Některé vlivy na přirozenou reprodukci krocana divokého

Doc.Ing. František Zabloudil, Středoevropský institut ekologie zvěře VFU Brno

Po úbytku drobné zvěře v honitbách se často někteří chovatelé snaží již více let odchovávat krocana divokého (Meleagris galopavo L. 1758) ke zlepšení druhové skladby. Na některá úskalí je nutné upozornit dříve než přijde jarní období a budou mnozí chovatelé zakládat chov s tímto atraktivním druhem. Při výzkumu prováděném před několika lety bylo zjištěno, že přirozená reprodukce u nás je ovlivněna hlavně bioklimatickými faktory, které jsou dostatečně rozdílné od jejich domoviny v Americe, odkud byli krocani dovezeni do Evropy.

Bioklimatologie ve své podstatě zahrnuje podnebí v prostorových a časových změnách na určitém místě po dlouhou dobu a má vliv na vývoj rostlin i živočichů. Podnebí je pod vlivem atmosferické cirkulace, slunečního záření a charakteru zemského povrchu. (Uhlíř, 1961). Při introdukci některých druhů zvěře se často opomíjí základní znalosti právě v oblasti podnebních podmínek pro přirozené rozšíření dováženého druhu. Za tímto účelem je nutno sledovat alespoň teplotní hodnoty místa přirozeného rozšíření ve své domovině a místa kam nový druh chceme vysadit. Důležitá je průměrná teplota, její časové rozložení, včetně extrémních výkyvů a také délka slunečního svitu, který je hlavním zdrojem potřebné tepelné energie. V závislosti na teplotě je nutné sledovat srážkové hodnoty s ohledem na její intenzitu, časové rozložení a druhy těchto srážek, např. déšť, sníh, námraza, mlha, rosa a jinovatka. Teploty i srážky jsou ve velké míře ovlivněny větrem, tj. jeho sílou a četností. Uváděné základní hodnoty jsou závislé na zeměpisné šířce a délce, nadmořské výšce, charakteru zemského povrchu a expozici ke světovým stranám. Nelze zanedbat i jiné druhy záření, jako je radioaktivita, průnik ultrafialového záření atmosférou apod.

Ke zdárnému rozvoji zvěře v přirozených podmínkách nutno také přihlédnout k půdnímu pokryvu, druhu rostlin, jejich zastoupení a četnosti. V neposlední řadě je nutné znát půdní skladbu a její strukturu na povrchu, kde se všechny vlivy vzájemně setkávají, prolínají, doplňují, případně také ruší.

Introdukce zvěře na naše území je známá již za středověku a dnes již často nevíme ve kterém období k nám byly některé druhy dovezeny např. bažanti, daňci a další. Právě pro neznalost základních bioklimatických podmínek mnohé dovezené druhy po vypuštění rychle z volné přírody vymizely, např. lamy, sloni, pštrosi a další.

Bez podrobnějších znalostí nejen bioklimatologie, ale i jiných vlivů k nám byli přivezeni z Mexika a přilehlých oblastí divocí krocani v roce 1828 pro vypouštění do volné přírody. První krocani byli do Evropy dovezeni již po objevení Ameriky a to v roce 1497 do Anglie a o rok později do Španělska. Jejich chov byl v Evropě prováděn domácím (krotkým) způsobem. Objevitelé Ameriky nacházeli divoké krocany převážně kolem indiánských sídlišť, částečně již ochočené. Odtud vznikl také jejich první název “indiánští ptáci”.

V Americe je rozšířen jen jediný druh tj. “krocan divoký” místně rozdělen do sedmi geografických ras (krocan divoký mexický, merrimův, Rio Grande, floridský, východní, Gouldův a Anustův).

Na naše území bylo největší rozšíření krocana divokého uskutečněno pomocí dovozu vajec v roce 1890, 1897, 1952 a v roce 1981, ze kterých vzniklo více než padesát chovů, které měly zpestřit naše autochtonní druhy a také myslivecké vyžití v honitbách (Zabloudil, 1988. Předpoklad chovu k přirozené reprodukci nebyl dostatečně objasněn, mimo jiné i z bioklimatického hlediska. Vzhledem k velmi malé přirozené úspěšnosti chovu u nás v posledních desetiletích, bylo nutné přihlédnou k negativním faktorům, které mají vliv na tyto chovy. Po získáni základních bioklimatických údajů z oblastí s rozšířeným přirozeným chovem divokých krocanů v Americe, bylo přistoupeno k jejich vyhodnocení a k porovnání s biologickými a dalšími hodnotami u nás.

Nejdříve byl sledován reprodukční proces a jeho časový postup. Bylo zjištěno, že je reprodukční cyklus posunut v Americe až o 4 týdny dříve než u nás. Opoždění počátku reprodukce ve volnosti u nás je pravděpodobně závislá na zeměpisné poloze, v jiném časovém teplotním horizontu a v jiné klimatické oblasti. V Americe i Evropě počet snesených vajec odpovídá stejnému množství tj. kolem 15. a 30. při novém zasednutí po zničení první snášky. V umělém chovu lze dosáhnout od jedné krůty snášku až 60. vajec. Při vhodné skladbě potravy, oplození vajec se pohybuje kolem 92 95% a lihnivost se přibližuje 88 %.

Jiná situace nastává v době po vylíhnutí mláďat. Teplotní rozdíly v době odchovu mláďat jsou velmi rozdílné a dosahují až 100% rozdílu. Např. v okolí Brna (nadmořská výšce do 280 m) dosahuje dlouhodobý teplotní průměr 8,66°C a Meridia, Vera Crus (Mexiko) má průměr 17,0°C (nadmořská výška kolem 1000 m). V dlouhodobém průměru (50 let) neklesnou teploty v domovině divokého krocana pod 12°C, u nás v lednu a únoru jsou teploty pod 0°C běžné. Množství srážek v oblasti přirozeného chovu v Americe jsou jen o málo vyšší (o 9,5 %) než u nás, ale srážkový gradient v Americe nastupuje již v dubnu a prudce se zvyšuje také teplota. Srážky jsou vydatné, ale v krátkém časovém úseku. U nás teprve koncem května a v červnu přichází západní proudění s deštěm, při dlouhodobém průběhu za snížené teploty a slunečního svitu.

Sluneční svit dosahuje např. v oblasti Meridia, Vera Crus (50letý průměr) za rok až 4400 hodin, naproti tomu v Brně jen 1812 hodin. Je známé, že uspíšení snášky vajec u ptáků je závislé na intenzitě světla. Ve volné přírodě na slunečním svitu a v přímé závislosti na teplotě. Přisvěcování k uspíšení snášky se provádí v drůbežářství, někdy i v bažantnictví v uzavřených chovech. V oblasti přirozeného výskytu krocana divokého v Americe je sluneční svit již v měsíci únoru kolem 360 hodin, březnu 400 hodin a s menšími výkyvy je sluneční svit až do září a potom teprve dochází k poklesu. U nás (nižší a střední polohy) v měsíci únoru je kolem 80 hodin svitu, v březnu kolem 130 hodin, dubnu 160 hodin, květnu 200 hodin, červnu 240 hodin, v červenci a srpnu 260 hodin a počátkem září dochází již k postupnému snížení počtu hodin slunečního svitu.

Podobně jsou posunuty také fenologické údaje, tj. nástup vegetace rostlinných druhů (plodin) s počátkem probuzení již koncem února a březnu v Mexiku, u nás začíná až koncem března a v dubnu. Jde rovněž až o měsíční posun do jarních měsíců, nejen snášky vajec, ale tím i líhnutí krůťat.

Nepřeberné množství škodné a škodlivé zvěře (toulaví psi, kuny, jezevci, lišky) u nás likvidují nejen snášku vajec, ale také zasednuté krůty. Divocí krocani ve volnosti u nás mají malou ostražitost a tím i únikovou vzdálenost od místa nebezpečí. Při pokusech na Jižní Moravě (Svatobořice-Mistřín), kde bylo po několik let dáváno do ohrady po 20. krůtách se 6. krocany, do podzimu zůstala jen třetina s odchovaným jedním, některý rok, se dvěma krůťaty. Vysoká ztráta základního hejna nebyla vyrovnána přírůstkem což vedlo k postupnému zániku chovů divokého krocana v uváděné lokalitě.

V našich oblastech jsou klimatické podmínky pro přirozený chov v době reprodukce divokých krocanů, po více let, velmi nepříznivé proto, že nalíhlá krůťata koncem května a počátkem června se dostanou do deštivého, chladného období s nízkým slunečním svitem. V našich podmínkách, máme v té době proti Mexiku, velmi husté a vyrostlé travní a bylinné porosty, které udržují značnou vlhkost (rosu). Tím dochází k promočení mláďat, která se nemají kde usušit, čímž dochází k velkému úhynu. K přirozené termoregulaci u krůťat dochází až po jednom měsíci, jako u ostatních hrabavých ptáků. Po této době nejsou již krůťata náchylná na prochlazení a přežívají (Zabloudil a kol.1983) Tento nepříznivý jev prochlazení znají naše hospodyně s domácími chovy krocanů a po dobu 4 5 týdnů úzkostlivě chrání mláďata před deštěm.Také ostatní podmínky v potravě pro přirozený chov jak v rostlinných i živočišných druzích, jsou částečně rozdílné, při snížené nabídce živočišných bílkovin v potravě. Krocani jsou sice pastevní hrabaví ptáci, ale sesbírají značné množství škodlivého hmyzu hlavně mandelinky bramborové (Leptinotarsa decemlineata) proto, že jak krocan divoký i brambory pochází ze stejné oblasti.

Nelze opomenout bioklimatické vlivy při zavádění chovu divokého krocana do honiteb, neboť přirozené bioklimatické podmínky mají značný vliv na úspěch (Hošek, 1983). Proto jsou podle dosavadních zkušeností chovy s divokými krocany založené na umělém způsobu odchovu krůťat v uzavřených prostorách, kde jsou mláďata v juvenilním věku dostatečně chráněna před promočením a podchlazením. Ve starším věku divocí krocani snáší naše klima dobře, včetně mrazivých zimních období. Úbytek základních jedinců ve volném chovu krocanů je zapříčiněn malou ostražitostí a únikovou vzdáleností nejen před škodnou, ale také před člověkem.