Severský sokolík

Jan RYS

Když v lesotundře i samotné tundře zavládnou kruté podmínky sněhových vánic a mrazů, odletí z tamní přírody skoro všichni drobní ptáci blíže k jihu. Táhnou ve velkých hejnech a míří do západní, střední nebo až jižní Evropy. Tam hledají kraje, kde se urodilo dostatek semen rostlin a bobulí keřů pro jejich živobití. V povzdálí nenápadně s nimi letí i jejich predátoři - pernatí severští dravci. Pozorně sledují hejna a na každé zastávce jako přízraky kolem nich vartují. Denně si z nich vybírají svůj desátek - kořist. Největší děs všem způsobí obrys letícího dřemlíka tundrového, ušlechtilého sokolíka severu. U nás se pravidelně objevuje uprostřed opravdové zimy v prosinci, lednu a únoru. Je menší než poštolka, rozpětí letek má něco přes půl metru a neváží více než 200 gramů. V letu ho prozradí typická sokolí silueta, nejvíce podobná ostříži. Poletuje nenápadně podle lesních okrajů, odkud má vždy daleký rozhled do krajiny. Často mění své stanoviště nízkým letem nad zemí, ale nikdy se v něm třepotavě nezastaví jako poštolka. Pozoruje oblohu s protahujícími drobnými ptáky; jsou jeho hlavní kořistí až do velikosti kvíčaly. Ovládá mistrnou taktiku lovu, založenou na přepadávání za letu. Jakmile uvidí letící houf ptačí drobotiny, vykrouží do výšky a z nadhledu se dá do jeho pronásledování. Když ptáci zpozorují nebezpečí, okamžitě se semknou v sevřený šik. V příhodné chvíli dřemlík zaútočí prudkým střemhlavým letem a snaží se s pařáty nataženými dopředu z hejna vyrazit opozdilce nebo slabšího jedince. Podaří-li se mu to, napadený pták instinktivně hned lomí v let k zemi a v kličkách hledá záchranu v nějakém porostu. Dravec je ale neobyčejně rychlý, výborný letec. Nedá se zmást žádnou zákrutou ani náhlým obratem, přesně kopíruje dráhu oběti a snaží se ji doslova uštvat. Komu bylo dopřáno sledovat úchvatný dřemlíčí lov, musí stát ohromen nad uměním sokolí honby kořisti. Není divu, že se stali dřemlíci miláčky carevny Kateřiny II. při dávných sokolnických lovech. Nechávala si jich vždy několik nachytat, ochočit a vycvičit k lovu pro svou kratochvíli. Po skončení podzimní lovecké sezony, když se nabažila elegance sokolího letu a jejich dravčí dovednosti, všechny do jednoho odměnila svobodou a zase je nechala vypustit zpět do přírody.

U nás v zimě bývá obvyklým dřemlíčím úlovkem strnad, jikavec, vrabec, snad ale ponejvíc čížek. Ten, jak se zdá, je také nejlehčí kořistí, což jsem mnoho let pozoroval v Českém krasu. Tamní potoky skoro všude bohatě lemuje stromořadí olší na kterých každoročně dozraje v malých šištičkách velké množství semene. To bývá celou zimu čížčím "chlebíčkem”, na kterém se stromně živí. Suchou potravu musí ale stále zapíjet vodou a tak co chvíli se hejnko čížků zdvihne a letí ke svému oblíbenému mělkému napajedlu. Tady v ústraní trpělivě vyčkává, kryt porostem, dřemlík na svou příležitost. Úspěšný bývá skoro při každém útoku, jak jsem se v údivu přesvědčil. Umí všude obratně prokličkovat mezi stromy stejně jako krahujec a bleskově uchvátit pijícího čížka do svých dlouhých pařátů s ostrými drápy.

Z každoročních zpráv ornitologů o zimním pozorování ptáků vyplývá, že naše kraje hostí často až půl druhé stovky těchto vznešených severských dravčíků.

Myslivost č. 2/2003