Perspektivy myslivosti v ČR

Ing. Jaroslav PALAS - ministr zemědělství

Hovořit o perspektivách myslivosti v České republice bez ujasnění si toho, co myslivost historicky znamenala a v současné době znamená, by nebylo dobrým základem pro úvahy o jejím dalším poslání, jejích úlohách mezi ostatními hospodářskými činnostmi člověka, případně o jejímu vztahu k celkovému vývoji životního prostředí a krajiny a ani o úvahách o příštím vnímání myslivosti naší společností. Proto mi dovolte krátké ohlédnutí za významem myslivosti, nikoliv z pohledu historika, nebo člověka věnujícího se myslivosti jako zájmové činnosti, ale jako představitele resortu zemědělství, který dlouhodobě usměrňuje chod myslivosti ze strany státu, ale který si uvědomuje i ostatní funkce myslivosti pro naši společnost. Při tomto posuzování musíme vycházet ze skutečnosti, že myslivost pracuje s živými organismy, a to jak živočišného, tak rostlinného původu. Přirozený vývoj pokračuje i dnes a nezastaví se ani v budoucnu. Jen při uvědomění si této nepřetržitosti vývoje se můžeme vyhnout zklamání nad výsledky svého snažení v myslivosti a nepostavit myslivost do autu ve vztahu k ostatním lidským činnostem.

Na druhou stranu si musíme také hned v prvopočátku uvědomit, že právě s příchodem myslícího člověka došlo k zásadnímu narušení přirozeného harmonického rozvoje všech živých společenstev, která byla postupně člověkem využívána v jeho prospěch. To znamená, že dnes již nemůžeme hovořit o "neposkvrněné" přírodě, kde krajina a prostředí, včetně živočichů, je výsledkem pouze volné soutěže druhů a jejich arénou, kde se odehrává tento přirozený boj o přežití. Dnes je potřeba chápat krajinu a prostředí jako výsledek dlouhodobé lidské činnosti, jako park, který nemůže být ponechán svému osudu, ale o který se člověk již musí starat.

Jaký je pohled na myslivost ze strany Ministerstva zemědělství?

Myslivost na území českých, moravských a slezských zemí vnímáme jako tradiční činnost sahající hluboko do historie tohoto středoevropského území. Vztah člověka ke zvěři se postupně vyvíjel a dosáhl úrovně, která je ve světě velice ceněna. O tomto vztahu právem hovoříme jako o kulturní hodnotě našeho národa. Nenajdeme ve slovníku žádné jiné země slovo totožné s výrazem "myslivost", které by vyjadřovalo kromě samotného lovu současně i ochranu zvěře, její obhospodařování, péči o přírodní prostředí a další společenské funkce, které tato činnost pro našeho občana znamená. V současném pojetí není chápána myslivost jen jako záliba v lovu či sport.

Zejména obnova vlastnických vztahů k půdě po roce 1990 vede její vlastníky a správce ke stále většímu zájmu o veškeré dění, které se svojí podstatou dotýká jejich hospodaření. Proto je myslivost považována i za hospodářskou činnost.

Myslivost je však i bezesporu součástí ochrany přírody a jednou z forem využívání krajiny. Ceníme si, že myslivost mimo své hospodářské a ochranářské funkce přispívá ve volné přírodě ke zdolávání veterinárních nákaz, jakými jsou například pro člověka smrtelně nebezpečná vzteklina, nebo pro chov hospodářských zvířat limitující klasický mor prasat a podobně. Je třeba si uvědomit, že myslivost se výrazně podílela v historii, ale i dnes, na tvorbě a formování krajiny. Vždyť' například právě honitby, obory nebo bažantnice byly často základem pro vznik parků, zahrad a alejí. Tyto lovecké objekty byly i nadále jsou arborety a genovými základnami rostlin ve všech jejich formách a mnohdy se stávají oázami pro rostliny, které člověk momentálně nepotřebuje pro své hospodářské cíle a které by měly pramálo šancí se ubránit tomuto civilizačnímu tlaku.

Myslivost je také vědeckým oborem a předmětem odborného vzdělávání na školách. Dochované lovecké sbírky jsou dnes podkladem pro obecná zoologická studia a připomínkou způsobu života našich předků.

Když si odmyslíme čistě úřední přístup ministerstva k myslivosti, jsme rádi, že myslivost se prolíná i s ostatními oblastmi lidského konání, že je součástí lidské tvůrčí činnosti, počínaje malířstvím a sochařstvím, promítá se do architektury, jde přes tvorbu českého jazyka a literaturu vůbec a konče třeba chrámovou hudbou. Je to prvek, který doprovází člověka po celou dobu jeho vývoje a utváří jeho estetické cítění.

Myslivost nabízí i hodnotné využití volného času prostřednictvím kynologie, sokolnictví, střelectví či uměleckých řemesel.

Myslivost sehrává významnou roli při rozvoji venkova, vytváření prostoru pro spolkový život a udržování kontaktu v mnohých jeho odlehlých částech. Je prostředníkem pro udržování kondice a mnohdy určuje přímo vyhraněný životní styl. Myslivost je vodítkem člověka při jeho návratu k přírodě a k přirozenému způsobu života vůbec.

Nesmíme zapomínat ani na to, že myslivost je zdrojem pracovních příležitostí, a to jak přímo, tak i prostřednictvím strojírenského, potravinářského, oděvního a kožedělného průmyslu, užitých řemesel, obchodu, turistiky a pohostinství. V neposlední řadě plní myslivost i funkci společenskou a sehrává někdy i podstatnou roli při mezinárodních obchodních a diplomatických jednáních.

Ve vztahu k zemědělství a lesnímu a vodnímu hospodářství a ochraně přírody, spočívá největší význam myslivosti ve vytváření rovnováhy mezi potřebami ochrany živočišných druhů, jejich četností a omezením nepříznivých vlivů, které některé druhy zvěře svými životními projevy působí. Musíme však mít při tom neustále na paměti zachování rovnováhy ve vzájemných dopadech myslivosti na zemědělství a lesní hospodářství, ale i naopak.

Jedním z nejdůležitějších cílů myslivosti je ochrana a chov zvěře. Ve svých zásadách vychází ochrana zvěře z principu zachování veškerých druhů živočichů v naší přírodě. Zásady ochrany zvěře provázejí myslivost od jejího prvopočátku, kdy vznikal právní rámec této činnosti, tj. od 17 století. Jen díky tomu, že naše společnost si dlouhodobě vytvářela vztah ke zvěři na základě zásad mysliveckého hospodaření a ochrany, mohly být v tomto středoevropském území s vysokou civilizační hustotou zachovány stavy zvěře v odpovídající druhové a početní pestrosti. Byli to právě myslivci, kteří se v době, kdy obecná ochrana přírody o sobě ještě po dlouhá staletí nedávala vědět, zasloužili o to, že naše příroda není ochuzena o mnohé živočišné druhy, tak, jako v jiných zemích, kde převládlo pouhé lovectví nad uvážlivým využíváním přírodních zdrojů. Při diskusích o možnosti využívání přírodního bohatství, kdy dnes dochází k polarizaci názorů a přírodní bohatství je viděno jednak jako možný předmět podnikání při dodržení zásad trvale udržitelného stavu, nebo jako jiné prostředí než prostředí produkční, se tedy myslivost nemusí bát přiklonit k názoru, že zvěř je možno považovat i za předmět hospodaření.

Důležité je však i to, jak se na českou myslivost pohlíží za hranicemi našeho státu. Z pohledu historického je podíl České republiky na utváření mezinárodního mysliveckého dění velice významný. Česká republika, dříve Československo, bylo jedním ze čtyř států, které iniciovaly založení Mezinárodní myslivecké rady. Stalo se tak v roce 1928 v Nových Zámcích. Tam se tehdy sešli reprezentanti myslivců z Francie, Československa, Polska a Rumunska, aby podepsali smlouvu o mysliveckém přátelství. Jedním z iniciátorů tohoto setkání byl i tehdejší ministerský rada ing. Schmidt, ředitel odboru myslivosti na Ministerstvu zemědělství. Místo nebylo vybráno náhodně. Bylo výrazem mezinárodního respektu, jakému se těšila středoevropská a zejména naše myslivost s její dlouholetou tradicí. Patrony nové organizace se stalo 30 státníků včetně prezidenta Edvarda Beneše. Československo uvítalo vrcholné zástupce této mezinárodní organizace ještě jednou, a to v roce 1937 při příležitosti konání jedné z největších tehdejších zemědělských výstav, kdy byl v Praze kodifikován dodnes platný systém hodnocení výsledků chovu evropské zvěře.

O to, že postavení české myslivosti v očích zahraničních odborníků není jen samolibou iluzí a že je založeno prokazatelně na úspěších, na kvalitě i zachování druhové pestrosti zvěře na našem území a na uznání vědeckého přínosu našich specialistů, svědčí i to, že prvním vicepresidentem hned po založení Mezinárodní myslivecké rady byl zvolen ing. Karel Šiman, generální ředitel tehdejších Lesů a statků. Rovněž důvěra v současnou českou myslivost byla oceněna v letech 1991 - 1994, kdy zastával funkci viceprezidenta Mezinárodní myslivecké rady Prof. Josef Hromas a České republice bylo v roce1998 svěřeno uspořádání 45. Valného shromáždění této organizace.

Česká republika byla v průběhu let několikrát oceněna za dosažené výsledky v chovu zvěře, nejlepší systém výchovy mládeže k myslivosti, odborné publikace a za dlouholetou výchovu myslivecké i nemyslivecké veřejnosti k ochraně myslivosti a přírody vůbec.

Kladné vnímání výsledků myslivosti v České republice ze strany zahraničních států bylo důvodem, proč byla oslovena v letech 1997 - 2000 ze strany FAO, aby realizovala projekt rozvoje myslivosti v Maroku, což se daří.

Jsem přesvědčen, že všechny tyto dosažené výsledky opravňují českou myslivost k tomu, aby i nadále na ni nebylo pohlíženo jako na určitý anachronismus ve vztahu k vývoji naší společnosti, vývoji ostatních hospodářských činností člověka prováděných v přírodě a ani ve vztahu k potřebám ochrany přírody. Na druhé straně však je třeba, aby byla myslivost vnímána jako součást celkového společenského působení na ochranu přírody a tvorbu krajiny.

Jaké jsou tedy představy o budoucím vývoji myslivosti a jejích perspektivách?

Myslivost právě v těchto dnech prochází velmi náročným obdobím, které je dáno základní změnou právních předpisů upravujících tuto činnost. Dlouho očekávané přijetí nového zákona o myslivosti s sebou přineslo odlišný přístup k mnoha základním otázkám, nebo alespoň jiný způsob řešení některých konkrétních záležitostí. Mám na mysli zejména tvorbu honiteb, vznik honebních společenstev, usměrňování mysliveckého hospodaření prostřednictvím plánů, hodnocení kvality chovu zvěře, kontrolu ulovené zvěře, problematiku zkoušek prováděných v myslivosti, kynologii a sokolnictví, jmenování mysliveckých hospodářů, řešení přestupků a ukládání pokut a řešení náhrad škod způsobených užíváním honitby, zvěří a na zvěři.

Náročnost uvedení nové právní úpravy do praxe je dána tím, že změny se dotýkají všech subjektů, kteří se podílejí na myslivosti. Myslivců, vlastníků honebních pozemků a samozřejmě v širokém rozsahu i orgánů státní správy myslivosti. Následující období by mělo být obdobím sledování vlivu nové právní úpravy na myslivost v celém jejím rozsahu, vyhodnocováním dopadu jejího působení jak na zájmy vlastníků pozemků a subjektů hospodařících na pozemcích, tak také vyhodnocováním jejího vlivu na spolkovou činnost a ochranu přírody a zvěř samotnou. V případě potřeby budou provedeny potřebné legislativní změny.

Osobně bych myslivosti velice přál, aby následující období bylo obdobím uklidnění a hledání společných řešení zbylých problémů se všemi, jichž se myslivost dotýká. V krátké době budou dopracovány prováděcí předpisy k novému zákonu o myslivosti, konkrétně k zařazování honiteb do jakostních tříd a stanovení normovaných a minimálních stavů zvěře tak, aby transformace honiteb mohla proběhnout v termínech předpokládaných zákonem.

Před myslivostí však nestojí pouze úkol vypořádat se s novou právní úpravou. V současném období čekají myslivost tři základní momenty. Jsou jimi zmiňované legislativní změny, reforma státní správy s přenosem působnosti činnosti okresních úřadů na obecní úřady obcí s rozšířenou působností a vstup České republiky do Evropské unie.

V případě reformy státní správy je hlavním úkolem zajištění plynulého přechodu působností okresních úřadů na obecní úřady obcí s rozšířenou působností a zajištění odpovídající úrovně personálního obsazení referátů státní správy myslivosti.

Příprava na vstup České republiky do Evropské unie na úseku myslivosti probíhá uspokojivě. Při projednávání změny národní legislativy v oblasti myslivosti již došlo k zapracování některých požadavků EU. Jedná se o výčet zvěře, kterou lze obhospodařovat lovem, stanovení dob lovu, hájení a způsobů lovu u konkrétních druhů zvěře. Stanovení výčtu zvěře, kterou lze lovit a její doby a způsoby lovu již dnes vycházejí ze směrnic Evropské unie. Česká republika při projednávání vstupních podmínek musí, jako stát, který chce vstoupit do tohoto společenství, ctít jeho pravidla. Na názor České republiky, jak by uvedená problematika měla být upravena, se nás budou ptát až jako členské země. Předpokladem vstupu je rok 2004. A to není horizont již příliš vzdálený. Do té doby je potřeba vyjasnit si názory na mnohé otázky s myslivostí související. Pro českou myslivost je například zcela nepřijatelný názor, který je ze strany Evropské unie presentován, že myslivost je pouze rekreační aktivita, jejímž motivem je sportovní vyžití. Obtížnost prosazování názorů v Evropské unii jednotlivými zeměmi je známa i z jiných oblastí, než je myslivost. Proto Ministerstvo zemědělství připravuje potřebnou argumentaci, na které se podílí řada vědeckých a výzkumných pracovišť' a velice bychom uvítali v tomto směru i spolupráci se všemi mysliveckými organizacemi.

Klíčovým momentem pro další rozvoj myslivosti je dosažení harmonizace vztahů mezi početními stavy zvěře a ostatními složkami životního prostředí a dalšími hospodářskými aktivitami člověka v přírodě. Pokud k této harmonizaci vzájemných vztahů nedojde, bude myslivost neustále pod kritikou těch, se kterými sdílí společný prostor, kterým je příroda.

Nezastupitelnou roli při udržování rovnovážného stavu mezi zájmy myslivosti a ostatních činností člověka prováděných v přírodě mohou sehrát takové specializované myslivecké objekty, jako jsou obory. Jedná se o zachování loveckých příležitostí, produkce zvěřiny a mnohdy i o otázky fyzického přežití zvěře v přírodě vůbec ve vztahu k omezování negativních vlivů, které zvěř svými životními projevy působí, tj. škod na zemědělských plodinách a lesních porostech. Obory mohou sehrát v budoucnu velmi důležitou roli při hledání rovnovážného stavu myslivosti k požadavkům obecné ochrany přírody, ale také zpětně i jako obrana před působením stále sílícího civilizačního tlaku na přírodu. Oborní chovy zvěře by mohly pomoci řešit i rychle narůstající problém efektivního využívání pozemků, které z důvodů útlumu intenzivního zemědělského využívání se postupně budou stávat problémovými jak pro jejich majitele, tak i pro státní hospodářskou politiku. Celý proces je již v současné době urychlen přípravou ČR na vstup do EU.

Obdobný problém jako v zemědělství bude nutno řešit i z pohledu lesního hospodářství, kdy se budeme muset stále častěji zamýšlet nad využíváním málo produktivních lesů, které jinak nejsou rozhodující ani pro plnění ostatních funkcí lesa. Oborní chovy by tak mohly pomoci řešit nejen ekonomické problémy, ale mohly by se stát i důležitým prvkem udržování krajiny. V návaznosti na alternativní využívání pozemků prostřednictvím oborních chovů zvěře by se mohly obory stát zdrojem pracovních příležitostí.

Rozvoj myslivosti se však do budoucna neobejde bez vyřešení jednoho základního problému, a tím je obhájení samé podstaty myslivosti před veřejností. Myslivost však musí obhájit obhospodařování zvěře a lov před negativním veřejným míněním. Je to obrana před tzv. antiloveckou propagandou. Prapříčinou sporu je obecné přehodnocení vztahu člověka k přírodě. S nástupem ekologických hnutí se příroda stala také politickým tématem a spolu s ní i lov. Hranice mezi člověkem a zvířetem už není vnímána jako hluboký předěl. Myslivost musí brát na zřetel, že psychika současného člověka ve smyslu jeho vztahu k přírodě se mění. Na místo aktivního zásahu se preferuje zdrženlivé pozorování přírody bez vášní. Pro obyvatele měst už příroda není kulisou každodenního života, ale místem odpočinku a potěšením pro oči. Pomalu se zapomíná na potřeby a zájmy člověka žijícího v bezprostředním kontaktu s přírodou a tomuto člověku se vnucují způsoby a uvažování života městského. Zapomíná se na jeho tradiční vztah k přírodě. Sledování přírody dalekohledem, fotoaparátem a kamerou nebo naučná stezka je znakem civilizace, v níž vítězí diskrétní vidění nad aktivním jednáním. Z tohoto hlediska se pak lov zvěře nebo usmrcení domácího zvířete pro vlastní spotřebu jeví jeho odpůrcům jako nejbrutálnější zásah do žádoucí harmonie světa. Jsou to obdobné problémy, které známe i z okolních zemí. Tento rozpor dostává stále větší rozměry a přerůstá mnohdy v sociální aspekt - do neshod mezi vesnicí a městem.

Pokud nemáme mluvit v příštím období o myslivosti v minulém čase, bude nutno soustředit veškeré úsilí na obhajobu právě samých principů myslivosti. Řešení tohoto problému nebude jen záležitostí státní správy, ale musí se stát společnou záležitostí jak samotných vlastníků půdy, kterým náleží právo myslivosti, tak ale i mysliveckých organizací, které sdružují zájemce o tuto činnost. Řešení problému velmi napomůže i samotná sebereflexe myslivců ve vztahu k excesům při provozování myslivosti, jako jsou neoprávněné odlovy zvláště chráněných živočichů, nevhodné chování na veřejnosti či úrazy střelnou zbraní. Byt' by se jednalo o jednotlivé případy, stín pak padá na celou myslivost.

Myslivost je činností, která zabíhá do mnoha oblastí lidských aktivit. Aby si udržela aktuálnost, nesmí zůstat zahleděna sama do sebe a odvolávat se na dosažené úspěchy z let minulých. Myslivost musí reagovat na nepřetržitý vývoj živé přírody a lidské společnosti. Kromě všech těch funkcí, o kterých jsem hovořil v úvodu svého vystoupení, má myslivost výhodu v tom, že vychází ze zásad přirozeného vztahu člověka k přírodě a dokáže nabídnout společnosti nenákladné řešení mnohých ekologických problémů.

Myslivost č. 11/2002