Na ovcích nezbohatnu, říká chovatel

Ovce se popásají po zelených stráních, mezi nimi skotačí jehňata a opodál stádo hlídá velký chlupatý pes. Neděsí ani nehoní své svěřence, jen je má pod kontrolou. Právě tuhle idylku spatří ten, kdo se vydá po silnici směrem od Liberce přes Šimonovice až do sedla Rašovky. "Na pohled to vypadá dobře, ale nesmíte začít počítat, protože z ovcí nikdy nezbohatnete," tvrdí Jaroslav Pfeifer, který na svazích pod Rašovkou začal s chovem ovcí v roce 1992. "Vrátili nám pozemky v restituci, a tak jsme přemýšleli, co s nimi. Jednou dvakrát ročně louky posekat? Na rekultivaci krajiny je to málo. Tak jsem koupil dva kilometry plotu a začal s padesáti ovcemi, dnes mám devadesát bahnic, tři berany, nějakou kozu. Dcera chová ještě koně," říká muž. Co vlastně potřebují ovce? "Louku s měkkou trávou. Mají rády i plevel a třeba šťovík, ale nesmí být přerostlý. Většinu času tráví na pastvině, kam je vyháníme kolem sedmé hodiny ráno. Zhruba o dvanáct hodin později je zase zaháníme zpět do ovčínů," vysvětluje chovatel. "Vybudoval jsem jim mobilní dřevěné ovčíny, vysoké jen asi metr osmdesát, aby si je samy mohly vyhřát. V zimě, i když je minus dvacet, dokáží si v něm udržet teplo. Boudy se dají podle potřeby přesunout, abychom mohli mechanizací vykydat hnůj. Postavil jsem čtyři oplůtky - jeden jako nocoviště a po dalších třech kolují tak, jak tráva dorůstá - na jaře je cyklus čtrnáctidenní, na podzim asi měsíční." Vedle trávy v létě a sena v zimě potřebují ovce ještě minerály a jehňata speciální granulky na rozvoj předžaludků, aby mohla dříve spásat zelenou potravu. Na svazích pod Rašovkou se daří ovcím kříženým, aby odolaly zdejším podmínkám. "Zkoušeli jsme francouzské ovce Charollais, ale na ty je tu moc zima. Proto máme dnes křížence plemen - Merino, Texel a Charollais - jsou odolné a mají dost masa, i když nemají zase tak měkkou vlnu," upřesňuje Pfeifer. Ovce se stříhají jednou ročně - na jaře. Každá má na sobě tři až čtyři kilogramy vlny. "Zveme si na to speciálního střihače z Podkosti v Českém ráji. Je mistrem republiky ve svém oboru a například na soutěži dokáže ovci ostříhat za pouhou minutu," vypravuje. Za svých ovcí získává kolem dvou set padesáti kilogramů vlny, ale sbírá ji i od jiných chovatelů a vozí do prádelny. "Lidé, kteří mají jen dvě nebo tři ovce, nevěděli, co s vlnou, a tak ji například vozili na skládku, pálili, což zase nebylo dobré z hlediska životního prostředí." Likvidace vlny je podle Pfeifera pro společnost drahá a proto je lepší, když se dál zpracuje, například na plsti, kobercové příze, vlněné přikrývky, menší množství zužitkuje textilní průmysl. "Smůla je v tom, že ovcí po roce 1990 výrazně ubylo a továrny, které vlnu praly, zkrachovaly. Teď hrozí, že zavřou i poslední - v Krnově. Nikdo neví, co bude dál," posteskl si chovatel. Trend do budoucna je proto křížit ovce s plemem ovcí kamerunských, aby zvířata měla co nejméně vlny a co nejvíce masa, ale to je podle Pfeifera otázka dlouhých let. Stáda ovcí se rozrůstají velmi pomalu. Bahnice má v průměru jedno až dvě jehňata ročně - z toho je jen polovina oveček. Staré ovce dosluhují a je nutné je z chovu vyřadit. "Když jde všechno dobře - přibývá stádo zhruba o deset procent ročně. A to je velmi málo. Po roce 1990 přestal stát chov ovcí dotovat a zemědělci je během jednoho roku vybili ve velkém. Napravit tyhle škody potrvá desítky let," míní chovatel.