O chování srnčí zvěře

Bohumil LHOTA

V posledních číslech Našeho časopisu v příspěvcích "Biologické základy mysliveckého hospodaření srnčí zvěře” jsme se mohli dočíst často nedoložené hypotézy o chování a životě srnčí zvěře. Dále o činnosti a chybách myslivců při chovu této zvěře, aby za ně byli na závěr zase "pochváleni”. Též byly uvedeny hypotézy a teorie o výběru partnerů srnami v říji apod., aniž by byl popsán skutečný průběh říje. Domnívám se, že i když se zde správně citují mnohokrát uznávané zásady chovu a chování zvěře, některé pasáže mohou mást hlavně mladé myslivce, kteří neměli dosud možnost se v průběhu několika let osobně podrobněji seznámit se životem zvěře, kladením srnčat, srnčí říjí, tedy obdobími, které jsou pro reprodukci druhu z nejdůležitějších i s chováním zvěře v průběhu celého roku. Znalosti přírody, myslivosti a chování zvěře lze získat zčásti studiem teoretických publikací, ale v nemenší míře vlastním pozorováním při pobytu v přírodě. To druhé poznání je pro dobrého myslivce nepostradatelné. Patrně se však nedostává pisatelům uvedených příspěvků.

Naše poznání života zvěře ve volné přírodě se většinou skládá z mozaikovitých pozorování, náhodných setkání, z nichž si po letech vytvoříme ucelený a nejvíce pravdivý obraz. Mnohdy, aniž známe pravý důvod, se nám zdá, že se chová výjimečně, inteligentně, jindy až hloupě (nepochopitelně). Z toho vznikají různé zavádějící hypotézy, které mohou být šířeny dále a mohou být přijímány naší veřejností, pokud není vybavena vlastními zkušenostmi z pozorování chování zvěře v jejím celkovém profilu. Výstřelky a nenormální chování si ponecháváme v paměti jako zajímavosti a tak je také prezentujeme jako náhody a krajnosti. Např. když mladý srneček přiskočí v říji za vrzajícím trakařem nebo srna zahnaná ze svého stávaniště zaběhne až do vzdálenějšího teritoria. Takže si vybírá otce svých srnčat jak je popisováno v "Biologických základech ...” v předcházejících číslech Myslivosti.

Popíši chování srnčí zvěře v nejdůležitějších obdobích reprodukce, jak jej znám z oblasti našich hor a podhůří, kde jsou členité, málo přehledné terény, kde se střídají lesní a polní kultury s méně úživnými biotopy, kde se srnčí neseskupuje do velkých tlup a stávaniště mění jen z nutnosti, například v době zimní nouze. Budu také opakovat známé skutečnosti, ale myslím, že je to v dané chvíli nutností, vzhledem k popsaným okolnostem. Členitost, těžší přístupnost a dostatek krytu umožňuje srncům zde dospět a zestárnout (zatímco v jiných, zcela přehledných polohách, tuto šanci ani nemají).

Od začátku jara, při přechodu na zelenou stravu na ozimech a trávě je srnčí zvěř méně opatrná a paství se na otevřených plochách, ještě v rodinných tlupách, i za denního světla. Tehdy je nejvhodnější doba k získání přehledu o kvalitě populace v honitbě, výběru k případným budoucím chovatelským zásahům. Dochází k vytloukání paroží srnců, které vyrůstalo dosud v lýčí, se zvyšováním hormonální činnosti vzrůstá i neklid a snaha o obnovu a vytvoření teritorií a obhajobě jejich hranic. Od jarního přebarvování a vytloukání paroží (dochází k němu u starších srnců dříve, u mladších později), ostruhují stromky, větve a keře na stejných místech a nových při upevňování hranic svého teritoria. Přitom vytvářejí předními běhy hroby, seškrabováním hrabanky či drnu, podobně jako při přípravě lože, jenomže s větší divokostí a bujností a pravidelně je obnovují. Mají vizuální i pachový účinek díky činnosti pachových žláz. Tím se snaží odvrátit zájem případného uchazeče o teritorium.

Je to jejich potřeba, pocitové nutkání související s obhajobou teritoria. Vytváření teritorií je dáno každému zdravému a vitálnímu srnci dospívajícímu a dospělému. Pravidlem je, že na stálá, vybraná teritoria s biotopem poskytujícím nejvhodnější prostředí pro život srnce je od jara vyvíjen tlak dospělých jedinců a jen jeden jej jako své stálé stávaniště získá. Své soky vytlačuje a ti si hledají a nacházejí stávaniště horší, menší, nezajišťující všechny potřeby, případně se vydají do sousedního teritoria, kde se zkusí prosadit anebo žijí na obvodě teritorií ve stálém kontaktu s teritoriálními srnci. Zaměřují se více na ještě níže postavené mladíčky, které teritoriální srnec ani nepronásleduje. Význam teritoria bychom neměli přeceňovat. Na přehledných místech je toto území větší, ve členitých menší. Závisí i na hustotě zazvěření. V dobře spravovaných honitbách, kde žijí i staří, silní srnci, opatrní, pohybující se převážně jen v noci, ztrácející opatrnost až v době říje (divíme se pak, odkud se vzali), procházející napříč teritorii, účastní se říje aniž by pracně teritorium vytvářeli, vnášejí zmatek do místní utvořené hierarchie, jsou příčinou vážnějších půtek a soubojů. Podle zpátečního paroží jim říkáme škůdníci, protože teritoriální srnce ohrožují. I oni mají své místo a účel i podíl na průběhu říje, možná nijak nevýznamný. Třeba tím, že narušují určitý pořádek a rozptylují srnce dál od jejich letitých stávanišť a zabraňují tak příbuzenské plemenitbě.

Srny zatím mají jiné starosti, vstupují do vrcholné březosti a zabývají se kladením srnčat a péčí o ně (viz příspěvek autora v Myslivosti 462/1988). Starší srny kladou srnčata, vzhledem ke své větší hmotnosti lépe vyvinutá, věnují jim lepší péči, lépe se starají o jejich bezpečnost včetně zahnání nebo odlákání nepřítele, než srnky mladé (které jim nemohou dát do vínku ty přednosti jako srny starší), zde dochází přirozeně i k větším ztrátám. Tehdy již jsou vytvářeny předpoklady pro budoucí teritoriální srnce a kvalitní srny. Již proto srny vodící srnčata nemění své původní stávaniště (přecházením do jiných teritorií srnců), vždyť ta jsou teprve dvouměsíční, kojená, na matce silně závislá, nemají plně vypěstované obranné reflexy před nebezpečím, po delší dobu se nedokáží o sebe postarat. Srna se sama denně vícekrát paství bez srnčat, ale ta odpočívají nedaleko v krytu a srna se po jejich vypísknutí ihned úprkem vrací na jejich obranu. Přitom (pouze starší srna) neváhá v minutě předními spárky ukopat kočku i mladou lišku, pokud ta nestačí z blízkosti srnčat včas prchnout, nebo odlákat většího útočníka.

Srnec ve svém teritoriu nedokáže uhlídat vše a mladí srnci, pokud jsou obezřetní, dodržují vytvořenou hierarchii a včas se poroučejí ze scény, hlavně v době pastvy, si při okrajích teritorií nežijí špatně. Ani teritoriální srnci se nemohou věčnými honičkami vyčerpávat, aby do říje vstupovali v plné kondici. V době říje se srny postupně stávají říjnými, barví ze svírky, ozývají se opakovaně pro srnce vábivým voláním. Srnec, bez ohledu na jakém stupni v hierarchii či teritoriálním území stojí, hledá zmateně, zkušený účelně s hlavou při zemi, do úmoru po lákavé zavětřené stopě barvící říjné srny. Používá hlavně čich a sluch než se s ní dostane do přímého kontaktu, potom srncem pronásledovaná srna prchá jako štvané zvíře a srnec jako pronásledující predátor ji nesmí ztratit, bez ohledu na to, kterým teritoriem se právě štvou. Srna se však snaží přiblížit a vrátit ke svému stávaništi. Přitom se mohou oddělit, při ztrátě kontaktu nebo jiným rušivým vlivem a roli pronásledovatele převezme později náhodně jiný srnec, který je nablízku.

Pověstné milostné kruhy jsou již závěrem náročné předehry, kdy konečně vyčerpaní "milenci”mohou započít akt plození. Takto příroda prověřuje nejen kvalitu a vhodnost srnce pro reprodukci, ale i srny. Zkusme se vžít do role např. čiplenky, která poprvé prožívá tu hrůzu, že se za ní řítí mnohem větší, suptící pronásledovatel jako pes, který by ji měl strhnout. Prchá jako o život se všemi naučenými úhyby, odskoky a všemi způsoby, které mají za účel zmást pronásledovatele. Pak jistě pochopíme, že nemá čas ani možnost "vybírat” si partnera podle jakýchsi lidských měřítek a námi chápaných estetických znaků. Každá srna by mohla ohlásit znásilnění. Starší srny jednají s větším přehledem, ale všichni účastníci říje musí podat úctyhodné fyzické výkony, zdatnost a obratnost, uplatnit všechny své smysly, aby se mohli v říji prosadit. Následuje doba krátkého soužití, srnec i teritoriální po několik dní se od získané srny nevzdaluje, častokrát ji pokládá a je postupně více a více ve stavu vyčerpání. Pak lze pozorovat, že se srna klidně paství a srnec vedle ní ulehne, když se ta o pár metrů vzdálí, srnec za ní popojde, ledabyle utrhne něco vegetace a znovu v blízkosti srny zalehne. To jsou známky velké vyčerpanosti po enormním výdeji energie nenahrazované příjmem potravy, ale čerpané ze zásob organizmu. V žádném případě již tento srnec nemůže sledovat co se děje v jeho teritoriu, může být i mimo něj i ohrožován jiným sokem, ba ani o dění ve svém okolí nemá zájem, odevzdaně kopíruje pohyb srny.

Tyto popsané fáze nemusí proběhnout všechny, počáteční mohou odpadnout nebo se zkrátit, když se např. srna setkává se srncem ve stejném pastvišti nebo jejich stávaniště jsou v jednom teritoriu.

Po opadnutí vášně a splnění první fáze rozmnožování se srna po co nejmenší ztrátě kontaktu se srnčetem k němu natrvalo vrací, přechází do normálního životního denního rytmu. Srnec ihned nebo po krátké rekonvalescenci může a nemusí vyhledávat druhou nebo i třetí říjnou srnu, s více či méně vyčerpávajícím průběhem dobývání a vlastního pokládání. Absolvovat celou říji vyžaduje od srnce vynikající fyzické a zdravotní předpoklady, zásobu energie, schopnost užití všech smyslů a v nemenší míře i uplatnění zkušeností z předchozích let a zděděných instinktů. To vše spolu s genetickým typem předává svým potomkům.

Srnčí říje spadá u nás do období konce července a začátku srpna. V této době 2 - 3 týdnů musí být oplozeny všechny srny, které vstoupily do říje. Připraveni splnit své životní poslání jsou k tomu s plným nasazením za každých okolností i všichni srnci schopní rozmnožování. A tak, po vyčerpání dospělých srnců, se podle složení populace ke konci říje dostává i na mladší ročníky, což neškodí ani tak ve spojení s dospělou srnou, ale je nevhodné u mladých srnek. Po skončení říje se vyčerpaní srnci ztratí, "zmizí”. Odpočívají v krytu, je to velká změna po rušné říji, jejíž dobu, trvání a průběh ovlivňuje hlavně počasí vrcholícího léta, nadmořská výška, prostředí a hustota populace i její složení. Za krásného letního počasí je její průběh nejzřetelnější a nejtypičtější.

Dosavadní rozdíly jedinců v hierarchii a teritoria jsou již během říje a po ní rozrušeny, zapomenuty, neobnovují se územní značení, hraby a ostrouhávání. Později se vynořují a mladší zapojují i do tlup, v září, s příchodem podzimu, všechna zvěř se ve zvýšené míře paství před zimou k vytvoření fyzických zásob pro zimní období. Srnci před zimou shazují parůžky a všechna zvěř postupně přebarvuje do zimního osrstění. Srna, která nevstoupila do říje nebo nebyla z jakýchkoli důvodů oplodněna, může být říjná v listopadu a plod se vyvíjí přímo bez utajené březosti.

Srnčí zvěř je věrná svému stávaništi, krátkodobě ho mění jen kvůli lepší potravní nabídce, klidu apod. zavládne mír a smír všech mezi všemi. Srny dále vodí svá srnčata, zaučují je na denních příhodách, chrání je před nepřáteli a jsou zárukou toho, že mladý, nezkušený dorost přečká obtížné zimní období. V našich podmínkách hlubokého sněhu po několik zimních měsíců totiž žádné srnče bez matky zimu nepřečká. Tehdy přichází vhod nedoceněná pomoc myslivců. Zima může mít u nás dvě nebo i více obtížných kritických fází, které tato zvěř musí prožívat.

Bývá to vždy po napadnutí velké vrstvy čerstvého sněhu anebo po slabém přimrznutí povrchu zavlhlé silné vrstvy sněhu, který neunese tenké spárky běhů srnčí zvěře. Především mladá zvěř, pokud není včas odvedena starší srnou do nižších poloh nebo nemá přístup k dobře dotovanému krmelci, trpí velkými ztrátami. Obtížně se pohybuje, je snadným terčem pro pytláky, toulavé psy a lišky. Těžko překonává terénní překážky, mantinely u silnic a břehy vodních toků. Tehdy dochází k největším ztrátám. Dalším obdobím, které může mít kritický dopad na srnčí populaci, je přechod ze zimní na jarní zelenou potravu. Zvěř po přečkání zimy, kdy přežívá z vlastních tukových zásob a převážně z ohryzu a okusu dřevin, případně je přikrmována u krmelců, se náhle po několika měsících půstu dostane na vytálých bahnech na vzrostlejší trávu či na ozimé obilí, přesytí se jimi a v průjmech uhyne. Podobný stav mohou vyvolat i dietní chyby při přikrmování v krmelcích např. celým zrním ječmene nebo pšenicí, zmrzlou vyhozenou siláží ze statků apod. Všem těmto situacím lze zabránit a předejít tím, že srnčí zvěř je v zimním období navyklá na přikrmování, kromě sušené letniny, kterou již v předjaří málo přijímá, i dužnatým krmivem a hlavně ovsem nebo i obilným šrotem s otrubami a plevami (v poměru cca 1 : 1), kterými zvěř nikdy nepohrdne a toto krmivo vždy zabrání tomu, aby se v období náhlého přechodu stala riziková, nezvyklá, potrava převažující a předejde se dalším ztrátám, hlavně na mladé zvěři.

Takto neoslabená zvěř přečká za pomoci myslivců lépe těžké zimní období a zdravá vstupuje do jara, očekávaného období hojnosti, spojeného s tvorbou paroží, přebarvováním, pokračujícím vývojem plodů u srn.

Při představě toho, co námahy a dlouhodobého úsilí si vyžádá a zda vůbec bude jednou úspěšná obnova stavů např. koroptví a zaječí zvěře, o tetřevovitých ani nemluvě (dříve u nás hojných druhů), nesmíme v úsilí o udržení stavů srnčí zvěře polevit.

Napomáhejme všemožně tomu, aby se tato krásná zvěř zachovala pro budoucnost jako součást naší přírody.

Myslivost č. 2/2003