Slučí ofenzíva pokračuje

Václav HAVELÍK

Silné mrazy na počátku roku 2003 zpozdily přílet všech druhů ptáků, dlouho se nikdo nemohl spatřením „poslů jara“ pochlubit. Dne 19. března jsme se odpoledne rozloučili v hořovické obřadní síni s kamarádem myslivcem, pohřeb měl právě v den svého svátku. Večer už jsme stáli u stěny lesa na Křivoklátsku v místech, kde sluky bývaly jisté. Jedna sice táhla, tiše a rychle, prostě jako v samém počátku tahu. V dalších pěti dnech však nikdo nic nespatřil.

Náš, od loňska promáčený, les zval k návštěvě. Naplnily se tu po dlouhé době prastaré rezervoáry vody zbudované pro zvěř v předminulém století. Také na vždy suché náhorní plošině vznikly po smýcení smrkového porostu bažiny vyhledávané černou zvěří.Dne 25. března jsem se postavil v místech, kde mi instinkt velel, že by sluky mohly táhnout. Snad jen deset metrů za mnou ve vysoké třtině se ozýval bažantí kohout. Dávno nehřadují bažanti masově na větvích jako dříve, uvykli nocovat na zemi. Vždy, když je takto pozoruji, si vzpomenu na kamaráda, který pracoval jako zoolog necelé dva roky v Íránu. O tamních bažantech tvrdil, že spí výlučně na zemi, v travinách či rákosí.

Jen co se kohout odebral „do kanafasu“, vyšla první hvězda, aby dala pokyn ke startu všem slukám v okolí. Ve chvíli mi přitáhly dvě rychlé, pískající, letem připomínající kachny. Hned další večer jsem se posadil do stejných míst na asi patnáctikubíkovou skládku kulatiny, bolelo mě zhmožděné koleno. První sluky prolétly, jak jsem dodatečně odhadl podle přeslenů boroviček, ve výšce asi čtyř metrů. Ve chvíli se vracely a poletovaly nad mlazinou. Za večer mi postupně přitáhlo šest sluk. Ve všech následujících večerech jsem vždy pozoroval šest sluk, protahovaly vždy průsekem, oblétly okolní paseky a zase si trasu zopakovaly. Po více než čtyřech minutách mi táhli ptáci obávám se použít slova „stejní“ znovu, podle hodinek už jsem ale čekal jejich přílet. U sluky můžeme hovořit o tokaništi, kohoutci přelétají ustálenými koridory, které určuje konfigurace lokality, ale i slepičky v mlazinách.

V Rakovníku jsem se náhodou sešel s panem Stejskalem, po letech bylo o čem mluvit. Vedle toho, že ulovil dvoustou lišku, ke všemu medailového lišáka, přešla řeč na sluky. Za večer jich viděl jednou 20! Zavolal tedy Milošovi, našemu společnému známému. Ten přijel ovšem až za tři dny, přesto jich viděl „jenom“ 18.

V květnu odjížděl kamarád na měsíc s rodinou do ciziny, dal si k nám svého psa. Pes je doma v kraji modrých hladin rybníků, dobře mě zná z revíru a návštěv, mohl u nás běhat bez vodítka. Při jedné vycházce mi přinesl mladou, avšak plně vyspělou zhaslou sluku. Byl pochválen, víme jak mnohý pes sluku nerad aportuje, tato byla studená. Přiznám, že mě víc těšilo první prokazatelné hnízdění sluk u nás. Zanedlouho jsem našel hnízdo. Srnčí ten rok velice pozdě přebarvovalo, koncem května nebyli v letním šatě ani ročci. Právě takového mladíka jsem našoulal dne 3. června na patnáct kroků, odíral si na krku zimní srst o kmen dubu. Náhle ustal a jistil před sebe, tam totiž seděla sluka s načepýřeným tatrčkem ve výstražné poloze, jak se později ukázalo, zahřívala vajíčka. Jednalo se zajisté o slepičku, která o první snůšku přišla.

Asi týden před začátkem letních prázdnin jsem pozoroval několik večerů poletující kohoutky nad mlazinami, ještě za světla.

Extrémní léto, prý nejsušší za 200 let, připravilo slukám velkou životní zkoušku. Svými nároky na množství potravy jsou pověstné a v lese nebylo možno v suchém listí nalézt jedinou dešťovku. Jednou jsem šel kolem dlouhé hromady hnoje, denně doplňované o několik valníků, vytáhla odtud sluka, svým klikatým letem pokračovala do lesa. Pak jsem ji tu viděl ještě třikrát, naposledy ve společnosti další.

Nezvykle teplý podzim měl za následek pozdní odlet špačků a holubů, naopak po třiceti letech, jak tvrdí ornitologové, nepřilétli včas havrani. Sluky jsem zahlédl v říjnu i v listopadu. Dne 5. prosince se před čtvrtou odpoledne zbarvilo nebe na západě svítivou žlutooranžovou barvou coby předzvěstí prudké změny počasí. Od půlnoci se zdvihl vítr, druhý den dosahoval rychlosti 100 km/hod. Ráno 8. prosince ukazoval teploměr stejně jako včera 9 stupňů, vydal jsem se krmit zvěř. Bledý kotouč měsíce stál na obloze tam, kde večer zapadalo slunce, když mi téměř pod nohama vyvstala sluka a po deseti metrech další. Až mě zamrzelo, že jsem je v té zimě zvednul. To bylo také moje poslední letošní setkání s těmito, téměř mystickými, opeřenci. Ani nikdo další už je neviděl.

Jistě hned příští noc odtáhly, jak je pro ně typické. Domů se totiž vracejí etapovitě, nikdy netáhnou tak spontánně jako na jaře, kdy jsou navíc hnány rozmnožovacím pudem. Sluky, které u nás vidíme v době jelení říje a později, jsou většinou sluky vracející se ze severu, pouze o slukách spatřených přibližně do této doby se můžeme domnívat, že u nás setrvaly a nepokračovaly při jarním tahu dál.

Velký znalec sluk, pan profesor Komárek, asi třikrát navštívil mého otce, když byl na své chatě v Karlštejně. Vždy velmi poutavě o slukách vyprávěl, a proto u mnohých myslivců zájem o sluky vzbudil. Velice dobře pamatuji, že karlštejnští myslivci tahem sluk doslova žili, zatímco v okolí byli myslivci k této zvěři spíše chladní.

Byl to právě pan profesor Komárek, kdo svými články upozorňoval na mizení sluk na Karlštejnsku, ale i na Dobříšsku jako na důsledek suché klimatické 1968 jsme byli překvapeni mimořádně silnými tahy sluk. V roce 1969 byl tah pěkný, ale už slabší a od té doby sluk opět ubylo.

Rok 2002 a zvláště 2003 byl zase rokem doslova „slučím“, jaký od zmiňovaného období nepamatuji, to mi potvrzují i mí přátelé.

Pro úplnost uvádím, že po mnoha letech jsem na Podbrdsku znovu pozoroval „kozlíky“, jak zde nazýváme otavnice (bek.otavní), ne sice zjara, ale až při podzimním tahu. V půli října jsem také tři otavnice spatřil na Klatovsku u obce Svéradice, což mě těší víc tím, že se v prvním případě nejednalo jenom o náhodu.

Sluky asi nechodí pozorovat lidé pragmaticky založení, ti se věnují „prospěšnější“ činnosti. Asi to tak má být, poezie jarního tahu by asi neprožili intenzivně.

Vítám a jsem vděčen za každou příležitost, nadstandardní dar Přírody, kdy své dlouhozobky spatřuji. Vedle obecně uznávaného symbolu jara se pro mě staly i jakýmsi symbolem života, jehož pomíjivost si čím dál více uvědomuji.