Naháňka

Text a foto Michal HRNČÍŘ

V takovém prosincovém ránu, jako bylo dnes by se mi asi dobrovolně moc vstávat nechtělo. Ale tentokrát to bylo přece jenom jiné vstávání. V den, kdy se koná naháňka na černou zvěř mám plnou hlavu toho, jak své fotografické náčiní co nejlépe připravit k rychlé akci při fotografování běžící zvěře.

Traktor s obyčejným vlekem přiváží skupinku lovců spolu se mnou na místo zahájení lovu. Po lesní cestě jsou rozmístěni jako za starých časů při přesunu sovětských vojsk dva „regulovčíci“, aby hned ze začátku nedošl ke zmatkům a opoždění začátku lovu blouděním hostů i neinformovaného lesnického personálu.. Po vystoupení z vozu nastává již tradiční přátelské potřesení rukou a nutná administrativa při kontrole loveckých lístků se zbrojními průkazy. Lovci, již seřazeni do dvojstupu, čekají na poslední opozdilce, kteří se stávají terčem různých posměšků. Hlahol se uklidní a tóny lesního rohu protnou nastalé ticho mlhavého lesa. Po jejich doznění vedoucí lesní správy všechny přivítá a pronese krátkou řeč, ve které klade velký důraz na zákaz střelby do leče a před prvním i po posledním odtroubení slovy: „Při neuposlechnutí se ze zvaného hosta stává nezvaný a z personálu honec.“ Pak nadlesní rozdělí lovce a honce do dvou skupin a po opětovném zaznění lesního rohu se všichni rozcházejí ke svým budoucím stanovištím kolem leče.

Závodčí rozestavují lovce a už jen zvuk signálky zavelí honcům se psy „vpřed do houštiny“, odkud se po chvíli čekání ozvalo „divočáci nalevo“. Pak hned pár ran. Každý lovec napjatě čeká, zda se právě před jeho stanovištěm ukáže nějaký ten černý rytíř. Tentokráte byla vodící bachyně mazanější a vyvedla třicetičlennou tlupu z leče bez jediného škrábance.

Další leč je již obestavěna a opět nastává napínavé čekání, zda se ozve výstřel a zvolání „prase nahoru“. Po několika nekonečných minutách od zahájení leče byl slyšet vzrušený psí štěkot. Ono dosud vzdálené „ňaf, ňaf, ňaf“ se stále přibližovalo. Napětí stoupalo a v plném soustředění jsem očekával, odkud zvěř vyrazí. Nejdříve vyběhlo srnčí. Já, na rozdíl od lovců, které tentokrát zajímali jen čuníci, rychle dostal zvěř do hledáčku a mačkal spoušť. V tu chvíli se z mýta ozvala rána. Nejdříve ticho a pak začal být zřetelně slyšet rychle se přibližující dusot. Fotoaparát i zbraně lovců napjatě čekají, co se bude dít. Přímo přede mnou vyběhla tlupa čtyř prasat. Uhnula napravo a plným tryskem vyrazila podél řady střelců. Exponoval jsem jedno políčko za druhým, abych co nejlépe zachytil běžící divočáky. Za mnou ještě padaly poslední rány, a já už si v duchu přebíral, co mi asi z těch divočáků mohlo na filmu zůstat. Po zkušenostech z předešlých fotolovů pohybující se zvěře zůstávám i při sebenadějnějším záběru zdrženlivý, protože ve fotografickém oboru je mnoho faktorů, které mohou kvalitu snímku ovlivnit. A tak je lépe si počkat až na výslednou fotografii. Ještě stále stojím v řadě lovců opřený o silný buk a s napětím sleduji prostor přede mnou. Snažím se vydedukovat z hluku honců i štěkotu psů, co se v houštině odehrává. Zase prásklo několik výstřelů. Přibližující se dupot upozorňoval mne i okolní lovce o blížící se zvěři. Také během chvilky vyrazil z toho samého místa jako předtím další divočák, asi opozdilec z minulé tlupy, a pádil v jejich stopách podporován výstřely, které mu k jeho štěstí asi moc neublížily. Já si říkám, že snad alespoň na filmu po něm nějaká stopa zůstala. Něco v tom smyslu mi také popřáli okolní lovci. Trubač odtroubil konec leče a jde se na svačinu.

Postupně jak se tak lovci scházejí, tak zjišťují jeden od druhého, kde se co ulovilo a kým. Komu co uteklo, kdo a jak a proč nemohl střílet, kde se co dohledává. Co bude ke svačině a plno jiných důležitých věcí, které je třeba zjistit a vědět. Teplý gulášek příjemně hřeje v žaludku, ale už je třeba pokračovat další lečí, neboť den se krátí.

Po zatroubení se hned ozývá hlahol a první vybíhá srnčí. Celé zmatené probíhá mezi lovci a já rychle doostřuji a mačkám spoušť fotoaparátu. Pak hned vracím svou pozornost před sebe. Hlahol honců se blíží. Mezi smrčky se mihl černý stín. Větší lončák pomalu běží hustou tyčovinou napravo ode mne. Bohužel, nemohu ho v tomto porostu fotografovat. Opět chvíle napjatého čekání. V tom samém místě vybíhá další divočák. Míří si to na druhou stranu. Přikládám fotoaparát k oku a v hledáčku sleduji jeho pohyb. Je ještě příliš daleko. Ve směru svého postupu se najednou zastavil a jistí. Zřejmě dostal vítr od nás. Najednou vyrazil a jako střela uháněl rychle pryč z dosahu loveckých zbraní. Bohužel unikl i mému fotoaparátu. Každý z nás si asi teď přehrává děj, který právě zažil. Setkání s touto plachou, vychytralou a bojovnou zvěří je věřím, nejen pro mě, vždy velkým zážitkem.

Leč a poté i celý dnešní lov skončila výřadem, na kterém leželo osm kusů černé zvěře. Poctou ulovené zvěři a do dalšího setkání „Lovu zdar“, byla ukončena dnešní naháňka a i můj lov beze zbraně.