Předjarní noc za humny

Text a snímky Jan RYS

Sovy žijí celý rok nočním skrytým a nenápadným způsobem života. Pro člověka jsou stále tajemnými tvory, o kterých málokdy slyší, natož aby je zahlédl. Den prožívají vždycky v úkrytu podobny sochám; oční víčka mají přivřeny a snaží se, aby je nezpozoroval žádný pták. Všichni ptáci od těch největších po nejmenší je nenávidí, jsou pro ně v noci nebezpeční predátoři. Sotva sovu za denního světla někde objeví, hned se do nejvyšší míry vzruší a spustí hlučný, varovný povyk. Brzy se kolem ní slétne celý sbor dotírajících opeřenců a znepříjemňují jí denní spánek. Každá proto v takové situaci raději hned z místa odlétá a hledá si ve větší vzdálenosti jiný skrytý kout.

Večerní šírání je soví budíček pro začátek lovu. Pod rouškou tmy se totiž skrývá většina drobných hlodavců, kterými se sovy živí. Musí být tedy nočními tvory. K vidění ve špatných světelných podmínkách mají přizpůsobeny velké oči. Jejich mohutná čočka a sítnice s obrovským počtem světločivných buněk i široké rozevření zornic jim umožňuje zachycení nejminimálnějšího množství světelných paprsků. V naprosté tmě, kde není alespoň trochu světla, sova také nevidí. Hranici tmy má přitom ale posunutou hluboko pod lidskou. V naší zdánlivé, kdy už tápeme, ona ještě dobře vidí myšici i do vzdálenosti několika metrů. Vypomáhá si ovšem při tom výkonným směrovým slyšením. Na rozdíl od ostatních ptáků mají k tomu vytvořeny „sluchové boltce“ ze zvláštních tuhých peříček. Kromě nich využívají k přijímání zvukových vln také závoj trychtýřovitě soustředěných per na obličeji kolem očí.

Předjaří čas soví lásky, nám dává největší příležitost se s nimi seznámit víc než kdy jindy. Když ne bezprostředním pozorováním, tak alespoň večerním nasloucháním jejich hlasových projevů. Můžeme začít třeba už za humny vesnice nebo města, kde se v blízkosti nalézá menší les s trochou starších smíšených porostů. Od února již tu uslyšíme po sešeření hlasité pleskavé zvuky ptačích křídel. V přestávkách ticha pak zase štěkavé houkání a ne zrovna ošklivé tremolo volání, které vždy před ukončením znatelně klesne. Je to sameček puštíka obecného, jenž si okázalým partem značí svůj hnízdní okrsek. Obdobně potom dává také na srozuměnou samičce, která už obvykle záhy v březnu sedí v dutině vykotlaného stromu na bílých kulatých vajíčkách, že jí přinesl myšici nebo hraboše. Nepřilétne-li si hned pro nabízenou potravu, přidá ještě nezvyklý jemný klokotavý trylek. Na ten určitě přilétne. Tak se s ní druh dvakrát za noc poctivě dělí o vše, co uloví celých 30 dní jejího sezení. Za špatného počasí to nemá jednoduché, aby v pomalém letu nízko nad zemí objevil hlodavce, ptáka, obojživelníka i plaza.

Mezi poli a loukami, tam kde stojí docela malý lesík nebo remízek, se docela rád usazuje pár kalousů ušatých. Místo mají určitě vyhlédnuté už od ledna a sameček se tu za dlouhých nocí ozývá monotónním táhlým, někdy také krátkým, voláním „húu“, které je slyšet na kilometr cesty. Rád obletuje koruny stromů a v rozverných vzdušných hrách zatluče letkami pod tělem o sebe. Pro hnízdění si kalousí pár nikdy nic nestaví, usazuje se ve starém stračím hnízdě nebo menším dravčím. V březnu má samička už plnou snůšku pěti čistě bílých vajíček. Sedí na nich sama a sameček po celou dobu 28 dnů jí do hnízda přináší potravu. Až z 90 % hraboše polní; větší procento ptačí kořisti stoupne tehdy, kdy stav hlodavců je nízký.

Zcela v těsné blízkosti lidských usedlostí, bohužel, ale dnes už sporadicky můžeme uslyšet víceslabičný srdcervoucí skřek sovy pálené. Kdo nezná její hlas, může jím být i nemile vystrašen. „Pálenka“ si pro denní útulek, ale i pro hnízdění, vyhledává půdy hospodářských budov, věže kostelů nebo jiných starých staveb. V mnohých případech jí to je často osudné. Kuny skalní obvykle slídí v takových místech podstřešních zákoutí mezi krovy po zdivočelých holubech a nemají respekt ani před ní. Vůbec se nezaleknou příšerného hlasitého sovího skřeku, ani syčení vzrostlých mláďat. Za oběť jim padne celá rodina. Sovy pálené vyletují až ve značné tmě na svůj lov. Nejraději pátrají po hraboších hned v zahradách, hřbitovech a nejbližším polním okolí. V roce mimořádného přemnožení malých hlodavců, kdy má velký nadbytek potravy, dokáže samička „pálenky“ založit dvě rodiny s nezvykle početným množstvím vajec. Ornitologové jich také našli v jediném hnízdě dokonce až 13. Dospívání mláďat pak skončí ve zcela pozdním podzimu, protože vzletnost u nich začíná až po uplynutí dvou měsíců od vyklubání z vajec.