Setkání s ptačím exotem

Text a snímky Jan Rys

Několik dnů jsem fotografoval na jihu Moravy v opuštěném bývalém písníku vážky a šídla. Jarní deště tu vytvořily několik větších tůněk obrostlých vrbou, rákosem a orobincem. Každá skrývala bohaté království vodního hmyzu a kolem pestrý svět šídel a vážek, všech možných druhů i barev. Vládu s dravčí zvyklostí zde udržovala nejpočetnější populace šídel královských, fyzicky největších. Terorizovaly hlavně menší druhy a pořádaly na ně neustálé štvanice. Pozornost soustřeďovaly zejména k vážkám obecným a často se jim některou podařilo chytit obratnějším manévrem lopinku. Odnesly si ji do ústraní na břeh a pochutnávaly si na ní. Vyfotografovat je při takovém kanibalismu měla být meta mého nekrvavého lovu.

Při číhání na šídla jednoho dne uslyším zpovzdáli melodický hlas: “sri, sri, sri”, v ptačí říši u nás dost málo známý. Nad pískovnou ve výšce se objevil tmavý obrys ptáka, ne většího než drozd, a za chvilku druhý. Šroubovali v nevelkých kruzích spirály letu nad jezírky sem tam a očividně pátrali po létajícím hmyzu. Některý občas přimkl křídla k tělu a padal rychle nad rákosí. Těsně nad rákosím to zvedl a v ten okamžik jsem zahlédl, že o kousíček minul poletující šídlo. V tu chvíli mi došlo s kým mám tu čest - seznamuji se s mistry; jižanskými lovci blanokřídlého hmyzu výhradně v letu - vzácnými vlhami pestrými. Často hlídkují kolem stojatých vodních ploch, kde se soustřeďuje nejvíce různorodá společnost blanokřídlých.

Vážkám a šídlům, žijícím tu v doposud poklidné pohodě, nastaly krušné časy. Skoro každé dopoledne vlhy vartovaly nad tůňkami a teprve až odpoledne zmizely. Za několik dnů se mi osvětlila jen jejich půldenní přítomnost. V dálce nad pruhy polí jsem v dalekohledu zjistil jejich charakteristické vlaštovčí poletování i elegantní obraty, směřující stále k jedinému místu. Sotva jsem se přiblížil, ihned zmizely. V místě jejich kroužení mi padla do oka odkopaná zem meze, kterou místní sedláci vyspravili polní vyjetou cestu. Odkopávka tvořila krátkou svislou stěnu, snad jen metr vysokou. Když přijdu blíže, už vidím nedaleko horního okraje vlží práci - čerstvě vyhrabávanou díru, ve které chtějí ptáci zahnízdit. Bez velkého rozmýšlení jsem si vpovzdáli zbudoval úkryt a hned druhého dne do něho zasedl. Ani jsem dlouho nemusel čekat, u hliněné stěny se mihl stín a zmizel v díře. Za chvilku se z ní začal řinout slabý pramínek zeminy. Občas se v ústí objevil konec modrozelených per ocasu couvajícího ptáka, když nožkama vyhrnoval větší množství zeminy. “Hornickou” práci neměly vlhy asi lehkou, protože zem byla do značné hloubky vyprahlá suchem. Sameček se samičkou pracovali na střídačku a museli občas odpočívat buď s vystrčenou hlavou z díry, nebo si protáhli tělo zakroužením nad hnízdištěm. Kdo z páru byl on nebo ona jsem se jen dohadoval. Samička má být méně výrazně zbarvená, ale ve světle sluníčka oba ptáci zářili stejně pestře. Nejvíce jim dominovalo žluté hrdlo s černým olemováním a modrozelený spodek těla. Když náhodou některá vlha polorozevřela křídlo, byla to doslova malířská paleta. Mísila se na něm modrá s rezavě hnědou, černá se žlutou, vše dekoračně podložené skořicovým odstínem. S klidným svědomím můžeme tvrdit, že vlha je náš nejskvostněji zbarvený opeřenec v přírodě.

Do týdne měly vlhy noru vyhrabanou do délky půdruhého metru a zakončenou rozšířenou komůrkou pro hnízdo. Samička do ní začala hned snášet alabastrově bílá vajíčka a měla jich pět. Kdo jak nejvíce seděl se dalo obtížně zjistit, ale zcela určitě to byl sameček, který občas přinášel samičce na hnízdo potravu a možná i někdy ji v sezení střídal. Za 22 dní se vylíhla mláďata. Od té doby začaly z tůněk dvojnásob mizet vážky a šídla. Na vlhy nestačily ani svou rychlostí letu 56 km v hodině. Změnily tedy taktiku života, přestávaly létat a posedávaly jen po stéblech rákosin. Na zkušené vlhy si však nepřišly. Ty ladnými nálety těsně nad porost třepetavě poletovaly a vážky plašily. Jakmile některá vzlétla, byla hned pronásledována a obratným chvatem chycena třeba jen za koneček těla. Často to vyhlíželo jako zábavný lov, ale věděl jsem, že jsou k tomu nuceny pěti hladovými krky v nedalekém hnízdě. Brzy byla “vážčí spižírna” kolem tůní prázdná, proto musel přijít na řadu daleko obtížnější lov ovádů, pestřenek, kuklic, vos nebo i brouků proletujících nad poli v okolí. Nedaleko pískovny stál ostrůvek vysokých osik, v jedné si kdysi vysekala žluna obydlí; letos se v něm usídlilo společenství sršní. Vlhy jejich bydlo brzy objevily a pravidelně kolem stromů kroužily, vyhlížely přiletující sršně. Docela lehce je chytaly a vůbec si s jejich žihadly nedělaly starosti; bez jakékoliv úpravy je nosily mladým. Dojednoho za čas zlikvidovaly také sršní komunitu. Hmyz vlhy polykají celý a tvrdé nestravitelné chitinové části vyvrhují. Mláďata na hnízdě mají brzy pod sebou celý poštář z vývržků a výkalů. Z hnízdní nory se line pak nesnesitelný zápach, ale vlhám to naprosto nevadí. Úspěšně v noře vyhnízdí a mnohdy celá rodina se do ní na nějaký čas ještě na noc vrací přespávat.