Sibiřský obr

Václav Kodeš

Je pátek, pozdní večer. Náročný týden máme za sebou, všechno zařízeno, doufám, že jsme na nic nezapomněli. Máme ve světě i na různých letištích mnoho klientů a všichni musí mít platná víza, vyřízená povolení pro dovoz trofejí a své místní průvodce připravené je přivézt do loveckého revíru nebo je znovu dopravit na letiště k odletu do Prahy a mnoho dalších důležitých “maličkostí”.

Večerní pohodu naruší neodbytný tón vyzváněcí melodie mobilního telefonu. Je to ale soukromý telefon, takže to opravdu nebude urgentní dotaz na nějaký detail lovecké akce, která se bude odehrávat za půl roku. Volá známý, výborný lovec, který každý rok absolvuje několik loveckých výprav. Je to nejen výborný lovec, ale i klikař, kterému Štěstěna vždy dopřeje krásnou, silnou trofej.

“Omlouvám se, ale rozhodl jsem se, že chci jet lovit medvěda a potřebuji to hned probrat, jinak neusnu.”

“Medvědů je spousta na celém světě. V některých provinciích Kanady, hlavně na východě, stačí odhodit jakékoliv odpadky a druhý den tam můžeme lovit, pravda jsou to malé exempláře, ale taková je i cena za lov. Tak nač ten spěch?”

“Nejde mi jen tak o nějakého medvěda. Chci lovit medvěda velkého a chci lovit medvěda v Rusku. Tam je lov medvěda tradiční a já mám svoje představy. A chci lovit už na jaře a nehodlám poslouchat, že je už pozdě a všechno je rezervované.” Tak tímto dialogem to začalo.

Cesta do revíru

Moskva. Hned po přistání na nás mává náš ruský kolega a hned nás odváží na další letiště, odkud poletíme dál na východ. Díky jemu se nemusíme nikde zdržovat, rychle vyřídí odbavení našich zbraní a další formality, které jsou pro něj maličkostí, ale pro samotného cizince mohou znamenat nepříjemné seznámení s místní byrokracií. Je tu znatelně chladněji a to ještě nejsme na Sibiři. Čeká nás asi pětihodinový let do Abakanu, v blízkosti známé řeky Jenisej a potom dále po řece do srdce loveckého revíru, kde na nás nedočkavě čekají místní medvědi. Tento lovecký revír ve východní Sibiři sousedí s národním přírodním parkem Sayany a i díky tomu je zde spousta zvěře.

Jedeme motorovou lodí do revíru a vnímáme nádhernou scenérii místní divoké přírody. Řeka je neuvěřitelně čirá a podle našeho průvodce i plná ryb. Břehy řeky se postupně zvedají, louky střídají hájky a vše okolo je lemováno hranicí lesa čeká nás nádherná horská taiga. U nás dome již chodíme jen v košili a lehké bundě, ale tady na březích řek ještě místy leží sníh. Uvnitř taigy je sníh také jen místy, ale chladno je značné. Jen na místech, kam svítí slunce, je příjemné teplo.

Budeme lovit na březích řeky, projíždět pomalu člunem, sledovat oba břehy a hledat medvědy. V tomto období vykazují značnou aktivitu a putují po loukách v blízkosti řeky, kde vyhledávají různé byliny i něco menšího na zub. Na evropské poměry neuvěřitelně řídké osídlení zdejšího kraje vytváří pro všechnu zdejší zvěř téměř ideální podmínky.

první lovecký den

Jiskřivé ráno nás vítá do našeho prvního loveckého dne a plni napětí a naději nasedáme do člunu. Projíždíme pomalu řeku a napjatě sledujeme oba břehy. Kocháme se nádhernou přírodou, ale očekávanou šelmu nevidíme. Je jich tu přece spousta, je to jejich revír, lidé zde téměř nežijí a těch několik lovců, kteří přijíždějí několikrát do roka nemůže ohrozit jejich populaci. Začínáme racionálně uvažovat a připouštíme, že velký vliv může mít i počasí, atmosférické podmínky, ale i spousta jiných okolností, které my, přecivilizovaní lidé už nejsme schopni téměř vnímat, ale divoká zvěř se jimi řídí. A snad domorodí průvodci, žijící v těsném sepjetí s místní přírodou, mají ještě určitou schopnost, jim porozumět.

Necháme se dále unášet klidným proudem řeky a stále prohlížíme okolní přírodu. Určité zákonitosti ale fungují i zde. Když už naše pozornost ochabuje a uvažujeme o tom, že začněme raději rybařit, ozve se tolik vysněné medvěd nalevo! Ne, napravo! Najednou si připadáme jako Alenka v říši divů. Na obou březích řeky můžeme sledovat medvědy, klidně se potulující po stráních. Jako rození lovci máme radost, že můžeme pozorovat krásné šelmy v jejich přirozeném prostředí, jen lovecký host se tváří soustředěně, ale bez viditelného nadšení. V duchu “váží” oba medvědy a jako zkušený lovec odhaduje jednoho z nich jako mladého medvídka o hmotnosti okolo 120 kg. Druhý exemplář je viditelně silnější, ale více než dva metrické centy neváží. I když je to šelma vzbuzující úctu, lovec se pevně drží svého předsevzetí, že bude lovit jen kapitálního, starého samce. Vracíme se do tábora unaveni, ale spokojeni se zážitky celého dne.

další lovecký pokus

Druhý den začínáme opět na řece, ale občas vystoupíme na břeh a šouláme úseky v pobřežním pásmu. Ten den jsme se přiblížili na dostřel čtyřem medvědům. Každý jiný lovec by rád stiskl spoušť na dva z nich, pěkné, silné samce. Náš lovec však vsadil vše na jednu kartu buď kapitální nebo nic. I tak vypadá vášeň opravdového lovce, který je ochoten zaplatit několik tisíc dolarů a vrátit se zpět bez trofeje, bez jediného úlovku, když nenarazí na svoji vysněnou kapitální trofej. Jen opravdový lovec srdcem i duší dokáže udělat takovéto rozhodnutí a nepodlehnout lákavým výletům např. na východ Kanady, kdy bez problémů ulovíte za pár dnů svého baribala, ale o hmotnosti málokdy přesahující 100 kg.

Náš lovec učinil své rozhodnutí a my ho respektujeme. Všichni svoje zkušenosti s medvědy máme a tak je nám jasné, že opravdu starý, silný medvěd se za plného světla na svazích poblíž řeky toulat nebude.

A co zkusit újeď

Vousatý Sibiřan přichází s nápadem. Hluboko v tajze je padlina zvěře. Je to nepřístupný kout, kam ani slunce mnoho nedosahuje svými paprsky. Poblíž jsou ochozy zvěře, která tudy chodí na palouky uvnitř lesa. To je místo, kam může starý a mrzutý medvěd chodit. Je po dlouhé zimě vyhladovělý a určitě se nespokojí s vyhrabáváním kořínků a lovem menší zvěře u břehů řeky, když v tajze leží pro jeho nos tak vábně zavánějící mršina. Dlouho do noci diskutujeme různé varianty lovu, ale je nám všem jasné, že hlavním faktorem bude ta příslovečná kapička štěstí.

Druhý den jdeme obhlédnout místo, kde leží padlá zvěř. Místo přesně odpovídá včerejšímu vyprávění rodilého Sibiřana. Kol dokola je divoká taiga, atmosféra uprostřed nazelenalého přítmí je ideální pro opatrnou zvěř. Ano, tady je místo, kde můžeme čekat starého samotáře. Nálada je však navzdory nálezu vhodného místa stále podivně stísněná. Ale nikdo z nás to nechce říci první.

Jsme uprostřed divokého pralesa, kde není výhled na více než 40 metrů. Nebudeme lovit ze zatepleného “domečku” vybudovaného ve výši 5 metrů, jako se loví daleko menší medvědi u sousedů na Slovensku, ale budeme čekat na zemi, pravděpodobně za nějakým starým stromem, proti větru předpokládaného příchodu divoké šelmy. Lovec musí zasáhnout přesně.

první pokus v nitru tajgy

Je rozhodnuto. Odpolední lov se bude odehrávat již v těchto místech. Vracíme se do tábora jen pro nezbytné vybavení, protože nové loviště je poměrně daleko a času nemáme mnoho. Balíme vybavení a jsme připravení po lovu přenocovat v blízkém seníku, abychom ráno neztráceli čas a byli těsně po rozednění znovu na místě lovu.

Usedáme na předem vybraném místě a zkoumáme taigu. Tipujeme místo, odkud můžeme šelmu očekávat. Ještě kontrola zbraně a puškohledu a potom již jen trpělivost je naší jedinou společnicí. Jen ten, kdo zná dlouhé hodiny čekání, kdy není vidět jediný kus zvěře ví, jak jsou tyto hodiny dlouhé. A to je náš případ. Slunce se kloní k západu, taiga utichá. Blíží se ona hodina “mezi psem a vlkem”. Vlk vítězí, stmívá se a stále není jediná známka výskytu zvěře. Zkoušíme zamíření zaměřovacím dalekohledem a musíme konstatovat, že dnes nám Diana nepopřála a nezbývá než dnešní lov ukončit.

Těšíme se na posezení u studené večeře. Pramenitá voda je doplněna jen jedním kalíškem dobré vodky, protože před lovem žádný opravdový lovec nemá na co připíjet a navíc uprostřed tajgy je potřeba mít i v noci smysly maximálně fit. Jsme v království medvědů jen vetřelci a jeden nikdy neví…

znovu k újedi

Noc je pro nás krátká, večer proběhl v náruživé diskusi o způsobu lovu a ráno musíme vstávat ještě před rozedněním. Máme před sebou cestu na místo lovu, včera obezřetně značenou záseky ve výši očí a potom již čekání na našeho medvěda - bohatýra. Je to zajímavý fenomén, ale u nás lovců fungují perfektně nejen biologické hodiny, ale i nějaký biologický budík. Řekneme si, že budeme stávat před rozedněním a přesto, že jsme šli spát dost pozdě, jsme před rozedněním vzhůru minimálně 5 minut před tím, než by začal zvonit náš pojistný budík. Ale zatím jsme ho nikdy a nikde nepotřebovali - nevíme jak, ale opravdu funguje to.

Už víme, jak se pohybovat v tomto terénu, a tak nám ranní cesta na naše stanoviště netrvá dlouho. Usedáme na předem vybrané místo, čistíme dalekohledy a kontrolujeme zbraně. Světlo nabývá stále více na intenzitě a už je mi jasné, že teď náš medvěd - bohatýr nepřijde.

Máme štěstí. Náš lovecký host je opravdový velice dobrý lovec. Ví, že přírodě se poručit nedá stejně jako počasí, které může být někdy naprosto atypické a narušit lov zvěře. Někteří lovci ani nepochopí, že tam, kde je trofejová zvěř není civilizace se svým komfortem a tam, kde je možné využívat výhody civilizace se zase nelíbí zvěři. Naštěstí dnes v takové situaci nejsme, prioritou nás všech je lov a respekt divoké přírody.

Máme před sebou odpočinek a hned potom další podvečerní lov. Jako další téma, které prostě muselo přijít, je dnes již klasická otázka zbraní, ráží a použitých střel. Po dlouhodobých zkušenostech můžeme říci, že kolik lovců, tolik názorů. Nejhorší případ je ten, když některý lovec bezpodmínečně trvá na vhodnosti své zbraně, často málo výkonné ráže, o které tvrdí, že s ní má vynikající výsledky. I to je možné v určitých příznivých podmínkách, ale pokud chce někdo lovit několikametrákového medvěda, který v případě neúspěšné rány udělá několik skoků, vztyčí se před vámi jako rozzuřené ztělesnění síly, potom zbývá jen jediné. Zájemce o takový lov bude respektovat naše rady týkající se ráže a střeliva nebo lovit nebude, alespoň ne s námi. Nemůžeme prostě riskovat život lovce ani loveckých průvodců. Naštěstí takových případů je velmi málo a nejeden teoretik střelby se nechal velmi rychle přesvědčit o nevhodnosti své zbraně k určitému lovu. Náš lovec má výkonnou kulovnici ráže .300 Winchester Magnum. Doporučujeme použít střelu o větší hmotnosti, bude se střílet na krátkou vzdálenost a je potřeba, aby použité střelivo mělo velkou zastavovací schopnost.

Brzy po obědě vyrážíme znovu na čekanou na naše pečlivé vybrané místo. Je ještě poměrně teplo, jarní slunce nás laská svými paprsky, ale jen po dobu, než vkročíme pod majestátní příkrov tajgy. Tady panuje stále přítmí, chlad a podivné ticho. Jako by život zde probíhal podle nějakých jiných pravidel. Upravujeme si znovu své místo, kontrolujeme směr větru. Nezbytná kontrola zbraní. Ještě postřik proti nepříjemnému hmyzu a už jen trpělivé čekání na našeho medvědího bohatýra přijde?

Hodina po hodině plyne a stále nic se neděje. Můžeme pozorovat jen několik ptáčků, kteří jsou oproti našim končinám podivně tišší, jako by se báli rušit zdejšího vládce taigy. Žádná větší zvěř není v dohledu. Slunce se kloní k západu a na krajinu pomalu padá soumrak. Taiga se pomalu začíná ukládat ke spánku. Čekáme již několik hodin a pomalu ztrácíme víru v úspěch dnešního lovu. Vždyť za chvíli bude tma a pokud by náš medvěd měl přijít na dostřel, musel už by být na blízku a museli bychom ho slyšet. Vždyť i naše kroky, kdy opatrně šouláme, jsou slyšitelné na dálku a to nevážíme zdaleka tolik, co sibiřský medvěd.

rozjímaní v tajze

Vypadá to, že opět půjdeme zpět bez úspěchu. Nedá se nic dělat, je to lov a příroda si nedá poroučet. Můžeme vymýšlet, plánovat, využívat svých zkušeností, ale příroda nás nakonec stejně vždy dokáže překvapit svojí variabilitou. I když je již šance na úspěch menší a menší s každou přibývající minutou, čekáme stále bez hnutí a bez sebemenšího hluku. Pánem je zde příroda a my jsme jen malí vetřelci, kteří si myslí, že jí rozumí. A pokud si s pokorou neuvědomíme tento fakt, jsou naše šance minimální.

Odhadujeme, že nám zbývá světla tak ještě maximálně na dvacet minut a v duchu se již smiřujeme s další neúspěšnou čekanou. Chrám panenské přírody vzývá k rozjímání. Jaký neúspěch? Strávili jsme krásný den v nádherné přírodě s šancí, že uvidíme a také ulovíme zdejšího vládce taigy. Je nádherné počasí, všechny problémy jsme nechali daleko odsud, uprostřed našeho starého evropského kontinentu, nezvoní tu ani mobilní telefony. Dokázali jsme se už alespoň částečně přizpůsobit přirozenému rytmu přírody. Máme kde bydlet, co jíst a pít a můžeme se bez problému věnovat vášni naší největší lovu. Tak co víc si přát.

bohatýr tajgy je tady!

Můj Bože! My tu rozjímáme a na okraji palouku, v zákrytu stromů se něco pohybuje a není to nic malého. Několik desítek metrů od nás se pohybuje velká tmavá skvrna a není pochyb, o co se jedná. Žádnou jinou, takhle velikou obludu, taiga nehostí. Je a musí to být náš medvěd! Je od nás jen několik desítek metrů, ale neslyšeli jsme jediný nepřirozený zvuk. Žádný šelest, žádný praskot, prostě nic. Přísahali bychom, že na tak krátkou vzdálenou uslyšíme i funění nebo nějaké podobné zvuky. A zatím ta obluda přišla absolutně potichu několik desítek kroků od nás.

Jediné, co nás teď zrazuje, je světlo. Stále ho ubývá a náš medvěd se pohybuje stále v zákrytu houští, jako by nedůvěřoval ani v této pustině otevřenému prostranství. Nedokážeme ho pořádně přečíst, ale vidíme, že je to velký medvěd. Náš lovec se rozhoduje lovit. Všechny okolnosti napovídají, že se jedná o starého a opatrného samce, který se nedá jen tak zlákat snadnou vidinou padlé mršiny a ani v husté tajze nechce vystoupit z ochranného přítmí hradby houštin a stromů.

Rozhodnutí je dáno, ale náš medvěd o tom neví. Stále obchází okrajem palouku zprava doleva a zpátky, ale na mýtinu se neodvažuje.

To čekání je nekonečné. Pár kroků od nás je velký medvěd, za kterým jsme letěli přes půl světa a nejen, že nemůžeme střílet, my ani nevíme, co udělá. Vyjde konečně ven? Nebo nás navětří a najednou zmizí? Co dělat? Nedá se nic než dále čekat. Musíme mít větší trpělivost než on. Už ani nevnímáme čas. Stali jsme se nedílnou součástí tohoto děje a patříme do tohoto zvláštního mikrosvěta, kde jsme jen my, čas a On. Jen ten lepší může vyhrát.

Žádný pohyb. Nekonečné přecházení krajem houštiny přestalo. Už se nám to zdá dokonce neobvyklé. Je klid. Nic se nepohybuje, žádné zvuky. Jen podivně mrtvé ticho.

Uprostřed houštiny se opatrně mezi větvemi nesmírně pomalu sune ven obrovská hlava. Ještě naposledy větří a už se z houštiny vynořuje mohutný medvěd. Bez sebemenšího šramotu, jako by nevážil stovky kilogramů, jako duch. Působí to na nás jako absurdní představení, ale je to realita. Náš medvěd - bohatýr je tady. Ten, na kterého jsme čekali, doufali, že existuje a že přijde, vládce zdejší tajgy se dostavil. Medvěd stále stojí na kraji krytu. Nechce se mu do volného prostoru, je na něj asi stále moc světla. Na první pohled je to starý opatrný kus, ale jsme v místech, kde se obvykle neloví, nechodí sem ani domorodí lovci a měl by tu mít pocit bezpečí. Jeho čenich se stále zvedá a nabírá vítr. Je to opravdu starý zkušený medvěd, který nic neponechává náhodě a to ani v místech, kde neočekává žádné nebezpečí. Jen doufáme, že nebude vyčkávat až do setmění. Představa, že bychom se měli vracet zpět s vědomím, že máme někde za zády tuhle hroznou šelmu, která může být nervózní z blízkosti narušitelů svého teritoria, nás příliš neuspokojuje.

vyvrcholení lovu

Jako obvykle je rozuzlení velmi rychlé. Během mžiku se medvěd rozhoduje a náhle opouští kryt a míří doprostřed mýtiny. Jsme připraveni. Lovec má kulovnici v rameni, ještě krátké zatlačení na napínáček a již jen sleduje svého medvěda v puškohledu.

Ostrá rána z kulovnice brutálně naruší klid v taize. Strašný řev obrovského medvěda potvrdil zásah, ale medvěd podklesl a v okamžiku se rozbíhá přes mýtinu směrem to přítmí lesa. Druhá rána ho zastihla přesně v okamžiku, kdy přesazoval starý padlý kmen stromu. Jako ve zpomaleném filmu se zastavuje ve svém skoku a dopadá na padlý strom. Ještě jeden pokus uniknout palčivé smrti, mohutné tělo se křečovitě napne, tlapy s mohutnými drápy rozrývají zem. Místo strašného řevu, při němž i zkušeným lovcům stydne krev v žilách, opouští strašlivou mordu jen sípavý výdech a následně již jen chrlí vytékající barvu. Je konec strašlivé šelmy, obávaný vládce zdejší tajgy dokraloval.

Pomalu se nám vrací dech a barva do tváří. Uplynulé okamžiky znamenaly adrenalinový boom a teprve pomalu se nám navrací normální stav. Přítomnost hrozné šelmy a podivně utlumený mikrosvět uprostřed taigy na nás stále působí. Je hluboké nepřirozené ticho, jako by taiga truchlila za svého vládce. Ani nám se nechce porušit posvátné ticho přírodního chrámu, a tak nezaznívají ani žádné jásavé výkřiky po úspěšném lovu. Spíše se bezděky přizpůsobujeme zdejší atmosféře a setrváváme v tichém obdivu veliké šelmy.

příjemné starosti

Ochromení však netrvá dlouho, jsme lovci a musíme se postarat o kapitální úlovek. Pomalu se zvedáme a blížíme se k obávané šelmě. Víme, že medvěd je již zhaslý, ale vědomi si všech pravidel při lovu nebezpečné zvěře a asi hlavně podvědomým obavám, pomalu přistupujeme k šelmě, kulovnice namířené a připravené k okamžité střelbě při sebemenším podnětu. Obavy jsou však liché. Obávaný vládce se již odebral do věčných lovišť. S respektem zvedáme mohutné tlapy s dlouhými, silnými drápy. Dlouhé, zažloutlé tesáky v pootevřené mordě vzbuzují úctu. Jsou to strašlivé zbraně, znásobené nepředstavitelnou energií mohutného těla. Znovu a znovu prohlížíme náš úlovek a odhadujeme ho asi na čtyři metrické centy.

Musíme úlovek ještě ošetřit a postarat se o kolíky, které umožní větrání celého kusu, protože hrozí nebezpečí zapaření a my musíme lovci zaručit bezvadnou trofej. Zítra ráno se pomocníci postarají o dopravu, stažení a dokonalou péči o deku, ale prvotní úkony jsou na nás.

Až teď se konečně uvolňuje napětí, následují gratulace, objetí a následný překotný sled vyprávění. Jsme nadšeni, protože úlovek je skutečně kapitální. Je konečně čas na otevření postranní kapsy batohu a úkryt opouštějí dvě cestovní likérky. Není v nich obligátní vodka, ale ještě z domova dovezená domácím slivovice. Rychlý přípitek a potom již cesta zpět. Zítra nás čeká spousta práce ale i na oslavy bude dost času. Čeká nás náročný večerní návrat do našeho přechodného příbytku, ale proti naší euforii nemá žádný problém šanci.

cesta domů

Po nezbytných oslavách a ošetření trofeje nás čeká cesta do Moskvy a potom již bez našeho průvodce dále domů. Bude následovat přivítání s rodinou a vždy stejný nával práce, který nás čeká po každém návratu domů, ale potom již začneme plánovat další loveckou cestu, začneme snít o dalších dobrodružstvích a budeme se těšit na další zážitky. Možná si i přiznáme, že se těšíme na další adrenalinové zážitky při lovu, ale možná se jen budeme chtít vzdálit od města, od každodenní práce a užívat si v klidu přírody, daleko od nejbližší civilizace, Kdoví, lov je tak pestrý a přináší tolik změn, napětí a radostí, že žádný smrtelník nedokáže tu pestrou paletu zážitků vyjádřit.