O lese aneb Lidé jsou různé

ZN 11.2.2000

O lese aneb Lidé jsou ruzné

O VECECH VEREJNÝCH

Z pohádek si pamatuji, že zima zamyká studánky a les. Ze života vím, že studánky jsou už jenom v pohádkách a že lesy nezamyká mráz a neotvírá petrklíc, nýbrž lidé. A lidé jsou ruzné, jak ríkával Jirí Suchý. Nekterí chodí do lesa jako do zeleného chrámu, jak napsal básník Adolf Heyduk, jiní jako do skladište, kde se dá neco sebrat, urvat, znicit, prípadne odhodit. A ochránci prírody sepisují petice... Jako nekterým pražským ulicím chybí predválecný strážník, tak lesum chybí hajný se sukovicí a s dvouhlavnovkou, jak ho známe z filmu pro pametníky. Hajný s autoritou, který mel spocítaný každý strom a každého zajíce, a všemi mastmi mazaný pytlák, který také znal každé houští a každého zajíce, se stali jen figurkami z pohádek. A cím méne je prumyslového odpadu a škodlivin, tím víc škodí lesum lidé, kterí si hajného a pytláka nepamatují ani z pohádek. Pohádkové lesy jsem videl v léte pod Kletí, kam mne s prítelem pozval jeden znamenitý spisovatel. Když už tu padlo tolik jmen, musím jmenovat i jeho. Alexandr Kliment vedel, že Pražáci budou lacní po houbách, a tak nás vzal hned ráno do lesu, které jsou do sebe zamlcené, ale navenek výmluvné stejne jako on. Rozhlížel se po krajine spíše než po houbách. Na jedné planince zustal dlouho trcet. Sebehli jsme se k nemu. Vypadalo to, že narazil na porádný hribový úlovek. Ležela tu v tráve a v muším besnení mladá srna. Mela všechno, co má srna mít. Krome hlavy. Tu si vrah odnesl. »Jako trofej,« rekl spisovatel. Bylo zrejmé, že se s tím, co nás zdesilo, nesetkal poprvé. Pytláci vymreli, v lesích rádí hrdlorezové vybavení nejlepší loveckou technikou... Ted bylo pár dnu falešného únorového jara. Kolem oken nám chodil do lesa pruvod. Nejdríve skautíci, pak starší turistické páry, rodinky a nakonec velcí frajeri s velkými psy. Pozde odpoledne jsem si šel k bažantnici odloupnout z bezinek Jidášovo ucho. Nebylo tam, jen všude okolo perí z bažantích slepic. »Rádí ti tam liška,« povídám dobrovolnému myslivci Honzovi Knotkovi, který umí troubit na pusu jako krivoklátský hradní lovcí a stará se o cizí les jako jiní o svou zahrádku. »Žádná liška, to lidi,« uplivl si. »Berou ty svý vlcáky a bulteriéry do lesa jako na cvicák. Zver si neodpocine ani v zime, srny nezabreznou a poslední stromky jsme tu sázeli ješte za komunistu my s Kadanem. Jo, a ochránce prírody je videt jen v televizi...«

PAVEL ŠRUT, básník a prekladatel