Pojišťovna škodu srovná

Soudnička na říjen

Jaroslav ŠPRONGL

Troubení, které se neslo malebným údolím jednoho z přítoků Ohře a které znamenalo konec poslední leče naháňky na černou, přijali její účastníci většinou s povděkem. V náročném terénu a nevlídném říjnovém čase už toho měli, jak se říká, plné zuby. Také už se dost šeřilo na to, aby se dalo ještě odpovědně střílet.

Tradiční naháňka se konala v tom roce relativně brzy, ale černá zvěř se po sklizni kukuřice a brambor postupně stěhovala do lesů, kde hrozily značné škody na mladých porostech a sebeintenzivnější lov na čekané nepřinášel dostatečné tlumení jejích stavů v honitbě.

Akce probíhala přes velký počet střelců, mezi nimiž byli i hosté z „družební“ honitby na druhé straně hranic, bez problémů, protože byla místními myslivci dobře organizována - také právě proto, pro dobré obeznání zvěře, byla úspěšná. To ovšem na druhé straně znamenalo, že se protahovala do pozdních odpoledních hodin - v každé leči byly totiž na výloži minimálně dva kusy a jejich zajištění a případné dosledy znamenaly pochopitelně časové ztráty.

Ani v poslední, čtvrté leči nebyli střelci bez úspěchu, a tak po odtroubení stahovali honci z lesa další střelené kusy, zatímco skupinky lovců, probírajících své čerstvé zážitky, se trousily stmíváním na místo ukončení honu. Až sem šlo prostě všechno jako na drátku.

Za většinou nešťastných náhod, způsobených při myslivosti střelnou zbraní, stojí jednoznačně selhání člověka. Někdy by se zdálo, že někteří jednají v přechodném pominutí smyslů, když se jeden dočte nebo doslechne, jak k úrazu došlo. „Tomu snad ruplo v bedně!“ řekne si většina myslivců. A právě něco takového se přihodilo jednomu z pozvaných hostů Rudolfovi. Snad ze závisti, že jako jeden z mála „do černé nepřišel“ a nevystřelil si, snad z „hladu“ po úlovku na začátku sezóny - těžko říci, proč udělal právě to, co v následující chvíli udělal. Když vyklopýtal přes shluky ležících souší a větví z nepříliš udržovaného smíšeného lesa, spatřil v houstnoucím šeru v dálce skupinu tmavých bodů pohybujících se loukou (vysoký počet jeho dioptrií se ovšem v žádném případě nestal polehčující okolností) a vystřelil na ně! Nevadilo mu, že už bylo odtroubeno, nevadilo mu, že pořádně neví, na co střílí. Byla to totiž skupina účastníků naháňky a jednoho z nich trefil! Naštěstí neměl moc dobrou mušku a došlo jen k lehčímu zranění.

Až sem je to vlastně takový úplně obyčejný případ jako řada podobných z těchto nešťastných epizod bláznivých střelců, taková obyčejná předehra k následujícím soudním tahanicím a výsledným trestům. Shodou okolností ale tenhle překročil státní hranice a díky pojištění střelce se z něj vyklubal navíc případ vlastně o něčem úplně jiném, který se dostal až k Nejvyššímu soudu. A není teď vůbec důležité, jak byl šílený střelec nakonec potrestán za své zacházení ze zbraní.

Tím postřeleným chudákem byl totiž host z Německa a byl to také německý soud v nejbližším okrese za hranicemi, který v civilní při uznal Rudolfa vinným z ublížení na zdraví z nedbalosti a mimo jiné mu uložil povinnost zaplatit postiženému německému myslivci bolestné v celkové výši 10 000 marek. To dotyčný udělal bez mrknutí oka a v požadovaném termínu - spokojen, že to nedopadlo hůře (i když za škrábnutí na zadní části těla to byla tučná sumička), a přesvědčen, že pojišťovna, u níž byl řádně pojištěn proti škodám, které způsobí při výkonu práva myslivosti, tuhle škoda srovná jinými slovy, že mu oněch deset tisíc marek proplatí, samozřejmě v poctivé české měně.

Ta se ale zasekla, a tak slovo dostal, jako mnohokrát u široké škály pojišťovacích případů, soud tentokrát český okresní. Ten přiznal pojišťovně celkem čtyři důvody k tomu, aby žádné peníze neproplácela.

Prvním byla podle něj skutečnost, že žalobce (protože Rudolf žaloval pojišťovnu o proplacení „bolestného“) střílel až po odtroubení konce naháňky, na což se už pojistná smlouva nevztahuje.

Druhý spočíval v tom, že svým jednáním, střelbou po neidentifikovaných tmavých bodech, hrubě porušil zásady lovu, tedy nesplnil povinnost uloženou všeobecnými pojistnými podmínkami (směřovat k odvrácení či zmenšení nebezpečí) skoro by se dalo říci, že škodu způsobil úmyslně.

Tím třetím byl fakt, že pojišťovna může na základě smlouvy, svým způsobem „o povinném ručení“, plnit pouze poškozenému, v tomto případě tedy nešťastnému Němci, nikoliv tomu, kdo škodu způsobil.

Nakonec se zjistilo, že Rudolf uzavřel s další pojišťovnou další smlouvu proti stejnému riziku (tedy o náhradě škod způsobených v souvislosti s výkonem práva myslivosti) a té naší, žalované, to neoznámil. Tím jednak porušil podmínky smlouvy a jednak vyvstávala otázka, která pojišťovna má vlastně v tomto případě plnit.

Rudolf se ovšem nechtěl vzdát, deset tisíc marek je, vlastně bylo, deset tisíc marek, musel si na to i půjčit a bez pomoci pojišťovny by těžko splácel. Zvlášť, když toho finančního plnění pro něj ze všech rozsudků, jejichž příčinou byla jeho neuvážená rána, vyplývalo mnohem víc.

„Páni soudci, výkon práva myslivosti není přece jen hon, jako to není jenom lov. Odtroubením myslivost nekončí, jako nekončí tím, že slezu z posedu, kde jsem byl na čekané. To se Vaši páni kolegové mýlí!“ Tak nějak vedl Rudolf svou řeč u odvolacího soudu, když dostal slovo, protože měl pocit, že ani jeho advokát souvislosti pořádně nechápe. „A pojišťováci si to vůbec ulehčujou! Kdybych si byl jistej, že nikdy neudělám žádnou chybu, proč bych se potom pojišťoval?! Když nezvládnu v zatáčce auto a přerazím telegrafní sloup, tady to pojišťovna zaplatí tedy pokud nebudu namol, ale já jsem na tom honu neměl ani kapku, však mě hned nechali dýchnout, páni soudci! Když si to vezmete do důsledků, pak by pojišťovna nikdy neplatila nic, protože každej úraz má za příčinu, že někdo něco přesně nedodrží, někdo něco neudělá tak, jak správně má, prostě někdo něco zvoře! Jako já … A proč mě chcete trestat za to, že jsem platil tomu Němčíkovi fofrem? Kdybych se obrátil na ouřad, nikdy bych nestihnul při liknavosti pojišťovny zaplatit včas a narostlo by mi penále a pokuta a vůbec …“ Nakonec uzavřel: „No - tu druhou pojišťovnu jsem asi oznámit měl, ale tady máte papír, že od ní nic nechci, páni soudci!“

Ale ať se snažil, jak chtěl, a jeho advokát nakonec také, svým plédováním neuspěli, druhá instance jen podtrhla rozhodnutí okresu. A tak došlo na cestu do Brna, k Nejvyššímu soudu.

…

Ten se zabýval rozhodnutími soudů i Rudolfovou obhajobou, sepsanou v právnických termínech jeho advokátem do dovolání, velmi seriózně a důkladně, jako ostatně všemi případy, které se k němu dostanou.

A dal, alespoň malinko, za pravdu našemu nešťastnému střelci. Především v tom a to je pro myslivce důležité že Rudolfovo pojištění se na naši příhodu opravdu vztahovalo, protože výkon práva myslivosti (a zvláště při formulaci, že se hradí škody vzniklé „v souvislosti s výkonem práva myslivosti“) skutečně nelze omezovat jen na lov. Odtroubení poslední leče před zbytečným výstřelem tedy v tomto smyslu nehrálo žádnou roli.

Ostatní problémy by spíše zajímaly právníky, protože v rozhodnutích obou nižších soudů bylo několik procesních chyb (například nepřesně uvedené Rudolfova příjmení, nejasná formulace o uzavření smluv s dvěma pojišťovnami a podobně), nebo například Nejvyšší soud upozornil na to, že německou měnou už v době jeho jednání není marka, ale euro.

Případ se tedy vrátil na začátek, čímž není řečeno, že pojišťovna škodu srovná, protože chyb nasekal Rudolf v celé téhle patálii více (tu největší samozřejmě svým nesmyslným výstřelem). Pro všechny myslivce z něj ale vyplývají tři poučení:

Za prvé je třeba dobře přečíst každou smlouvu, nejen tu pojišťovací, abychom se vyvarovali nepříjemných překvapení, a pak se také podle ní opravdu chovat.

Za druhé i výrok Nejvyššího soudu potvrdil to, co stále všem a všude říkáme výkon práva myslivosti není jenom lov!

A za třetí to hlavní - střílejme, jen když máme přesně obeznáno, na co!

Na motivy skutečného judikátu publikovaného v Orac Databance Judikatury

(vydává Nakladatelství Orac, s. r. o., Praha)

připravil Jaroslav ŠPRONGL