Psi i kočky potřebují často svého doktora

Každý chovatel domácího mazlíčka se dřív nebo později neobejde bez služeb veterináře. Kolik takové veterinární zákroky stojí? Existuje ochrana proti špatné diagnóze?

Štědrovečerní nadílka přinesla do mnohých rodin nového člena. Štěňátka, koťátka, želvičky i další druhy živých tvorů se častokrát staly toužebně očekávaným dárkem. Radost z něj však vystřídají všední dny. Tvoreček bude vyžadovat denní péči. K ní patří i speciální péče veterinární. Před rokem 1990 bylo v České republice jen pár odborníků na malá domácí zvířata - většina veterinářů byla specializována na velkochovy. Chyběla i specializace na veterinární univerzitě v Brně. Po roce 1990, kdy se stalo velkou módou mít domácího mazlíčka, se s ošetřovnami malých domácích zvířat roztrhl pytel. Jak se mnozí chovatelé přesvědčili, jen vývěsní štít z majitele ošetřovny odborníka nedělá.

Přísné předpisy

Kdo chce provozovat veterinární ošetřovnu, musí splňovat řadu předpokladů. Každý veterinář musí mít vysokoškolský diplom v příslušném oboru, živnostenský list na provozování ordinace a musí být členem veterinární komory. Musí být registrován i u Státní veterinární správy a při zřizování ordinace mu městská veterinární správa schvaluje její provoz. "To vše je náročné, ale nezakládá to neomylnost," připomíná jeden z členů veterinární komory, který si přál zůstat v anonymitě. Na veterinárních klinikách je zvykem, že před jakýmkoli větším zákrokem se schází dokonce konsilium odborníků. "Ten, kdo dělá tuto profesi jen kvůli rýžování peněz, těžko obstojí," dodává veterinář s tím, že chovatelé rychle rozpoznají, kdo jim ordinuje drahé léky nebo zákroky bez ohledu na to, jestli je to vůbec potřeba. Mezi dobrého veterináře a lékaře se klade rovnítko. Musejí mít oba stejné vlastnosti a předpoklady, bez vztahu k živému tvoru se neobejdou. Veterinář to má však daleko těžší, protože zvíře si neumí říci, co mu schází. "Kdo měl zájem, vše dohnal s pomocí internetu, zahraničních stáží a praktických zkušeností," tvrdí Jan Bernardy, veterinární lékař z Vysočiny. O něm mluví pejskaři v superlativech. Ještě než začne s vyšetřováním, vyslechne od chovatele jak k onemocnění došlo, jaké jsou průvodní jevy a nevynechá ani zdánlivé detaily choroby, které mohou být pro zkušeného praktika vodítkem. Podobný věhlas má i veterinář z Liberecka Jaroslav Lhoták. "Zachránil nám již dva psy," říká Brigita Ročková z Hejnic. Než se s ním na základě doporučení seznámili, dvakrát těžce narazili. Dva veterináři, kteří se za nemalý peníz snažili pomoci, určili zcela jinou diagnózu, než co skutečně psovi bylo.

Víc hlav, víc rozumu

Odborníci chovatelům doporučují, aby ve vážnějších případech vyhledali raději veterinářů několik. Potvrzuje to Jitka Cihlářová z Prahy. Jejího vlčáka Rolfa trápila bolest kolem páteře natolik, že přestával žrát. "Protože jsem zootechnička, diagnózy některých veterinářů se mi nezdály," říká. Pět ze šesti by ho buď hned za drahé peníze operovalo či léčilo antibiotiky na zánět močových cest. "Teprve na veterinární klinice v Pardubicích určili správnou diagnózu a rychle mu od zánětu měkkých částí na šíji pomohli," svěřila se paní Cihlářová. Pes měl to, čemu říkají lidé houser, a ten - jak známo pěkně bolí, a dlouho trvá, než se bolest vytratí. Kdyby se paní Cihlářová nechala přesvědčit pro operaci, stálo by jí to deset tisíc korun a byla jen padesátiprocentní naděje na úspěch. Pes by svou životní dráhu doběhl, a viníkem by v jeho případě byla špatná diagnóza. Málokterý z chovatelů ví, že si na špatnou diagnózu, která způsobila škodu, může stěžovat. Uhynulé zvíře mu samozřejmě nevrátí, ale veterinář, který neobstál, může přijít o koncesi.