouska nebo setra by pod plotem určitě neprotáhli.

Soutěžní otázky:

1A. Komu patřil bažant spadlý do zahrádkářské kolonie?

1B. Mohl být majitel kokršpaněla za svoje jednání nějak postižen?

2.Divoký jezdec

Franta Tunel, to nebylo jeho jméno, ale laskavá přezdívka od kamarádů, udělal v prvních letech divokého kapitalismu v Čechách a na Moravě rychlou kariéru. Především tedy finanční ovšem s rostoucím kontem roste i prestiž, a tak Franta začal chodit mezi důležité a věnovat se jejich zálibám. Počítal si handicap v golfu, najal sklípek plný archivních lahví, pořídil si jezdeckého koně, na kterém opravdu i jezdil, a vůbec se věnoval podobným kratochvílím. A protože v té době začala být v jistých kruzích módní i myslivost, stal se tedy myslivcem. Byly časy, kdy to šlo rychle. Adeptura zrušena, kurs nahrazen samostudiem, pár drobností pro lektory na přimhouření oka a mohl si jít s loveckým lístkem koupit zbraně a s nimi vyrážet do lesa. Jak ho tak různě zvali, především jeho klienti (Franta svou přezdívku neměl snad kvůli své činnosti, ale kvůli tomu, že těm, co by si ji zasloužili, pomáhal radou i skutkem při jejich potížích s policií a soudy), štvala ho jedna věc neměl se čím pochlubit! Drahou pušku nebo oblečení si nakonec může koupit leckdo ale lovecké zážitky prostě člověk musí prožít, musí mu je svatý Hubert dopřát. A za Frantou v tomhle ohledu byla jen černá díra. Tak jen poslouchal a dumal, co originálního by mohl vymyslet, aby také jeho povídání bylo k poslouchání. A dostal nápad, který by snad každý myslivec hned zase zapudil - ne tak Franta: Bude lovit s koněm! A až z něj střelí prvního jelena, to budou všichni na posledních lečích koukat! Nakonec je to pro člověka i pro zvěř přirozenější pohyb než na terénní motorce …

A tak si udělal pár dní volno a křižoval honitbou, kde si koupil členství v místním mysliveckém sdružení výrazným příspěvkem na jeho činnost, na svém jezdeckém koni. Mimochodem v tom sdružení kvůli němu museli změnit stanovy (obnášely roční zkušební dobu), aby ho podle těch změněných přijatých na členské schůzi mohli hned na ní přijmout a vydat mu povolenku. Teď ji ale měl a cítil se při svých jízdách jako Old Shatterhand a Vinetou dohromady.

Ovšem jen do té doby, co se dostal opravdu na dostřel ke zvědavému srnci paličkáři. Teprve při míření mu došlo, že mu chybí opora. Tak nalehl svému věrnému oři na krk a vystřelil. Jediný, komu se nestalo vůbec nic, byl srnec, který se chvíli nevěřícně koukal na to divadlo, než s pohoršeným bekáním odkráčel. Za to kůň odcválal už bez divokého jezdce a střelce, kterého shodil prakticky současně s ranou. Protože ten si pádem polámal co se dalo v těle, ale také mobil, poležel si tam dost dlouho, než kůň bez jezdce cválající z vesnice do vesnice přiměl místní, aby ho šli hledat.

V nemocnici se pak po pár měsících vyléčil nejen z utržených ran, ale i z frajerského přístupu k myslivosti. Ostatně od té doby prý ještě nevystřelil, ale třeba mu svatý Hubert odpustí …

Soutěžní otázky:

2A. Může se u nás zvěř lovit s koně?

2B. Může členská schůze změnit stanovy mysliveckého sdružení a hned podle těch změněných jednat?

3.Pozdě bycha honit

Pan Pýšo si pořizoval lovecký lístek zásadně jen na rok, neboť, jak říkal, jen Bůh a svatý Hubert vědí, jestli ho ještě za rok bude potřebovat, a tak „nebude vyhazovat tisícovku, když mu stačí stopade“. Říkal to ovšem už řadu let, za která zaplatil určitě více, než onu tisícovku, ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát. Z těžko pochopitelného důvodu šel stejnou cestou i jeho o třicet let mladší syn snad tím ctil rodinnou tradici. Lovecký lístek na rok, pak přijít s žádostí a zase lovecký lístek na rok. Měnili ho vždy na přelomu letopočtu, v klidu, protože hony skončily, sezóna srnců byla daleko před nimi, a tak nebyl žádný spěch. Ale co čert nechtěl, jednou pozvali mladého Pýša na naháňku na černou zvěř zrovínka na první lednový víkend. A protože pozvánka přišla opravdu na poslední chvíli, bylo třeba začít jednat.

Cesta obou Pýšů vedla do kanceláře starého známého úředníka na příslušném odboru jenže ouha, sedí tam úplně cizí tvář, která vyměnila čerstvého důchodce. A začaly problémy. „Nějaký doklad o složení zkoušky z myslivosti máte?“ zeptal se dosud celkem ochotný nový „ouřada“. „Na co doklad? Bez něj by přece synátor lístek nedostal,“ divil se starší z rodu. Pravda je, že předchůdce současného komisního úředníka od nich léta žádné doklady nevyžadoval. „Předpis je předpis,“ pokrčil rameny mladík za stolem. „Předpis je blbec!“ oponoval mu netrpělivě otec. „Syn ten papír prostě potřebuje. A hned! Tady jsou prachy a konejte!“ „Konat můžu,“ zachovával klid úředník. „Ale až vyřešíme tu maličkost doklad o zkoušce.“

Do naháňky zbývaly dva dny, ale úřad byl neústupný, a tak nakonec ustoupil Pýšo starší. „Syn vám to lejstro zejtra přinese. Ale něco vám povím,“ vytáčel sám sebe. „Povalujete se tu všichni za naše daně a chováte se jako gubernátoři. Fuj, fuj, fuj!“ odplivl si na vyleštěné lino kanceláře, vystrčil syna ze dveří a pořádně jimi za sebou prásknul.

Když syn Pýšo druhý den dorazil s požadovaným vysvědčením, proklínaný úředník si udělal kopii a pak suše pravil: „Tak mi tady tu žádost nechte příští týden vám zavolám.“ „No počkat!“vyděsil se žadatel. „Na tu naháňku jedu už zítra!“ „Asi ale jenom jako honec,“ opáčil úředník, sám také myslivec. „To víte, máme toho hodně a řešíme všechno v pořadí, jak to přichází.“ Marné byly hromy a blesky mladého Pýša, který také ztratil glanc, marné jeho vyhrožování stížností nahoru. Čím větší byly výhrůžky, tím „zaseklejší“ jejich příjemce … A tak se nakonec naháňka opravdu musela obejít bez jednoho hosta.

Soutěžní otázky:

3A. Mohl být úředník za svou „liknavost“ postižen, kdyžna jeho postup došla stížnost?

3B. Jaké druhy loveckých lístků pro české myslivce znají předpisy o myslivosti?

4.Nechám vás sledovat termovizí!

Zná to snad každé myslivecké sdružení dříve či později vznikne mezi dvěma členy prapodivný vztah plný hádek, osočování a naschválů. Takoví borci svými spory pak kalí vodu i všem ostatním, kazí schůze i další akce. A někdy je těžké dopátrat se původních příčin, rozhodnout, kdo má vlastně pravdu.

Tak nějak se řetězil i zhoršující se vztah mezi Emilem a Kamilem. První myslivecký hospodář, druhý trochu neukázněný člen mysliveckého sdružení. Nejdříve to byl střelený a až po několika dnech ohlášený srnec s tím, že Kamilovi psi prý někam odtáhli a zahrabali trofej, když ji bělil na slunci. Pak Kamilovo střílení uprostřed léta, po němž zbyla na maliní barva, s výmluvou, že střílel na kunu. Do třetice jelen střelený Kamilem poslední večer před koncem doby hájení s tvrzením, že ho ulovil až ráno to ovšem zkušený myslivec snadno odhalil.

Spor se tím vyhrotil až do Emilova návrhu odebrat na jeden rok Kamilovi povolenku. A na schůzi, kde tenhle návrh prošel, pronesl Kamil, který ve všem viděl jen zbytečné podrazy svého soka a jeho přátel, památnou řeč: „To je keců pro pár hodin! Však je tu víc takovejch, co nemaj svědomí čistý! Ale už si nestřelej, protože já vás nechám sledovat helikoptérou s termovizí!“ A zabouchl za sebou dveře.

Soutěžní otázky

4A. Může se Kamilova věta kvalifikovat jako trestný čin vyhrožování?

4B. Mohla obstát Kamilova výmluva, že střílel na kunu?

Na motivy skutečných příběhů volně zpracoval Jaroslav ŠPRONGL