Škoda na poli způsobená zvěří

Ukázka z nově vyšlé knihy Ing. Jiřího Mlčouška "Veselý revír myslivce Poldiho"

Škody zvěří jsou odedávna předmětem sporů mezi myslivci a majiteli pozemků, kteří na nich zemědělsky nebo lesnicky hospodaří. Je to zcela přirozené a normální. Většina zvěře jsou býložravci, a tak se přiživují i na zemědělských plodinách, okusují výhony mladých stromečků, ale i kůru stromům starším. Myslivci jsou rádi, když mají v honitbách zvěře hodně, aby bylo nejen co lovit, ale také na co se při vycházce do revíru dívat a kochat pohledem. Potěšení, když v přírodě vidí něco živého se pohybovat, mají ale nejen myslivci, ale také všichni normální návštěvníci přírody. Člověk, kterému pohled na pasoucí se nebo běžící zvěř nic neříká a srdíčko se mu alespoň trochu nerozbuší pohledem na tuto přírodní krásu, nemůže být člověkem normálním, ale patří do jiného světa. Do světa, ve kterém bezohledný technokratismus a liberalismus, vymazal z duše smysl pro krásno, cit i svědomí. Škody zvěří jsou ale také tak trochu o něčem jiném. Nikdo nemá příliš velkou radost z toho, že se mu na jeho hospodaření nebo-li majetku děje nějaká škoda a jím vynaložená práce přichází vniveč. Nikdo ale také nerad platí za škody zvěří a v tomto případě to jsou myslivci. Není se jim ale co divit, poněvadž kdo se s potěšením rád zbavuje peněz? Možná, že existují výjimky, ale spíše by to byly případy pro lékařského specialistu - psychiatra. Myslivci zvěř v zimě přikrmují, ale co dělat s tím, když ona dostane chuť zrovna na něco jiného, co roste na poli nebo v lese. Copak oni za to mohou? "Nemohou,” jsou většinou jejich slova. "Zvěři se nedá poručit stejně tak, jako žaludku člověka. Řekne-li si žaludek tvora myslícího, kam se člověk obvykle zařazuje, třeba o guláš či svíčkovou, dá si tvor myslící guláš nebo svíčkovou. Je-li chuť na salám, dá si salám. Člověk si zkrátka dopřává toho, na co má chuť. Určitě jeho trávící soustava nedá přednost suchému chlebu či neomaštěným bramborám před šunkou, ovárkem, jitrnicemi či jelítky. A proč by právě u zvěře tomu mělo být jinak? Bez potravy nemůže žít ani člověk, ani zvěř.” V tom mají myslivci zaručenou pravdu. Oni se snaží zvěř přikrmovat, ale ona stejně vezme to, na co má chuť. Kdyby se ze zvěře dalo udělat něco na způsob některých lidí, tak trochu "praštěných,” kteří si říkají vegetariáni, bylo by po sporech. Musel by to být ale postup opačný, udělat z vegetariánů nevegetariány, ale také nemasožravce. Zbyla by jim k pastvě jen hlína a kamení, ale i to by možná někomu vadilo a říkali by. Proč nám užírají hlínu a kamení, proč nesbírají suché klacky po lese.” Ať tak či onak, změnil by se tvar jejího trusu. Místo kulatých nebo oválných bobků by zvěř trousila po lese či po polích a lukách něco jiného. V případě, že by se živila hlínou, mohly by to být menší nepálené cihly a v případě potravy kamenité, by to mohl být třeba štěrk na zimní posyp silnic a cest. Kdyby zvěř sbírala a požírala suché klacky, vyměšovala by piliny nebo materiál na výrobu dřevotřísek. To podle velikosti a hmotnosti zvěře. Zvěř se ale takto přeškolit nedá, a tak problémy mezi myslivci a majiteli pozemků přetrvávají dodnes a budou i nadále. Problémy se škodami zvěří nevznikají pouze tam, kde myslivec hospodaří na vlastním pozemku a to jak hospodářsky, tak myslivecky. Nemá si totiž komu stěžovat, leda tak sám sobě.

Problémy se škodami zvěří se nemohly vyhnout ani mysliveckému sdružení, ve kterém byl členem myslivec Poldi Leindorf. V polní části honitby, na poli hraničícím s lesem, byla tehdy zaseta pšenice. Nebyl to žádný lán, ale také ne zrovna malé políčko. Pšenicí byla oseta plocha okolo šesti hektarů. V době dozrávání této obiloviny, která nám dává "chléb vezdejší ó pane,” jak je psáno v bibli, začala pole na-vštěvovat jelení zvěř. Zkrátka si chtěla vylepšit jídelníček. A protože jeleni nejsou žádní drobečkové, ale po losu evrop-ském naše největší spárkatá zvěř, dá rozum, že na pšenici nadělali nemalé škody. Něco spásli, něco pošlapali, zkrátka škody na poli nadělali, že zemědělci z toho byli na infarkt. V té době zemědělské pozemky obhospodařovalo jednotné zemědělské družstvo, jehož předsedou byl člověk jménem Věnceslav Řepa. Ten láteřil a vyskakoval nejméně metr do vzduchu a nebylo se mu třeba ani moc divit. Výnosy v podhorské oblasti nebyly nikterak vysoké a pole na půl sežrané a na půl pošlapané, vykazovalo výnos jako hospoda bez zákazníků. Předseda Věnceslav Řepa měl velmi přiléhavé jméno i příjmení, což tak obvyklé zase nebývá. Genetika je věc, která se zapřít nedá a jeho rodiče zřejmě byli geneticky vzdělaní a předvídaví. Jméno Věnceslav mu dali asi v předtuše, že ve zralém věku bude mít hlavu holou jako Lysá Hora v Beskydech. Stejně tak, jak Lysou Horu lemují lesy, tak jeho pleš lemoval věneček kučeravých nazrzlých vlasů. Příjmení Řepa rovněž "sedělo” jako děcko na nočníku. Neměl jen nos jako řepu, ale celé jeho tělo bylo boubelaté jako dobře narostlá řepa cukrovka. Co mu Pán Bůh ubral na vzrůstu, to mu přidal na šířce. Rozčílený a běsnící předseda jednotného zemědělského družstva Věnceslav Řepa, naúčtoval mysliveckému sdružení škody zvěří ve výši tisíc korun. To z dnešního pohledu je částka zanedbatelná, ale v období přelomu padesátých a šedesátých let to zase nebyl peníz takový, nad kterým se jen tak dalo mávnout rukou. A tak myslivci odmítli finanční částku zaplatit, a protože slovo myslivost je odvozeno od slova mysleti, začali přemýšlet, jak to zaonačit, aby se nepříjemnému placení vyhnuli. Hlavní tíha přemýšlení ležela na mysliveckém hospodáři Františkovi Kšiltovi, předsedovi mysliveckého sdružení Otakaru Holíčkovi a všudepřítomném mysliteli Poldim Leindorfovi. Oba myslivečtí funkcionáři dobře věděli, že Poldi je jako stvořený pro každou špatnost, ale v dobrém slova smyslu. Proto ho také k radění přizvali.

Sešli se společně v pšeničném poli a prohlíželi tu spoušť, kterou jeleni nadělali. Škrábali se na hlavách, za ušima, ale i někde vzadu a vymýšleli taktiku a strategii záchrany peněz pro myslivecké sdružení. V jejich pokladně nikdy nebylo peněz nazbyt a každá koruna byla dobrá. Přemýšleli a dumali, až se jim z hlav kouřilo, jako když někdo zapálí térový papír. Rozkládali rukama jako řečníci nejvyššího politického spektra. Chvílemi a z větší dálky připomínali tři dirigenty u jednoho orchestru najednou. Šermovali rukama na všechny světové strany a škody na všech světových stranách od nich, skutečně byly. "Jak jen se z toho maléru dostat,” povzdechl si Otakar Holíček a tvářil se vesele, asi jako pozůstalý na pohřbu. Myslivecký hospodář František Kšilt to na sobě nedával tolik znát, ale nevypadal zrovna tak, že by chtěl tančit verbuňk na jihomoravské veselici. Jen starý stratég a šibal Poldi Leindorf zůstával klidný, jako zajíc v době hájení. Pomyslný hustý černý dým, linoucí se ze tří hlav, splynul do hlavy jediné, která dostala geniální nápad, geniální myšlenku. Byla to hlava Poldiho Leindorfa. Hned vedle pole byla pastvina, na které družstevníci pásli krávy. Od pšeničného pole ji odděloval jen malý, vysýchavý potůček a kamenice porostlá křovím a pomístně odrostlejšími javory a jasany. "Já už na to pšijít,” zajásal Poldi a z hlavy se mu rázem přestalo kouřit, jako po zásahu hasičů. "My to svést na kráva. Ony je stejně špatně hlídat, pasák být věčně ožralá a chrápat na mez. A ten jeho pesa, ten být na nyc a chrápala s ným.” Poldi Leindorf se tvářil důležitě a nadšeně současně, jako nedoléčený pa- cient protialkoholní léčebny, který čirou náhodou zakopne o láhev rumu. "A jak to chceš zařídit ?” Ptali se poněkud zmateně a s nedůvěrou v hlase, hospodář i předseda. "Krávy přece mají daleko větší stopy a trus jelena není žádný kravinec,” opáčil hospodář. "To vy nechat na mě. Poldi mít hlava malá, ale ne, že být taková úplně blbá.” Oba myslivečtí hospodáři kroutili hlavami jako plechový kohout na komíně v mírném vánku. "Teď vy již nyc nežíkat, my jít na pivo a zítra vy se jen pšijít podývat i s komisí a vše být v pošádek. Já to zažídit.” Jak Poldi navrhl, tak také učinili. Nikdo nic neříkal a šli na pivo.

V restauračním zařízení ale Poldi Leindorf nepobyl dlouho. Vypil jedno pivo a zatímco jeho dva bratři v triku-zeleném, si objednávali další hanušovické orosené, on již volal: "Já platyla.” František Kšilt s Otakarem Holíčkem na něj civěli jako farářova kuchařka na oltář a udiveně se zeptali: "Ty jsi snad nemocný? To snad ještě nikdy nebylo, abys po jediném pivu opouštěl překrásné prostředí začouzené hospody. Jestli ti chybí peníze, tak tě založíme a klidně seď.” Poldi jejich nabídku ale kategoricky odmítl: "Já nemít čas na nejaký vysedáváný v hospoda. Já muset zažizovat škoda zvěř. To nebýt tak jednoduché jak vy si pšedstavovat. S tím být ještě móóóóc práca.” Poldi zaplatil jedno pivo a odešel. Myslivecký hospodář, předseda, ale i hospodský byli udiveni a tvářili se nechápavě, jako městská dáma, které uvízl střevíc na vysokém podpadku v hromádce siláže. Vůbec odchodu Poldiho Leidorfa z hospody nerozuměli. Bylo to pro jejich myšlení naprosto nenormální. Všem třem to připadalo, jako kdyby beduín na poušti, žíznivý a z posledních sil se plazící písečnou dunou, odmítl sendvič se šunkou a plzeňskou dvanáctku.

Poldi Leindorf ale měl svůj plán jasně a pečlivě promyšlen. Měl ho i časově rozvržený a proto spěchal. Tentokráte nedodržel svoji zásadu, že do každé nohy patří jedno pivo. Tedy piva tři. Přímo z restauračního útulného zařízení, upaloval na místní jatka, kde byl zaměstnán jeho známý jako pomocný dělník. Přiřítil se k jatkám jako honící pes a hned se hrnul přes bránu, jako kdyby tam byl doma. Vrátný v černé uniformě s červenou páskou na rukávě, s pistolí na zadnici a placatou čepicí na hlavě, mu ale zastoupil cestu: "Stát, tam bez povolení nesmíte. To by tak hrálo, aby do závodu lezl kdejaký obejda a kradl maso.” Vrátný stál s oběma rukama nad hlavou, jako by se vzdával, ale opak byl pravdou. On se nevzdával, on se choval podle předpisů. Poldiho jeho slova o obejdovi a kradení masa, mírně a slušně řečeno, rozčílila: "Já vám na ty flákota kašlu. Vy tady zabíjet stejně jen starý potvora a maso být tak okorát na vylomení zub. Já počebovat jen mluvit s panem..., panem..., panem.” Právě v tom nejméně příznivém okamžiku si nemohl vzpomenout na jméno svého známého, jehož pomoc tak nutně potřeboval. Poldi si ne a ne vzpomenout. "Nikoho vyvolávat nebudu. Pracovní doba je pracovní dobou a ta se musí dodržovat.” Vrátný byl komisní jako komisňák s podkůvkami na špici i na kramfleku. "A jak bych vám ho vůbec mohl zavolat, když ani nevíte, jak se jmenuje,” odsekl vrátný s rukama již připaženýma. "Já to jméno vědět, já si jen nemoci vzpomněla. Ale vy ho muset určitě dobše znát. On to být bývalá oficír, fójak. A teď tady pracovat jako pomocná dělník.” Poldi se snažil vrátnému vypodobnit svého známého do všech podrobností. Dostalo se mu ale jen strohé odpovědi. "Nevím, neznám, nejsem kádrovák a personalista. Jsem jen obyčejný vrátný a plním co je mi nařízeno.” "Ale vy určitě ho znát!” Nedal se jen tak Poldi Leindorf odbýt. "On trochu šilhat na pravé oko. Dyž se vám dývá na hlava, tak vy myslet, že okukovat pistol na vašem zadnice. Také on kulhat na levá noha a koktá. A právě pro to koktání oni ho propustit z armáda, že prý on špatně velet. A tak teď tu u vás pracovat jako pomocná dělník.” Toto dodatečné popsání Poldiho známého zabralo a vrátnému osvěžilo paměť. Jak by také ne. Vždyť to byl popis lepší jak z kriminální ústředny. "To jste mohl říci hned. Ten chlap se jmenuje Antonín Hronek a skutečně zde zaměstnán je. Zavolat ho ale nemohu, předpisy jsou předpisy a jsou tady od toho, aby se dodržovaly. To by ten váš známý měl vědět, když je to bývalý důstojník.” Vrátný byl stále neústupný jako aktivisté okolo jaderné elektrárny Temelín. "Věděla vy co, pane vrátná?” Poldi Leindorf začal smlouvat. Byl v tom oboru mistr. Dokázal by vymámit z jalové krávy nejen tele, ale hned jalovici. "Já vám na podzim pšinýst zajíc, až se zajíc bude čílet. Hned z první hon. A vy mi za to teď zavolat Tondu Hronka. "Jakmile vrátný uslyšel o zajíci, hned s ním byla jiná řeč. Roztál jako zmrzlý koňský koblížek v lednu na slunci, zvedl sluchátko telefonu a začal se shánět po hledaném pomocném dělníkovi. Když ho asi po třech pokusech konečně objevil, povolal ho na vrátnici, že tam má důležitou a neodkladnou návštěvu. Co dokáže jeden slíbený zajíc. Z komis-ního vrátného se obratem stal ochotný člověk.

Netrvalo to ani deset minut a Antonín Hronek kulhavým krokem přikráčel k závoře u vrátnice. Poldi Leindorf ho již z dálky bouřlivě zdravil, ale vyšel s ním až před bránu, aby na ně vrátný neviděl, ale hlavně neslyšel o čem si budou povídat. "Ty, Tonda, já od tebe počebovat taková malá služba. Já počebovat dvě kopyta z kráva a to hned!” Antonín Hronek na něj vykulil oči, jako když kocour dělá velkou potřebu do plev. "Nnná co ti ppprosím tě bůůůdou kkkopyta?” Otázal se muž s vrozenou vadou řeči. "Na to ty se mě neptat, to být tajemství. Já ty kopyta ale nutně počebovat!” "Ttto nenenepůjde, tttento vrátný je strašný blllbbec. Ttto se nnedá réééalizovat.” "Všechno jít, když se chtít, jen malá děcko se muset na nočník nosit.” Poldi byl neoblomný a vtíravý jako francovka na bolavou nohu. Nemohl ale ani jinak jednat, chtěl-li uskutečnit svůj plán se škodami zvěří. "Věděla ty co? Ty mi teď pšinýst dvě kopyta z kráva a já tobě na podzim, v listopad, zase pšinýst dva zajíc. Jedno kopyto, jedna zajíc. To být pšece dobrá gešeft.” "Kkkšeft to je ddóóóbrý, ááále jak tto pppřenýst pppřes bránu? "Slabě pokoktával Antonín Hronek. "To být strašně jednoduchá věc,” odpověděl mu pohotově Poldi Leindorf. "Já tobě dát ruksak, ty do něj dát kopyta a pak ruksak přehodila přes plot. Tam co stát ta velká kaštan. Jiná kaštan u plot nebýt, tak to ty nemohla popletla.” Poldi ještě ani nedokončil větu a již sundával z útlých ramen popruhy svého všudepřítomného ruksaku. Pomocný dělník na jatkách a důstojník v záloze Antonín Hronek souhlasil. Uschoval ruksak pod pracovním pláštěm a odkráčel přes bránu do závodu, který je prvním krokem pro hovězí polévku či svíčkovou na smetaně. Vrátný se za ním sice nedůvěřivě ohlížel, ale nekontroloval ho, zda-li má pod pláštěm něco ukryté nebo ne. Vidina zajíce na smetaně byla pro něj mocnější, než tolik proklamované předpisy o povinnostech vrátného. Poldi Leindorf strážci jateční brány zamával na pozdrav a upaloval k velkému kaštanu, rostoucímu na opačné straně vrátnice. Byl tam o hodně dříve než jeho komplic z jatek a tak na smluveném místě přešlapoval, jako novomanžel před porodnicí. Každá minuta mu připadala jako věčnost. Chodil kolem plotu jako bažantí kohout v toku kolem voliéry se slepicemi. Rozdíl byl snad jen v tom, že neměl ostruhy a naběhlé rudé poušky. Konečně se ale dočkal. Přes zděný plot přelétl ruksak a spadl mu málem přesně na hlavu. Jen tak tak, na poslední chvíli stačil uhnout a ruksak s hlasitým žuchnutím dopadl na zem. Bylo to znamení, že není prázdný a že jeho známý z restauračního zařízení Antonín Hronek, splnil dané slovo. Poldi si oddechl, až mu v plících zahvízdalo, jako když Strakonický dudák zmáčkl měch svého začarovaného hudebního nástroje. Nasadil si ruksak na záda a spěchal domů. Čekalo jej ještě hodně práce.

Doma se i s ruksakem přiřítil rovnou do kuchyně, kde jeho žena Gizi právě nakládala okurky do sladkokyselého nálevu. Celý byt byl provoněn vůní octu, koření a kopru, i když Poldi dával přednost vůni švestkového sadu. Vyjmul kravská kopyta z ruksaku a položil je na kuchyňský stůl. Pohled na tu hromádku nebyl příliš vábný. Vůni okurkového nálevu začala přehlušovat vůně venkova. Na kravských kopytech byly ještě zbytky hnoje a krve po jejich odřezání. Pořádkumilná paní Gizi se jen chytila za hlavu a vykřikla: "Pane bóóóóže, co já jsem si to vzala za vola, který mi tahá do kuchyně kopyta svého rodu.” Na hlavě se jí zježily vlasy jako když se rozčílí dikobraz. "Co to sem taháš za sajrajt. Ihned s tím vypadni ven a ať již to tady nevidím a hlavně necítím. Kdo to jaktěživ viděl, dávat hnůj na stůl a ještě k tomu v kuchyni.” Poldi uznal své pochybení a rychle i se svým "pokladem” odešel na dvorek. Po chvíli hledání v dřevníku našel prkno, které jeho záměru nejvíce vyhovovalo. Z hřebíku, zatlučeném do poloviny v trámu, sňal ruční pilku ocasku a z prkna vyřízl dva oválné tvary, přibližně ve velikosti podrážek svých bot. Pak k těmto výtvorům přišrouboval kravská kopyta a na prkénka upevnil kožené řemínky, něco na způsob vázání na sněžnicích. Když bylo dílo hotovo, tak si je vyzkoušel, jak mu jeho vynález pasuje na nohy. Byl se svou prací nadmíru spokojen. Díval se na své kravosněžnice stejně tak hrdě, jako Alva Edison, když vynalezl žárovku. Chvíli se ještě kochal pohledem na kravosněžnice a pak se vrátil do kuchyně k manželce Gizi. Ta již měla okurky zavařené a zkoušela, zda-li pevně drží všechna víčka. Když spatřila Poldiho, tak se jen mírně otočila a pravila: "Smrdíš, jdi se umýt.” Poldi se tedy šel do koupelny umýt, aby své ruce zbavil aróma kravských kopyt a vrátil se zpět do kuchyně. Za celý den mu vytrávilo jako jezevčíkovi po norování a hlad měl, že by dokázal překousnout stovku hřebík. V žaludku mu kručelo jako starému jezevci po zimním spánku. Paní Gizi mu předložila svačinku spojenou s večeří a její muž se do ní ihned s chutí pustil. Jídlo hltal po kusech a házel ho do sebe jako zednický pomocník písek do míchačky. Neměl času na nějaké gurmánské zdržování či jídelní bonton. Ta hlavní práce, nejdůležitější úkol, finále jeho záměru, jej teprve čekalo. Po rychlé svačinovečeři vyšel opět na dvorek, kravosněžnice dal do ruksaku a za svůj neposlušný motocykl, vyjímečně ale někdy také poslušný, přivázal kolečka, jaká používají zedníci na rozvoz malty. Celé soustrojí vypadalo jako velmi podivný přívěsný vozík. K boku motorky přivázal lopatu a to bylo prozatím vše. Byl připraven. Začínalo se šeřit. Rozhodčí komise, která měla rozhodnout o výši náhrady škody jelení zvěří na pšeničném poli, byla ohlášena na zítřek dopoledne. Ještě ale nebyla úplná tma a tak se Poldi Leindorf pohodlně posadil na schod u dveří, otevřel jedno lahvové hanušovické a pomalu upíjel. Posilňoval se na kontraproduktivní akci, pro jednotné zemědělské družstvo.

Setmělo se úplně. Tma padla na dvorek jako opona na vyklizeném hledišti. V oknech domů i domečků svítila světla a na obloze plné hvězd šel měsíc do úplňku. Poldimu Leindorfovi bylo jasné, že v honitbě nebude tma jako v pytli, že měsíc pole i pastvinu ozáří, přesto ale, pro každý případ, dal do ruksaku i baterku. Nasedl na svůj motocykl, šlápl na startovací kliku a stal se zázrak. Motor jeho stroje hned napoprvé naskočil. Poldi zmáčknul spojku, přidal plyn, zařadil první rychlostní stupeň a vyjel do honitby. Zednická kolečka za motocyklem poskakovala jako cyklista na píchlém kole a rámus dělala jako středověký rytíř v brnění, pod silným vlivem medoviny. Do poklidné začínající noci zapadal Poldiho podivný výlet jako rozladěný flašinet u kostelního oltáře. Poldi Leindorf byl nenápadný jako kadibudka na chodbě panelového domu. Cesta na místo určení naštěstí netrvala dlouho. Poničené pole jelení zvěří leželo poblíž silnice a od Poldiho bydliště to byla slabá čtvrthodinka jízdy jeho pekelného stroje s podivným rachotícím přívěsem.

Hluk a rámus rušicí noční klid rázem ustal. To Poldi Leindorf otočením klíčku vypnul motor. Pojednou byl klid a ticho, až to bylo Poldimu protivné. Jízdou mu zalehlo v uších, tudíž klid a ticho vnímal vícenásobně. Odvázal od motocyklu zednická kolečka, pak lopatu a motocykl odložil do příkopu k plané třešni. Ten strom tam musel být, poněvadž Poldi považoval stojan na motocyklu za zbytečný luxus. Jen tak povalit motocykl nemohl, to by mu vytekl benzín, kterého v nádrži stejně mnoho neměl. Planá třešeň posloužila místo stojanu a Poldi mohl jít konat pro myslivecké sdružení záslužnou práci.

Lopatu naložil na kolečka, ty uchopil za gumové rukojeti a vydal se nejdříve na pastvinu. Že je již na tom pravém místě poznal až tehdy, když uklouzl na čerstvém kravinci a do druhého sedl. "Krucinál, to být ale šmiklavá kravinec,” láteřil polohlasně Poldi Leindorf a kapesníkem čistil kalhoty na zadní části těla. Myslel si, že čistí, ale pouze rozmazával. Opravdové vyčištění provedla až jeho žena Gizi o den poz-ději. Ta se ho napřed zeptala, z čeho mohl dostat průjem, ale pak sama poznala, že se jedná o výkaly zcela jiného živočišného druhu. Ale to bylo až o den později. V této chvíli Poldi rozžal baterku, jednak proto, aby již podruhé neuklouzl, ale hlavně proto, aby na kravince dobře viděl a mohl rozeznat jejich stáří. Pečlivě vybíral již ty zaschlé, držící tvar a na každý si pozorně posvítil, aby se nedopustil omylu. Škody způsobené jelení zvěří byly spáchány již dříve, tudíž ani kravince nemohly být čerstvé. Poldi Leindorf nebyl žádný ťulpas, i když o sobě někdy říkal, "že je hlava hlupá.” Proschlé kravince nakládal do koleček lopatou a ukládal je pečlivě jeden na druhý, aby se jich do koleček vešlo co nejvíce. Když byla kolečka vrchovatě naložena, odvezl je do poničeného pšeničného pole a tam kravince z koleček zase vykládal. Rozmísťoval je hlavně do míst, která byla nejvíce ožrána a podupána jeleny, laněmi i kolouchy. Tento proces Poldi Leindorf vykonal nejméně pětkrát. Pětkrát s plnými kolečky kravinců z pastviny na pole a pětkrát s prázdými kolečky z pole na pastvinu. Výsledný efekt byl téměř dokonalý. Poničené pšeničné pole bylo "pokálené od krav lépe, než východ z kravína. "Já myslet, že už to být posraná dost,” oddechl si Poldi a chtěl si otřít zpocené čelo kapesníkem. Zavčas si ale uvědomil, že vzhledem k očistě kalhot to tentokráte nepůjde a tak si čelo utřel rukávem. Chvíli si odpočinul a odložil zednická kolečka i s lopatou.

Polovina záškodníckého záměru vůči jednotnému zemědělskému družstvu, byla Poldim Leindorfem provedena. Kravince byly umístěny přesně tam, kde dle jeho názoru měly být. Zbývala ale ještě realizace poloviny druhé. Ono kravince na pole s nebe nespadnou. Jedno rčení říká, že "když prší, padají sračky.” To je ale pouhé rčení a navíc ne z úst nóbl dámy. Bylo třeba zajistit i další pobytové znaky krav v pšeničném poli a to jsou bezesporu také stopy. Poldi Leindorf se posadil na pařez u kamenice, která oddělovala pastvinu od poškozeného pole a chvíli si sám sobě tiše povídal: "To by jedna nešek, co to být za fuška, pševést trocha kravinec. Být to fuška a furt smrdět. Taky by ten kráva mohla mít voňavější hovno.” Dlouho ale nečinně sedět ne- vydržel. Zalovil v ruksaku a vytáhl svůj vynález kravosněžnice. Nazul si je na boty, řemínky omotal okolo tenkých lýtek a odkráčel do pole "vyrábět” pobytové znaky, kravské stopy. Jeho chůze na kravosněžnicících byl pohledem pro bohy, kdyby ho ovšem někdo viděl. Nohy se mu vlnily jako hobliny truhlářovi od hoblíku a sám sobě si připadal jako ženská, která má ve svém životě poprvé na nohách lodičky s hodně vysokým podpadkem. Vytrvale ale šlapal a chodil po poli. Klouby v kolenou i kotnících ho bolely, jako kdyby jezevčíkovi narostly nohy německého ohaře. Divil se, jak je to vůbec možné, že mu ty klouby ještě drží nohy pohromadě. "To by tak ještě scházet, mít noha v gips, kvůli pitomá škoda zvěří. Noha v gips a být doma pšivázán jako pesa u bouda.” Brumlal si Poldi do ticha měsíční noci, ale vytrvale na kravosněžnicích šlapal dál. Vyvrtnutí kotníku či nedej bože zlomení nohy, to by bylo pro trapera Poldiho snad horší, než pro jestřába klec. Měl obeznaného srnce, starého škůdníka špičáka a měl obavy, aby o srnci nevěděl ještě někdo jiný. Ten někdo jiný by Poldiho moh v lovu předstihnout a Poldi by pak utřel nos. Na toho svého srnce chodil do honitby někdy i dvakrát denně, ráno i večer a to by s výronem či zlomeninou a sádrou nešlo. Konečně pšeničné pole pošlapal tak dokonale, že to bylo dle jeho představ. Mohl ze svých dolních končetin sundat kravosněžnice a konečně se pohybovat normálně jako člověk. Ne jako kráva. To byla úleva pro jeho nohy téměř nepopsatelná. Láska k jedné plavovlásce byla proti tomu i s vyvrcholením úplné nic. Poldi Leindorf si ještě trochu rozcvičil a rozhýbal klouby. Protáhl zvlněnou páteř, sebral zednická kolečka s lopatou a sešel dolů k silnici, ke svému motocyklu opřenému o strom. Odejel domů, dospat několik hodin zbytku noci. Mohl si poležet trochu déle, poněvadž na den, ve kterém rozhodčí komise měla rozhodnout o výši škod jelení zvěří, si vzal dovolenou. Ne-mohl si přece nechat ujít pohled na osazenstvo komise, jak se bude v širém poli tvářit. Hlavně ale byl zvědavý na předsedu družstva, Věnceslava Řepu. Toho měl Poldi obzvláště rád. Asi jako švadlena prst v šicím stroji.

Ráno vstal z postele něco po sedmé hodině ranní, což pro něj bylo opravdu pozdě. Byla to ojedinělá vyjímka jeho ranního kuropění. Byl zvyklý, nejen do práce, ale i do vycházek do honitby, vstávat daleko časněji. Vydatně posnídal zvěřinový klobás s křenem a hořčicí, navrch si dal odlivku slivovice pro trávení na bystření mysli a šel se obléci. Tentokráte ale úplně jinak, než obvykle. Myslivecká kamizola i zelené kalhoty zůstaly viset na věšáku, stejně jako klobouk a jindy všudepřítomný ruksak. Oblékl se spíše jako turista. Za kalhoty zvolil hnědé manšestrové pumpky, horní polovinu těla zakryl flanelovou kostkovanou košilí a na ni si navlékl šedý svetr do véčka. Nesnášel roláky, které ho těsnily u krku. Když se mu tělo přehřívalo a tělo se začalo potit, nebylo u krku co rozepnout. O rolácích tedy říkal: "To být svetry na dvě věc. Na hovno a na nyc.” Na hlavu si nasadil placatou čepici nehetku a místo ruksaku sebou vzal proutěný košík. Na svém pekelném motocyklu pak odjel do revíru, do místa škod zvěří, kde se někdy dopoledne mělo konat rozhodčí řízení. Času měl stále dost, poněvadž jak známo, úředníci většinou nespěchají a dávají si na čas. Na motocyklu vjel až do lesa nad poničenou pšenicí a zaparkoval jej jako obvykle v mlazině, aby jeho stroj nebyl někomu zbytečně na očích. S proutěným košíkem v ruce i celkovým vzezřením vypadal jako amatérský houbař, i když houbám rozuměl asi jako Anna Proletářka akciím na burze. Chodil po okraji lesa, aby měl na pole dobrý výhled a nic mu nemohlo ujít. Časem nasbíral půl košíku hub různé provenience, jedlých i nejedlých, možnáže v košíku byla i nějaká houba jedovatá. Složení hub ale nebylo pro Poldiho Leindorfa vůbec podstatné. Hlavně, že vypadal jako houbař a ne jako myslivec. "Rozhodcovský komis určitě nechtít zkoumat můj košík a hlavně, aby v něm něco být. Co jim také být po tom, co já mít v košík. Oni tady být na škoda zvěří a ne žádná kontrolor z hřibařská poradna.” Usuzoval správně Poldi. Bloudil krajem lesa jako bludný rytíř a stále pozoroval dění pod sebou na poli i pastvině. Krátce po deváté hodině, když sluníčko již pěkně připalovalo, si Poldi Leindorf všimnul, že pasák opět tvrdě spí na mezi, zřejmě po bouřlivě prohýřené noci u něčeho ostřejšího. O tom, že hlídač krav nebyl žádným abstinentem se vědělo široko daleko. Tak proč by o tom neměl vědět zrovna Poldi Leindorf, který se v restauračních zařízeních dozvěděl téměř vše. V takovýchto prostorách totiž tepe život. Jestli pasákův pes měl v noci také takovou žízeň jako jeho pán, to se nedalo přesně určit. Spal ale stejně tvrdě. U psů se požívání alkoholu jen tak nepozná jako u lidí. Nečervená jim nos.

Když se Poldi Leindorf ujistil, že pasák i pes tvrdě spí, rozhodl se, že by svou noční kamufláž mohl ještě pojistit. Bez nějak zvlášť zvýšené opatrnosti přehnal asi třicet krav z pastviny do pšenice a pak již jen dával pozor, aby krávy náhodou nenapadlo se vrátit. Pasák nevěděl o světě a spal dál, dokonce chvílemi i hlasitě. Zachrápání sice trochu vyrušilo z psích snů jeho čtyřnohého pomocníka, ale ten se jen labuž-nicky protáhl, zívl a jazykem si olízl mordu. Změnil polohu hlavy z jedné tlapky na druhou a spal spokojeně dál. Pes prý je k obrazu svého pána a tento skutečně byl. Oba snili svůj sen, pasák možná o pivu s rumem a pes o ovarovém kolenu bez křenu a bez hořčice. Kravám se v pšenici náramně líbilo, rozhodně více než na pastvině.

O nějaký návrat do teritoria hlídaného dvojící pes a člověk, nejevily vůbec žádný zájem. Když se Poldi Leindorf o této skutečnosti ujistil, přesunul se opět na kraj lesa a celou situaci kontroloval pěkně z nadhledu.

Krátce před jedenáctou hodinou se konečně objevila rozhodčí komise, za účasti obou stran ve sporu. Za myslivce tam byl přítomen hospodář František Kšilt a za stranu poškozenou předseda jednotného zemědělského družstva Věnce-slav Řepa. Zejména pro něj to byla podívaná jako z hororového filmu. Do sporu si šel jistý jako geroj Ilja Muromec a nyní se jeho sebejistota scvrkávala jako jablko na stromě, které přečkalo zimu. V pšeničném poli bylo více kravinců než v kravíně a kravských stop k nespočítání. "Hergóóót, krucináááál fagot, já toho chlapa pověsím za vercajk v kravíně na hák,” zařval Řepa hlasem, který by přehlušil poplachovou sirénu ve vojenských kasárnách. Tím chlapem samozřejmě myslel pasáka, spokojeně spícího na mezi. Příjezd komise vůbec nepostřehl a bohulibě se oddával sladkému spánku. Zvučný, ale pramálo melodický hlas jeho nejvyššího šéfa ho ale probudil. Jeho pes se tak polekal, že s ocasem mezi zadními běhy, utekl neznámo kam a domů se vrátil až za tři dny. Pastevec vzal nohy na ramena rovněž. Mizel z dohledu komise jako mravenec v mraveništi, ale ne tak svižně jako jeho pes. Alkohol není žádnou dopingovou látkou, která by povzbudila atletický výkon. Jeho běh spíše připomínal slalom.

Rozhodčí komise vlastně neměla co řešit. Na první pohled bylo jasné, kdo škody v pšeničném poli způsobil. Myslivecký hospodář František Kšild se jen škodolibě uculoval a předseda družstva zuřil jako býk v aréně před dráždícím ho toreadorem. V tom ale spatřili, že se k nim od lesa přes pole, vyhýbajíce se kravincům, přibližuje nějaký houbař. Na dálku nepoznal ani myslivecký hospodář, že by to mohl být Poldi Leindorf. Po několika minutách se ale houbař s košíkem v ruce připojil ke skupince, řešící škody zvěří. Chvíli stál opodál a naslouchal o čem rokují. Pak se ale houbař vmísil nenápadně do hovoru: "Věděla, mě do to vlastně vůbec nic nebýt. Já jen tak si vyjít na hžíbek a vidět pšenice plá krav. A teď tady slyšet od toho tlustá pán,” Poldi výrazně ukázal prstem na Věnceslava Řepu, "že ten spoušť v pšenice udělala jelen.” Komise se usmívala a i trochu divila, kdože se jim to do jednání plete. Věnceslav Řepa hodlal neznámého houbaře poslat do jisté části těla, která u šikovné ženské může být docela pěkná. To by se ale zcela určitě nedalo říci o té části těla, kterou vlastnil Věnceslav Řepa. Poldi Leindorf měl ale řečnickou formu, ostatně jako vždy a pokračoval: "Pány, já ještě nikdá nevidět, aby jelen dělala kravinec. To může šíct jen hlupá hlava.” Komise se rozesmála a bylo jasné na čí stranu se přikloní. Zda-li na stranu poškozenou, jednotného zemědělského družstva nebo na stranu, která měla škody uhradit, tedy mysliveckého sdružení.

Jednání rozhodčí komise vlastně skončilo dříve, než začalo. Zemědělský předseda se červenal i na límci u košile, a kdyby neměl kalhoty, tak by se možná zjistilo, že se červená i jinde. Myslivecké sdružení žádné škody zvěří neplatilo a znovu se potvrdilo, že slovo myslivost je odvozeno od slova mysleti. Že myslivci jsou sice veselá chasa, ale rozhodně ne žádní hlupáci.

Ukázka z nově vyšlé knihy Ing. Jiřího Mlčouška Veselý revír myslivce Poldiho. Všichni ti, kteří již znají předchozí díla tohoto autora (Hajný Vítězslav a fořt Bořivoj, Osudy lesníka Lamberta Keclíka a Úsměvy loveckých chat) jistě rádi sáhnou opět po knize svérázného a mnohdy až drsného mysliveckého a lesáckého humoru. O tom, že i přes zdánlivou tvrdost může být takový humor nesmírně lidský a poetický svědčí i prodejnost dříve vyšlých děl. Navíc pozorný čtenář znalý dnešní situace v myslivosti a lesnictví najde mezi řádky mnoho odkazů a názorů autora na současné dění.

Formát knihy A5, celkem 300 stran, vazba lepená V2 s laminovanou obálkou, doplněno 18 černobílými perokresbami Zdeňka Koláře

V prodeji i k objednání na dobírku v Knihkupectví MYSLIVOST, Seifertova 81, 130 00 Praha 3 nebo elektronicky na adrese www.myslivost.cz

Myslivost č. 2/2003