POD KARPATSKÝMI HŘEBENY

Ing. Zdeněk Kunert

Andrej, bodrý stařík, dřívější horár, se vrátil k polednímu ze vzdáleného pozorovacího místa naproti hřebenu Javorné a hlásil, že na velké pasece nad Skotárským potokem troubili tři jeleni. Jeho modré oči pod huňatým obočím oživly.

Ošlehaná, vrásčitá tvář, na hlavě stále pokryté umaštěným kloboukem pár sporých vlasů načepýřených u uší, to vše vytvářelo obraz pravého horala. Hubená postava budila dojem ustavičného neklidu, který nezvykle kontrastoval s jeho mírným tichým hlasem. U těchto lidí si není člověk nikdy jistý jejich věkem. Prý býval v mladších letech vyhlášeným lovcem a stopařem.

Špatné počasí posledních dnů přinutilo oba lovce obývající starou chatu k nečinnosti. Polesný Martin s přítelem Otakarem byli hosty lesního závodu. Radostná zpráva je vzpružila, a tak se brzy po obědě vydali na cestu. Martin s Andrejem ke Skotárskému potoku, Otakar s průvodcem Tiborem, mladým lesním technikem, do jižní části rozlehlého masivu Koprivné. Ruksak polesného tížil, vždyť byl rozhodnut strávit v lese i několik dnů, využít kolib ovčáků a pasáků krav a vytrvat, jen aby se splnil jeho dlouholetý myslivecký sen: ulovit v říji karpatského jelena. Nyní bylo 21. září, období vrcholné říje, třetí den jeho pobytu ve východních Karpatech.

Trvalo dvě hodiny poctivé chůze, než dosáhli žleby Skotárského potoka. Nad ním se rozprostírala obrovská paseka, vzniklá po větrném polomu. Matka příroda ji po částečném vyklizení padlých stromů opět pokryla vysokými stvoly

třtiny, starčků a vrbovek. Paseka byla protkána skupinami nízkých smrků a jedlí a klenů roztroušenými mezi zpola ztrouchnivělými zlomy kmenů. Na vlhčích místech ovládla půdu bohatá vegetace, tak typická pro karpatské paseky: husté keře malin a černého bezu, mladé jeřáby a břízy, k tomu trnové šlahouny ostružin, místy přesahující i dva metry. Vyvrácené pařezy s kořeny trčícími k obloze střídala holá místa - všechno nesmírně lákavé pro zvěř, nejen bohatstvím potravy, ale i jako záštita, chránící před zvědavými zraky a bránící přístupu. Martin si znovu uvědomil, jak je přirozený les základem zdravé zvěře. Nic na tom nemohou změnit různé racionální snahy, jako bylo zavádění smrku po vzoru saské výnosové školy nebo velkopasečné hospodaření. Celé století je v lesnictví poznamenáno řadou omylů, kampaní a mánií. Jak latiníci říkají: Difficile est satiram non scribere - těžko nepsat satiru.

Přesto zde, v srdci Karpat, příroda odolala omylům člověka a vitalita těchto lesů se zdá být nezničitelná.

Seděli nyní na skalnatém výběžku. Z jejich strany nad potokem nabízel celý prostor svůdný pohled. Pozorovali v mírném nadhledu paseku a čekali, kdy se ukáže zvěř. Je časné odpoledne, půl čtvrté, obloha zatažená, cáry mlhy občas zahalí část paseky, než se rozplynou v mírném větru, aby se opět objevily další, sestupující z hřebene.

Martin, polesný z žírné jižní Moravy, podsaditý chlap úsporných pohybů, napjatě sledoval každé zákoutí paseky. Na první pohled vypadal flegmaticky. Byl to však jen mylný dojem, protože pronikavý pohled šedých očí v opálené tváři dával tušit vůli a vytrvalost starých selských hospodářů, k nimž rodově patřil. Když se usmál, vždy to bylo, jako by nabízel svou náruč přátelům, vždy ochotný pomoci a potěšit při setkáních, k nimž na jeho polesí nikdy nebylo daleko. Teď se naplňovala jeho stará touha - lovil v Karpatech, v divočině, jak s oblibou říkal.

Andrej přes své stáří muž s orlím zrakem, objevil v horním cípu paseky pohyb větví. Mladý jelen, asi čtyřletý osmerák, vyšel ze skupinky klenů a otáčel hlavu nazpět, jako by někoho očekával. Skutečně, pár desítek metrů vlevo se vynořil další kus, opět jelen, patrně desaterák středních let, stále však krytý houštím. Náhle začal troubit, dlouze protahoval své “auohh”. Sotva dozněl jeho druhý ryk, z nedalekého podrostu náletových buků mu odpověděl stejně vyzývavý hlas. “Boční jeleni,” šeptnul Andrej. Oba troubili se stupňovanou zuřivostí, aniž se pohnuli z místa. Snad vyprovokují starého jelena, který je zde podle obeznání průvodce skutečným vládcem říjiště. Neviděl ho sice, ale podle hlasu a chování si je svým tvrzením jistý. Troubící jeleni se chovali jako typičtí krejčíci, i když již nebyli žádnými mladíky. Rozčileně pocházeli sem tam a jen zvolna postupovali k potoku. Jejich koncert se stupňoval. Mladý osmerák nahoře nehnutě pozoroval celou situaci a jen časté zvedání hlavy naznačovalo jeho vzrušení.

A pak se vše změnilo. Basové zatroubení, krátké, s drsným zakončením zaznělo překvapivě z houští jeřábů v dolní třetině svahu nad žlebem. Fascinující hlas! Napjatě čekali, zda se ozve znova. Pouze naprosté ticho bylo odpovědí. Ztichli i boční jeleni a teprve po chvíli se velmi váhavě ozvali. Jeden z nich se na okamžik ukázal na malé světlině a napjatě větřil vzhůru do svahu. Slyšeli ještě huknutí jelena, pak lámání a praskání větví. Zvěř táhla šikmo svahem paseky a vzdalovala se směrem k bočnímu hřebenu.

Na uvezlině vzdálené asi 300 metrů se v okraji křoví něco pohybuje. Medvěd, či divoké prase? Martinův dalekohled přiblížil šedý, pařezovitý útvar. Po chvíli zvíře vytahuje z ostružiní. Velké slechy, ryj - mohutný kňour táhne jako tmavý stín buření a mizí z dohledu.

Dlouho do temnoty seděli a pozorovali paseku. V příšeří vždy lovec věří, že vidí víc, než ve skutečnosti existuje. Fantazie pracuje a kouzlí ve tvarech křovin a stromů domnělé jeleny. Čekali, až vše zahalil šedý opar. V této době vychází zvěř k noční pastvě. Museli však vyčkat, aby zjistili, odkud se starý jelen ozve, a tak usoudili, jaký je směr jeho tahu. Stačí i lehký a krátký ryk jinak tichého a plachého jelena, aby se stal podnětem pro další postup lovce. Když se pak ještě dvakrát krátkým zamrmláním ozval někde v jednom z ramen Skotárského potoka, opustili své stanoviště.

Návrat na útulnou chatu v pozdním večeru nepřicházel v úvahu. Pokud tak zprvu uvažovali, po téměř hodině klopotné chůze byli rádi, že dorazili k polozbořenému seníku, pozůstatku starých časů. Střechou prosvítala obloha, zbytky sena příliš vábně nevoněly, spíše byly eldorádem myší, avšak stačilo pár náručí smrkových větví z blízkého pralesa a za chvíli byla připravena primitivní lože. K večeři postačila skýva chleba a kus trvanlivého salámu. Bratrsky se s Andrejem rozdělili a vše završili několika loky slivovice. Martinovi bylo Andreje až líto, přece jenom sedmdesát či ještě víc je v těchto podmínkách na pováženou. Ten však neříkal nic, jen lesk jeho živých očí prozrazoval zájem. Jinak byl vůbec skoupý na slovo. Se spaním to bylo horší. Noc na planině pod hřebenem byla nesmírně chladná, vítr protahoval škvírami trámoví a usínání s krátkým spánkem střídalo probouzení se zimou. Ve dvě hodiny v noci se rozhodli vstát. Dva velké loky slivovice nahradily ranní toaletu a stačily k zahřátí zkřehlých údů. Pak vydatně pojedli ze zásob Martinova batohu.

Když vyšli před seník, zamračenou oblohou občas prosvítal měsíc. Lehký vítr od severu foukal v krátkých závanech. Ticho karpatské noci bylo náhle přerušeno zatroubením jelena na odvráceném svahu Javorné. Ozval se nahoře pod hřebenem, a proto ho mohli slyšet až tady. Když se více než po hodině přiblížili k hranici paseky, zdálo se, že jelen táhne dolů do žlebů Skotárského potoka. Krátké mrmlání a občas hněvivé zaryčení svědčily, že usuzují správně. Jelen směřoval velmi zvolna do míst, kde se hluboký zářez údolí člení do několika ramen. Podle Andreje se tam stýkají tři postranní potůčky s hlavním korytem a právě tam může zvěř přecházet do protilehlé stráně. Nebyl si však jist, když to v úplné tmě Martinovi šeptal.

Pro člověka je to skoro neschůdný terén, pro karpatského jelena však překonatelná přírodní překážka. Jejich oči si již přivykly na temnotu. Dali se proto neprodleně na cestu, nejprve již nezřetelnou stezkou pastevců, pak odbočili vpravo šikmo dolů, krok za krokem s častými přestávkami, volíce světliny v mezernatém porostu až k bývalé zemní cestě pro přibližování dříví. Doslova se probojovávali podrostem výběrného lesa, ne nepodobného selským lesům moravské vrchoviny. Zbroceni potem dospěli konečně nad prameniště k výběžku pískovcové skály. V poslední fázi jejich postupu přehlušovalo jimi způsobený hluk jemné šumění tekoucí vody. Přesto vyvstávalo nebezpečí, že jelena neuslyší a zradí ho. Pokračovat od skály dál bylo beznadějné, nejen pro naprostou nepřehlednost, ale také balvany v korytě, plném zlámaných kmenů. Také jílovité břehy potlačovaly v zárodku každou myšlenku na přechod hlavního koryta. Tam vládla karpatská divočina v pravém slova smyslu.

A tak v prvních záblescích probouzejícího se dne trpělivě čekali. Jejich stanoviště poskytovalo alespoň částečný výhled do několika stran. Všude kolem je bludiště úžlabin, terénních zářezů, nízkých hřbítků a spádných břehů a všude stéká voda. Bylo zde chladno, vlhko a nevlídno, z každého stébla trávy a listů padaly šustivě kapky. Minuty plynuly, jen šum vody neustával.

Kolikrát Martin takto v tichu lesa prodléval! Myšlenky v království stromů, trav a bylin vracejí člověka ke kořenům bytí. Svléká tam svou kůži civilizace a stává se najednou prostým tvorem přírody jako každý její člen, vědom si své slabosti a zranitelnosti, opuštěný v proudu času a opět se vracející do všedního života. Starosti a problémy, kolik jich na svých čekaných vyřešil, jak často se mu zjevily nové cesty poznání. Snad jsou to i meditace, dosahující až k bytostným kořenům a člověk se vrací zpátky jiný, chápavější a k lidem i sobě vstřícnější. Andrej - jeho průvodce. Proč je pro něj, lovce z daleka, tak obětavý? Vždyť má svá léta a jeho život je prostý, nenáročný. Odměna přece nemůže být rozhodující. Zadíval se na něho. Jejich pohledy se najednou překvapivě střetly, probudil se okamžik souznění, aby vzápětí, jako v chlapském studu nad projevem citu, pohasnul. Těch pár vteřin však stačilo ...

Náhle se Andrejovi zazdálo, že něco slyší. Martinův sluch, zřejmě civilizací víc otupělý, zklamal. Po několika minutách však také zaslechl hlas jelena. A už vnímal i praskot větví na protilehlé straně potoka, pak silné zatroubení, následované výrazným rykem. Tlupa jelení zvěře táhla houštinou a směřovala asi 100 kroků pod nimi ke korytu hlavního potoka. Blížila se, hlas hlavního jelena hněvivě odrážel boční jeleny. Nastala chvíle klidu. V mezeře kmenů a listoví podrostu a keřů přechází žleb pod nimi laň, za ní druhá, pak další. Překonávají potok a mizí ve svahu. Na místě přechodu se pak objeví jelen, za ním další laň. Martin je vidí velmi špatně, zvěř se jen míhá v mezerách porostu i obeznávání je obtížné. Kde je hlavní jelen? Náhle k nim dolehne rachot kamenů, pleskot vody a velké šedé tělo překonává žleb. Martin s puškou v ruce stačí postřehnout silnou lodyhu. Rychle míří, ale praskot větví a klestu doznívá v lesnatém svahu. Kdyby byli čekali jen o padesát metrů níže! Tlupa se vzdalovala, troubení sláblo.

Sestoupili dolů do koryta potoka a metr po metru překonávali překážky k ochozu zvěře. Brodili se vodou, jinak to nešlo. Spárky jsou jasně otištěny v hlíně břehu, dominují stopy tří jelenů, téměř stejné velikosti, jen jedna je širší, nikoliv však delší. Několik metrů níže objevili další přechod používaný zvěří. Chybělo jim těch pověstných pár metrů a nesmírná námaha mohla být korunována úspěchem. Sledovat nyní tlupu na její cestě k dennímu stávaništi bylo zbytečné. Je osm hodin, den se již probudil, dokonce se zdálo, že slunce proráží šedé, větrné mraky, přesto je citelně chladno.

Vraceli se stejnou cestou nazpět kolem seníku a před polednem je přivítala chata. Dřevěný srub stojí na okraji svažité poloniny, přimyká se k lesu a až k zemi zavětvené smrky jej chrání před studenými severními větry. Kolem vede pastevecký chodník až ke studánce s pramenitou vodou. Z malých oken se nabízí pohled k západu do členitých údolí hornatiny. Chata je prázdná a na stole leží vzkaz od přítele Otakara. Přesídlil do sousedního revíru, kde je údajně říje lepší.

Andrej i Martin po obědě spolu nemluví, ale přesto jsou dohodnuti. Čekat odpoledne znova u ochozu zvěře ve Skotárském potoku jak se zvěř bude vracet na říjiště. Andrej s únavou ve tváři jen kývne na souhlas. Ale co vítr? Půjde-li po vodě, bude to znamenat jít značnou oklikou. Pak suší mokré oděvy a boty, jedí a pijí vodku s řeřišnicí a na chvíli odpočívají na loži.

O půl druhé vyráží ranní trasou a před čtvrtou jsou na místě čekané. Krok za krokem se probíjejí divočinou, Andrej stále vpředu. Nad potokem hledají v okolí místo s dobrým výhledem. Není to jednoduché, vždyť nechtějí zavětřit ochozy. Úspěch je jen částečný. Z malé plošinky u zlomeného kmene javoru, jehož koruna leží na podmáčeném břehu, je výhled na protilehlou stranu svahu. Sice jen na nevelkou mýtinu a pak na úzký pruh paseky - ale i tak je to slibné. A právě tato naděje v pralese Karpat je to, co přitahuje srdce lovce, co nechává jeho smysly napjaté. Přání spojená s podvědomou jistotou, řada nezapomenutelných detailů ve styku s tvory přírody - vše patří neodlučitelně k lovu. Právě ten úzký výhled, který Martin upravuje olámáním několika větví, jako by stále magicky přitahoval jeho pozornost. Tiše sedí a naslouchají hlasům přírody.

Před pátou Andrej náhle zvedá klimbající hlavu. V jeho snědé tváři se zračí napětí. Krátké, unavené zatroubení pod nimi je doslova probudí. Teď i Martin vnímá praskot dříví dole v korytě potoka, kam však ke smůle nevidí. Tlupa táhne do paseky, avšak ne svým ochozem, nýbrž značně níže mimo jejich viditelnost. Zkoušejí vítr, je slabý, přesto však může být důvodem, proč se zvěř vyhnula své obvyklé cestě. Zvuky se přenášejí do protisvahu. Odtud zaznělo výbojné táhlé zabouření ve vyšší tónině. A již se v jejich výhledu mezi výrůstky jeřábů a skupinkami smrku objeví laň. Silný kus, následovaný kolouchem. Po chvíli vystoupil za nimi jelen. Stojí v okraji houští, Martin vidí jenom hlavu a část hrudi, kryté větvemi. Desaterák středních let a dobrého založení pozoruje laň, pak zvedne hlavu a bouřlivě zatroubí. Takovou neúctu si však žárlivý pán tlupy nemůže dát líbit. Houština praská pod údery paroží, zazní hrozivé zaburácení. Ve stejném okamžiku vyráží desaterák vpřed, přesadí mýtinu a mizí v porostě. Teď teprve dobře rozpoznali, jak má mohutné tělo a silné paroží, a přesto utíká jak školák. Jaký musí být hlavní jelen! Ten nevytahuje z krytu stromoví. Opět troubí, laň mizí ze světliny a je slyšet, jak paša sbíjí tlupu. “Pripravte sa,” šeptne Andrej. Vnímají dupot spárků, pak krátký ryk a opět praskot větví a úprk. Úzkou mezerou výhledu přebíhá jelen, zřejmě hnaný. Mladý osmerák prchá, když příliš loudil v harému starého pána.

Na chvíli vše ztichne. Větve buků na světlině se lehce zavlní, šlahouny ostružin se rozevřou. Na světlině stojí laň a před ní kolouch. Pohne se dopředu a v téže chvíli za ní spatří Martin obrys jelena. Se zalícenou puškou čeká na naději. Jeho sebeovládání se napětím vytrácí, začíná se chvět. Následuje divoké, vytrvalé troubení hlavního jelena. Znova se ztrácí jeho silueta z dohledu, sbíjí tlupu a odhání boční jeleny. Mýtina však zůstává prázdná, jen ojediněle přes ni přesadí laně v říjném ruchu. Na okamžik ji přeběhne i starý rek. Martin sotva stačí postřehnout, že je to zralý jelen s býčím tělem a rozložitým parožím s imponující silou a délkou lodyh. Andrej naléhá rozčileně: “Strilajte, strilajte!” “Nevidím ho,” stejně vzrušeně mu odpovídá polesný. Troubení bočních jelenů nyní skoro přehlušuje hlavního jelena. Kouzelné divadlo vrcholné říje s rozvášněnými účastníky se odvíjí blízko nich - snad ne dál než sto dvacet metrů.

Najednou se paša objevil na úzkém pruhu jejich výhledu. Martin na něj míří z volné ruky, jelen však stojí obrácen k němu zadkem. Chromé pokušení ho zaplavuje. Riskovat nemysliveckou ránu? “Strilajte,” šeptá znova Andrej, který se chvěje víc než lovec. Jako by tušil, že čeká, až se obrátí bokem, jelen prudce vyrazí vzhůru a pak ho pohltí houští. Jeho paroží čtrnácteráka nebo šestnácteráka s rozeklaným výsadcem, zvětšené zaměřovacím dalekohledem, Martinovi doslova vyrazilo dech. Jen strnule zírá na protilehlý svah. Říjný ruch se mezitím posunuje výš, zdá se, že odbitím krejčíků se situace uklidnila. Ti se nyní ozývají z uctivé vzdálenosti. Tlupa s hlavním jelenem táhne zvolna k hřebenové partii Javorné, tam, kde je zřejmě hlavní říjiště, bohužel pro lovce nedosažitelné.

Troubení z něj je doprovází, když se v houstnoucím šeru vracejí do chaty. Andrej nemluví, jen potřásá hlavou, avšak jeho gesta jsou výmluvnější než jakákoliv slova. Martin si snad posté klade otázku, zda měl střílet. Pozdě večer vyjde občas před chatu. Obloha je zamračená a zima doslova vlezlá. Po třetí hodině ráno, právě když vstávají, začíná pršet. Zprvu drobně, pak vydatněji a vytrvale. Čekají hodinu a potom uléhají a odpočívají.

Teprve před polednem déšť ustal, začalo se jasnit, ale pořád panuje nestálé počasí. Rozhodnutí však již padlo. Vrátit se do žlebů k ochozu zvěře. Zvolili tentokrát cestu až do údolí a pod větrem chtějí postupovat vzhůru k místu čekání. Čeká je opět dlouhá, strastiplná cesta, která snad nemá konce. V pohybech Andreje se již zračí únava, ale Martin je posedlý vidinou kapitálního paroží a snad ještě podvědomou touhou dokázat sám sobě, že je chlap a lovec. Probudil se v něm atavismus, dodávající sílu a vůli překonat všechny útrapy.

Travnatá vyvýšenina nad korytem se živořící starou jívou, asi padesát metrů vzdálená od spodního ochozu tlupy, s výhledem spíše do žlebu než do paseky, je dnešním stanovištěm. Je půl páté. V lehkých poryvech větru drobně mží, všude je klid. Nálada vybičovaná namáhavým výstupem náhle ochabuje. Andrej se starostlivě dívá na oblohu. Dostavuje se únava. Není divu, je pátý den jejich šoulaček v těchto horách. Sedí skleslí a čekají apaticky na první zatroubení. A přece Martin věří zvláštnímu instinktu, který vždy doprovázel jeho lovecké dny. Když cítil, že je všechno v pořádku, jak má být, tak tomu zpravidla bylo. A obráceně. Dnes byl ten pocit zvlášť silný, i když pro něj neměl žádný rozumový důvod.

Troubení se ozvalo asi za půl hodiny. Někde z pramenišť vysoko nad nimi zazněl známý hlas. Krátce zabouřil, pak zmlkl. Čekali, až se ozve některý z bočních jelenů, aby mohli posoudit směr tahu tlupy. Nestalo se tak. Hlavní jelen občas zamrmlal, jeho projev však působil umírněně a ze stejného místa. Vytrvat nebo se pokusit dostat se do jeho blízkosti? Představa šoulačky v už známém terénu je odrazující. Když se však situace více než čtvrthodiny nemění, vyrážejí. Andrej nesouhlasně vrtí hlavou, zřejmě nevidí tento pokus nadějně. V jeho očích lze číst myšlenky o nerozumu.

Klopotně stoupají zarostlou smrkovou tyčovinou, pak ředinou, obchází zlomy a vývraty a stále se řídí občasným zatroubením jelena. Padesát kroků, zastavení, další metry a naslouchání. A ke všemu se mžení začíná měnit v drobný déšť. Nemůžeme být již daleko od jelena, říká si v duchu polesný. Ve vlhkém vzduchu se však zdá být zvuk bližší. V dohledu je břeh postranního potůčku, odkud se hodlají pokusit vyhlédnout k hlavnímu žlebu Skotárského potoka. Náhlý lomoz, směřující k jeho okraji, je však přinutí zastavit se a krýt za hloučkem jasanů. Před nimi stojí ve vzdálenosti čtyřiceti kroků laňka a dívá se bokem od nich do žlebu. Po chvíli se pomalu obrátí a sestupuje dolů. Nyní už stojí v korytě potoka. Déšť jemně šelestí.

Nad ní z hustého porostu náhle zazní zamrmlání. Jelenovi se však ze záštity nechce. Z protilehlé strany na jeho podrážděné kňourání odpovídá výbojný ryk. Starý jelen ihned reaguje prudce a zlostně, vyráží z krytu houštiny a doslova se valí do úžlabiny k laňce. Aniž by na chvíli spočinul, zasadil jí úder parožím do kýty a žene ji před sebou do svahu břehu. Jakmile by jej překročil, ztratí se z dohledu v dalším žlebu, kterými tato oblast přímo oplývá. Starý jelen mocného paroží - Martin ho ihned poznal - mizí v houští. Zamířil na něj šikmo zezadu a rychle stiskl spoušť osvědčeného .308 Winchestru. Neměl vůbec čas k uvažování, vše proběhlo příliš rychle. Ještě se mu zazdálo, že jelen sebou v ráně trhnul a poklesl, než ho pohltil porost strže. Chvíli po výstřelu praskají větve a klest a zvěř hlomozně odtahuje do paseky. Tlupa byla zřejmě v blízkosti, kryta hřbetem žlebu hlavního potoka. Déšť houstne a chladí Martinovu rozpálenou hlavu i rozechvělou mysl. Andrej se k němu přibližuje a tázavě se dívá. “Ten starý,” odpovídá střelec.

Těch myslivecky povinných pět minut čekání jim připadá jako věčnost, tím spíše, že déšť neustává. Z listí stromů a keřů stékají kapky vody. Nalézt místo nástřelu není snadné. Překonávají potok a vystupují břehem vzhůru. Andrej náhle ožil a vyráží jako první. Klečí v trávě pod větvemi nárostu a hledá barvu. Konečně! Po několika metrech hledání nachází červené znamení - znamení naděje. Ihned je však zmrazena špinavým přídechem barvy. Zásah na měkko? Martin se v duchu utěšuje, že střílel šikmo na trup jelena, kdy je vyšší pravděpodobnost zásahu hlavních orgánů. Jsou to však jen těšínská jablíčka.

Zatímco stojí a přemýšlí jak dál, Andrej pokročí několik metrů po dráze barvy a nahlíží přes hřeben břehu. Ve stráni ve vzdálenosti asi šedesáti kroků se ozve praskot dřeva, lámání, zvěř odbíhá do stráně, až posléze vše ztichne. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Martin ze zkušenosti ví, že když se na měkko postřelený jelen zvedne z lože, tak odtahuje daleko až do posledních sil, než padne. Andreje nemůže vinit, vždyť udělal jen pár kroků, výčitky patří sobě samému, ale jak se říká, po bitvě je každý generálem.

Těžká byla cesta na chatu, ještě horší však noc. Vyčítá si všechno možné: malou pohotovost a umístění rány, snad i unáhlenost, když touha mít kapitální trofej přemohla zakořeněné zásady. Pak přicházely myšlenky na obhajobu. Šance se přece musí v karpatských podmínkách využít, lov jelena v Karpatech je neopakovatelný. Myšlenky a výčitky - výčitky a myšlenky. Vždyť karpatský jelen je tvor, který rozechvívá srdce každého lovce a zasluhuje úctu i při lovu. A znova přicházejí myšlenky zabývající se zítřejším dosledem, zvláště když na střechu chaty klepají kapky deště.

Horár Jano s barvářem se dostavil spolu s Andrejem až před samým polednem. Bavorák se dobře zapřel do řemenu a zdatně překonával neschůdný terén. Přivedl je k loži, kde jelena včera vyrušili, barva zde byla již vodou značně rozplizlá, ale potvrdila první zajištění. Pokračovali dál několik stovek metrů, pes v těžkém terénu očividně ztrácel zájem, zvláště když se barva postupně ztrácela. Po pěti hodinách to vzdali. Před nimi byla stále rozlehlá mnohahektarová paseka. Za každým pařezem, v prohlubni vývratu, v bezu či ostružiní mohl být zhaslý jelen. Bylo to však jen doufání. A do toho všeho vytrvalý, tichý déšť a v závanech větru mlžné clony. Vrátili se až za úplného soumraku. Vyčerpaní, promoklí až na kůži. Seděli pak zamlklí kolem sporáku a pili horký čas se slivovicí. Martin jen pozoroval proměnlivou hru plamenů, probleskujících mezerami ve dvířkách. Všichni mlčeli. A v tom mlčení byly skryty všechny jejich pocity: pochybnosti, zklamání, výčitky, ale i kapky naděje do budoucích dnů.

Ranní rozloučení bylo krátké. Poděkování a vděčnost za pozvání, stisky rukou. Starý Andrej zvedl nachýlenou hlavu. Pohled modrých očí pod šedým obočím zasáhl Martina. Náhle jejich pronikavý lesk zjemněl, jak se proteplily neznatelným úsměvem. “Přijeďte,” šeptnul. A Martin věděl, že našel přítele.

I po Martinově odjezdu zůstaly zprávy o dosledu jelena negativní. Byl si však jist, že jelen s takovou ranou nemohl přežít. Starý vládce Javorné zůstal nedohledán ...

Koncem dubna příštího roku přijel polesný Martin do Východních Karpat na přehlídku trofejí jelení oblasti; také samozřejmě navštívit staré přátele na lesním závodě a znova jim poděkovat za loňské pozvání. Ve vyzdobeném sále byla na panelech vystavena celá řada nádherných trofejí, svědčících o skvělém genofondu zvěře těchto hor. Přešel téměř bez zvláštního zájmu houně medvědů a kůže vlků. Kouzelnou silou ho přitahovalo jedno paroží uprostřed medailových trofejí: kapitální, nerovný šestnácterák, 224 bodů CIC a stáří 14 let, místo ulovení honitba myslivecké společnosti v sousedství revíru, kde v loňské říji lovil.

Stál před svým jelenem ze žlebu Skotárského potoka.

Svět myslivosti č. 9/2002