O původnosti druhů

Prof. Ing. Josef Hromas, CSc

Všechny rostlinné a živočišné druhy, které dnes na Zemi existují, prodělaly dlouhý vývoj. Znalost tohoto vývoje znamená poznání i naší minulosti, což vede k lepšímu chápání současnosti a konečně i k dokonalejšímu předvídání budoucnosti. Neuškodí proto připomenout si čas od času ve stručnosti historii vývoje života na naší planetě Zemi a zamyslet se přitom i nad otázkami původnosti či nepůvodnosti rostlinných či živočišných druhů, které jsou zejména v posledních letech často diskutovány.

Snímek Antonín Říha

Již od školních let víme, že naše planeta neměla vždy takovou podobu jakou známe dnes. Před miliony let na ní existoval jediný obrovský masiv souše (Pangea) obklopený oceánem. Tato původní pevnina se v průběhu věků začala zejména vlivem sopečné činnosti trhat až na nynějších 6 kontinentů, které se od sebe vzdalovaly a stále ještě pomalu vzdalují hrnouce před sebou masy velehor. Tyto fyZiogeografické změny co do zeměpisných délek i šířek a také nadmořských výšek měly zásadní vliv na formování rostlinných a živočišných druhů, o nichž nás informují fyto- a zoogeografové.

Mnohé z těchto druhů časem z povrchu zemského postupně vymizely, jak je známo z prací paleontologů, mnohé z existujících jsou díky botanikům a zoologům popsány, ale mnohé ještě na své objevení čekají. Poznáváním vztahů mezi živočišnými druhy a jejich životním prostředím se zabývá vědecký obor ekologie.

V různých obdobích existence naší planety se střídaly ledové a meziledové doby, které také zásadním způsobem ovlivňovaly vznik a samozřejmě i zánik rostlinných a živočišných druhů. K tomu zřejmě přispívaly i různé celosvětové či regionální přírodní katastrofy jejichž působením zřejmě také došlo k vyhynutí druhohorních veleještěrů. Jejich současníky ale již byli primitivní drobní savci, kteří osvědčili velkou přizpůsobivost ke změnám klimatu i přírodních podmínek a následně se dožili spolu s třídou ptáků (a ovšem i hmyzu, ryb atd.) v různých druzích a formách až dnešních dnů.

Obdobný vývoj měl i lidský rod, který také prošel v průběhu věků mnoha morfologickými a fyziologickými proměnami.

Za kolébku lidstva považují monocentristé jihovýchodní Afriku, ale polycentristé mají zato, že se lidé jako živočišný druh vyvíjeli nezávisle na několika místech, zejména také v Přední Asii a v Indonésii příp. v Číně. Rozhodně byly první kroky člověka na této planetě vázány na blízkost vody a na dostatku rostlinné a následně i živočišné potravy.

Uvádí se, že se lidé od svých příbuzných lidoopů oddělili již asi před 15 miliony lety, když v miocénu opustili stromový způsob života v souvislosti s ústupem třetihorních pralesů. V novém prostředí lesostepí však nenacházeli dostatek rostlinné potravy a byli proto nuceni přecházet na časem převládající potravu živočišnou.

Ve vývojové antropogenetické řadě je považován za našeho prapředka opočlověk (Pithecantropus), který zřejmě žil již ve čtvrtohorním pleistocénu tedy ve staré době kamenné, asi před 1,8 miliony let. Tito pralidé již vyráběli primitivní lovecké nástroje a učili se postupně lovit do té doby rychlejší a silnější druhy zvířat. K tomu bylo také výhodné se sdružovat do loveckých tlup a lovit zvěř společně. Přitom bylo nutno se mezi sebou dorozumívat, a to dalo základ ke vzniku řeči a následně i abstraktního myšlení. Tomu ovšem předcházel vztyk člověka na zadní končetiny nohy, čímž získal větší rozhled, rychlost i obratnost a zejména si uvolnil přední končetiny ruce k výrobě loveckých nástrojů. Došlo i k morfologickým změnám na hlasivkách a později i na mozku při mnohonásobném navýšení jeho kapacity. Tak se člověk definitivně oddělil od ostatní živočišné říše. K tomu zřejmě postupně došlo ještě ve 3. době ledové ve starém paleolitu.

Předpokládá se, že v uvedené řadě lidského rodu žili ve středním paleolitu již vývojově vyspělejší pralidé (Homo primigenius) asi před 150 80 tisíci lety. Přibližně již před 150 tisíci lety žili na území Afriky, Asie a Evropy také neandrtálci.

Vývojově opět vyspělejší byl pak tzv. předvěký člověk (Homo sapiens fossilis) žijící koncem 4. doby ledové (Wurmu) v mladším paleolitu. O jeho existenci jsou doklady ještě z doby před 20 tisíci lety dokonce i z našeho území. Byli to lovci mamutů příp. i srstnatých nosorožců či později sobů v povodí Dyje, Moravy a Bečvy.

Tyto lovecké rody a kmeny se již také pokoušeli o umělecká ztvárnění zvířecích a lidských motivů především loveckých. Nástěnné jeskynní malby především ve Španělsku a Francii vznikly zřejmě již před 30 tisíci lety. Naše známá Věstonická Venuše přibližně o 10 tisíc let později.

Starší doby kamenná (paleolit) skončila na zemi včetně našeho území asi před 12 tisíci lety. Následovala střední doba kamenná (mezolit) přibližně do 8 tisíc let před naším letopočtem, v níž už zemskou souši osídlil současný vývojový článek člověka (Homo sapiens recens). Dále následovala už z našeho dnešního pohledu poměrně rychle mladší doba kamenná (neolit) končící přibližně před 6 tisíci lety následována pozdní dobou kamennou (eneolitem), kterou pak vystřídala asi před 4 tisíci lety doba bronzová a tu zase po dalších asi tisíci letech doba železná. Samozřejmě existují i daleko přesnější (a stále upřesňované) popisy vývoje jednotlivých fází vzniku člověka, což ale nic nemění na skutečnosti, že člověk po nejdelší dobu svého vývoje byl odkázán svým životem na lov. Toto období v nás všech zanechalo hluboké stopy a projevuje se dodnes, i když ne vždy pouze v lovu zvěře, ale například v honbě za penězi, za lepším společenským postavením, také ale ve sběratelské činnosti apod.

Přestože se člověk učil stále novým a novým loveckým technikám a vyráběl stále nové a dokonalejší zbraně (později sloužící nejen k lovu zvěře, ale bohužel i k podmaňování si okolních rodů a kmenů), nežil v žádném případě v materiálním dostatku či dokonce v idylickém a harmonickém vztahu s obklopující ho přírodou. Naopak žil v neustálých obavách o včasné návraty migrujících druhů zvěře, o loveckou úspěšnost a zajištění dostatečných potravních zásob. Tím byl nucen přemýšlet o budoucnosti, což je také jedním ze znaků vylišujícím člověka z ostatní živočišné říše. Strachu z budoucnosti se nezbavil ani když se naučil zvěřinu konzervovat. Uzením, sušením či solením. Předpokládá se totiž, že v mladší době kamenné (neolitu) potřeboval každý člověk k uhájení svých základních životních (potravních) potřeb území o přibližné rozloze 10 km˛. Tehdy žilo na celé Zemi asi 10 milionů obyvatel. Další rozvoj člověka jako živočišného druhu začal již být za těchto podmínek takřka nemožný. Také proto muselo nutně dojít ke změně způsobu jeho života a k jinému způsobu jeho obživy.

Řešením se stal vznik a následný rozvoj zemědělské výroby. Hovoří se přímo o zemědělské revoluci, jejíž prvopočátky jsou kladeny právě do období mladší doby kamenné (neolitu) přibližně před sedmi, ale možná až 10 tisíci lety. Následně přestal být člověk odkázán pouze na lov divoké zvěře a začal žít v relativním potravním nadbytku, neboť k zajištění dostatku potravy mu postačoval už pouze l ha půdy. To znamenalo, že mohlo dojít k dělbě práce a že se mohla lidská populace dále rozvíjet a rozmnožovat, což se děje v podstatě geometrickou řadou až do dnešních dnů. V roce 1750, což je přibližný začátek následné tzv. průmyslové revoluce, žilo na Zemi už 800 milionů lidí a v současnosti nás na ní žije více než 6 miliard. Odhaduje se, že pouze v Čechách se lovem a sběrem mohlo uživit jen asi 5 tisíc lidí, ale díky přechodu na extenzivní zemědělství už 250 tisíc.

Počátky zemědělství jsou kladeny do míst s nejstaršími lidskými civilizacemi, především do povodí velkých řek Eufratu a Tigridu, Nilu či Indu. Tam byl původně i dostatek zvěře k lovu, přesto se časem lovci začali zmocňovat jejich mláďat, uzavírali je do primitivních obor ohrad a následně je začali ochočovat domestikovat. Již předtím, a to dobrovolně, začali žít v lidských společnostech předchůdci dnešních plemen psů hlídající si odpady z lidských “stolů”, které dokázali sami zužitkovat a časem člověk pochopil, že mu mohou být užiteční nejen jako hlídači, ale také jako psi lovečtí, pastevečtí aj.

Počátky zdomácňování dotud divoce žijících zvířat jsou kladeny už do střední doby kamenné (mezolitu) tedy před 10 až 4 tisíci lety. Dělo se tak především v Asii. Nejdříve tam zřejmě byly domestikovány ovce z původních divokých typů ovcí argalů, archarů a muflonů (z nich poslední žili i v jižní Evropě), následně pak kozy z původních koz bezoárových a šrouborohých. Následovalo zdomácnění skotu ze zebu a pratura (pratur žil i v Evropě až do 17 století), později i bantenga, buvola a jaka. Poměrně brzy bylo domestikováno i prase v Asii i v Evropě a později i kůň z divokých koní Przewalského a tarpana. Teprve asi před 5 tisíci lety byly v Asii i Evropě zdomácněny husy a přibližně v téže době i holubi, jejichž domácí formy jsou známy i z území Afriky. Slepice pocházející především z indického divokého bankivského kura žijí s člověkem asi 4 tisíce let. Krůty byly domestikovány v Americe teprve asi před 3 tisíci lety, mnohem později pak v Jižní Americe kachny pižmové. Naše kachny byly zřejmě domestikovány současně v Evropě, Asii, severní Africe a Severní Americe přibližně před 2,5 tisíci lety. Králík začal být chován jako domácí zvíře teprve na přelomu našeho letopočtu ve Španělsku a jižní Francii. Poměrně pozdě byli v Africe domestikování osli a perličky, nejpozději zřejmě velbloudi. V Číně byl uměle chován i bourec morušový. Zcela samostatnou kapitolou jsou pak chovy ryb, které doznaly na našem území intenzivnějších forem teprve na začátku druhého tisíciletí našeho letopočtu. Je zřejmé, že přímo na našem území hospodářská zvířata domestikována nebyla a všechny u nás žijící druhy jsou tudíž nepůvodní. Výjimkou jsou pouze včely, jejichž med dlouho sloužil našim předkům jako jediné sladidlo, ale využíván byl i včelí vosk.

Zpočátku byly ovšem využívány zdomácnělé druhy divoké zvěře jako jakési živé konzervy, jejichž maso pomáhalo překlenovat období nouze. Později začali prvotní zemědělci zootechnici chovat tato zvířata celoročně a jejich výživu zajišťovali pastvou s nezbytným kočováním, což se na mnoha místech světa děje dosud. Časem začali lidé chápat, že ochočená zvířata jim mohou poskytovat širší užitek než pouhé maso, především pak kůže, kožešiny, vlnu, mléko, sýry, sádlo či vejce a na tuto užitkovost začali původní plemena šlechtit. Pro to ale už bylo výhodnější nekočovat, nýbrž usadit se na jednom místě a tam obdělávat okolní zatravněné pozemky. Trávu bylo nutno sekat, sušit a naučit se ji skladovat pro mimovegetační období potravní nouze.

Některé druhy divokých trav poskytovaly také energeticky bohatá a tudíž i výživná semena. Z nich se lidé naučili šlechtit obiloviny, k čemuž došlo v širším měřítku teprve v době železné kdy už lidé dokázali lépe obdělávat zem. Vznikl nový zemědělský obor agronomie, který se začal postupně zabývat i zelinářstvím, ovocnictvím, pěstováním technických plodin, léčivých rostlin či koření. Za prvotní druhy obilovin jsou považovány ječmen a později pšenice zatímco žito a oves se v jejich porostech objevovaly později jako plevele.

Předpokládá se, že oblastí původu kulturních rostlin je nejméně pět, navazují na oblasti domestikace zvířat, ale rozkládají se především v regionech hor a podhůří.

Přední, Střední až jihozápadní Asie (od horských poloh Malé Asie přes Kavkaz až po severozápadní Indii) je zřejmě domovem ječmene, pšenice, žita, ovsa, hrachu, čočky, cibule, asi i česneku, dále hlávkového salátu, cizrny, špenátu a také lnu, jabloní, mandloní, kdouloní, hrušní, slivoní, třešní, višní a konečně i vinné révy. Ostatně výroba vína a piva je známa především z oblasti Malé Asie.

Jihovýchodní Asie (od západoindických pohoří a podhůří Himálaje až po pohoří Indočíny) je kolébkou pěstování rýže, okurek, lilku, cukrové třtiny a bavlníku, z koření pak pepře, zázvoru, skořice, hřebíčku či muškátu,

Jižní Čína až po Nepál a Tibet dala světu proso, soju, čumízu a také česnek, fazol a ředkev, broskvoně, meruňky a později i čajovník.

Afrika (zejména horské oblasti Etiopie) dala základ pěstování pluchatého ječmene, pšenice dvouzrnky, bobu a také kávy. V Egyptě se odedávna pěstovaly i datle. Ze střední Afriky pocházejí melouny.

Amerika je vlastí kukuřice, brambor, batátů, manioku, slunečnice, topinambur, cuket, papriky, tykví, tabáku, kakaovníku, vanilky a nového koření (Střední), rajčat, fazolí, burských ořechů (Jižní) a jahodníků (Severní).

Do Evropy se uvedené plodiny dostaly nejdříve do teplých oblastí kolem Středozemního moře kde se také začaly pěstovat celer, petržel, mrkev, černý kořen, ředkev, červená řepa, zelí, brukev, květák, pór, čekanka, chřest či mangold. Staří Řekové využívali již i plody olivovníků, fíkovníků, citroníků, pomerančovníků, granátových jablek a zřejmě uměli pěstovat i cukrovou třtinu a mnohem později i cukrovku. V mírném a severním pásu Euroasie rostly divoce ostružiníky, maliníky, angrešty, rybízy, borůvky a brusinky. Evropský a maloasijský původ mají také mák a chmel, ořešák a líska, dále pak mnohé druhy koření jako kmín, fenykl, šafrán, koriandr, anýz, majoránka, tymián, saturejka či hořčice, zatímco především asijský původ má kopr, bazalka, estragon příp. vavřín (bobkový list).

Podobně jako u domácích zvířat lze tedy i u kulturních rostlin konstatovat, že jsou u nás plodinami nepůvodními, i když si dnes bez nich nedovedeme náš život dost dobře představit (ostatně díky bramborům přežila Evropa novověké hladomory). Těžko by se zřejmě našel někdo kdo by je odmítal pěstovat jen z toho důvodu, že jsou u nás nepůvodní. Ostatně na původních místech jejich výskytu už mnohdy ani nejsou pro jejich pěstování v současné době podmínky vlivem změněných podmínek klimatických, pokračujících stepí, pouští apod.

Především lidská činnost tedy ovlivnila vyšlechtění nových druhů či plemen, odrůd a ras nynějších kulturních rostlin a domácích zvířat. Člověk se pak stal vědomým původcem jejich rozšíření na nové lokality či kontinenty a činil tak zcela nepochybně ke svému prospěchu. Nelze ovšem také nevidět, že docházelo a dochází i ke zcela přirozeným rozšiřováním areálů. Nejkonzervativnější jsou v tomto smyslu především rostliny vázané většinou na nejbližší okolí svých předků a rozšiřující své původní životní areály obvykle pouze pomocí semen. Větší migrační vzdálenosti dokáží již překonávat živočichové (savci a ryby), ovšem pouze v rámci jim příznivých životních podmínek, především teplotních. Ostatně i člověk mohl osídlovat chladnější oblasti teprve když se naučil zhotovovat oděvy a ovládat oheň. Nejmobilnější složkou živé přírody je pak třída ptáků, z níž mnohé druhy překonávají rok co rok nepředstavitelné vzdálenosti za potravou či za příhodnějšími rozmnožovacími podmínkami.

K přirozenému rozšiřování životních areálů rostlin i živočichů dochází, byť někdy pozvolna a tudíž třeba i nepozorovaně, neustále. Příkladem nám může být hrdlička balkánská, která už zřejmě natrvalo osídlila naše (a nejen naše) území, na němž do 2. světové války nežila. Podobně se u nás objevili teprve asi před třiceti lety v současnosti přemnožení kormoráni a krkavci. V příštích letech lze očekávat, že se u nás objeví i šakali šířící se poměrně rychle z Balkánu na sever. Podobně se posouvají na sever i některé dříve u nás nepůvodní rostliny, mezi nimiž převládají nepříjemné druhy plevelů.

Rostoucí životní a především ekonomické potřeby lidstva znamenaly časem úbytky či dokonce vymizení některých druhů rostlin a živočichů. Tyto procesy probíhají neustále a jsme toho svědky například u lesních kurů, u koroptví či zajíců. Bylo proto v minulosti pouze logické, že lidé začali experimentovat s vysazováním nových druhů především dřevin a později i živočichů do nových podmínek mimo areály jejich přirozeného rozšíření. Jednoznačně úspěšné bylo například vysazování akátů amerického původu do stepí a vátých písků především Maďarska, osvědčilo se i vysazování amerických douglasek, ale i jiných druhů dřevin do mnohých našich lesních oblastí. Velice dobře u nás téměř všude roste i diskutovaný modřín. Nejen tyto dřeviny prokazují, že se jim v našich podmínkách dobře daří, neboť se dobře množí, dobře rostou a dávají kvalitní dřevo.

Podobně docházelo i k přesunům různých druhů živočichů. Zpočátku to bylo jen na krátké vzdálenosti, ale s rozvojem cestovatelských a zejména dopravních možností se záměrně přesouvaly i celé skupiny zvěře, dokonce i mezi kontinenty. Velkou úlohu přitom sehrály zoologické zahrady, jejichž zásluhou došlo k poznávání dotud neznámých druhů zvěře a jejich zaměstnanci jako první začali chápat životní potřeby těchto druhů. Podobně jako dávno předtím oborníci či bažantníci. To byly předpoklady k vysazování nových druhů zvěře na vhodné lokality. U nás se tak někdy ve 14. století zabydleli bažanti, později králíci a daňci. Teprve v 19. století došlo k další vlně vysazování nových druhů, zejména trofejové zvěře, například muflonů, siky japonského, siky Dybowského a jelence bělochvostého, ve 20. století pak ondatry, kamzíka a kozy bezoárové. Neúspěšně byly vysazovány i jiné druhy zvěře jako např. maral, sambar, axis a další, které ale u nás nenašly vhodné podmínky pro život. Výše zmíněné druhy se však u nás dobře aklimatizovaly (také ale v jiných zemích Evropy), žijí u nás již v mnoha generacích, trofeje našich muflonů dokonce patří mezi nejsilnější na světě, podobně jako trofeje daňků, což je nepochybně také důkazem toho, že žijí v pro ně příznivých životních podmínkách.

Přesto se stále znovu a znovu hovoří o původnosti či nepůvodnosti u nás žijících druhů zvěře (a ovšem i rostlin). Tuto otázku je třeba uzavřít. Především z hlediska samotného druhu. Pokud dochází k jeho bezproblémovému přirozenému rozmnožování po více než 5 generací a pokud žije v novém prostředí v odpovídající (i zdravotní) kvalitě, potom není důvod, abychom ho nepřijali mezi naši faunu (či floru). Zbývá pouze otázka škod, jestliže je nový druh působí a nedají-li se regulovat běžnými prostředky. Nicméně i problém škod je odvislý od lidského pohledu a je otázka zda není největším škůdcem v přírodě a v našem životním prostředí právě člověk s jeho úzce ekonomickými názory.

Ostatně, jak vyplývá z celého textu, ani člověk není v našich podmínkách původní…