Myslivecké zvyky a tradice v minulosti a dnes

Doc. Dr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

Jak hluboko sahají kořeny mysliveckých zvyků a tradic, a proč na nich myslivci lpějí? Příčina je prostá, pragmaticky vzato tradice totiž usnadňují komunikaci a soudržnost každého společenství. Nejednou se přirozeně odvinuly od příčin zcela praktických, aby se nakonec proměnily vobecně sdílenou konvenci. I běžné podání ruky je tradiční rituál, na jehož počátku byl prapůvodně pouhý důkaz, že ruka nedrží zbraň. Zvyky a tradice ovšem také nabízejí užitečné vzorce pro situace, kde dobré mravy jsou spolehlivější než zákon.

MYSLIVECKÁ ETIKA

Kmyslivosti patří vprvní řadě mimořádná míra etiky. Ten, kdo rozhoduje o životě a smrti jiné bytosti, musí být ktomu morálně připraven a to zvláště dnes, kdy myslivec nechová zvěř proto, aby ji usmrcoval pro obživu, ale usmrcoval jen jedince churavé, slabé, do chovu nevhodné a nad kmenové stavy přespočetné proto, aby zachoval celek přírody. Musí tedy o životě zvěře a o přírodě vůbec vědět mnoho, aby své rozhodnutí obhájil před sebou samým i svými druhy. Rytířsky musí vidět ve zvěři nikoliv jen živý terč, ale partnera správem na rovnost šancí.

Ztoho důvodu není možno pokládat myslivost za druh sportu. Společné rysy myslivostia sportu spočívají vtom, že jde o činnost dobrovolnou, sloužící kosvěžení a rekreaci a prováděnou jako u většiny sportů na čerstvém vzduchu, při níž se otužuje tělo a posiluje i duch. Myslivost má však hlubší smysl, je to široký pojem, zahrnující i složku hospodářskou, lov popřípadě střelba je pouze jednou zjejich stránek. Střelectví jako takové je ovšem druhem sportu. Při střeleckém sportu je cílový objekt lhostejný, střelba je účelem. Vmyslivosti hraje při střelbě na lovu cílový objekt rozhodující úlohu, pro myslivce je též předmětem ochrany, péče a uváženého výběru. Střelba je zde pouze prostředkem.

I když to žádný zákon nezakazuje, v duchu myslivecké etiky myslivec například nevystřelí na panáčkujícího zajíce, nebo na bažanta, pokud neletí. Musí-li odstřelit slabou srnu se špatně vyvinutým srnčetem, střílí nejprve mládě, které by bez matky s jistotou uhynulo. A to je pouhý zlomek modelových situací, kde záleží na myslivecké etice. Právě tedy tato patří na první místo do souboru mysliveckých zvyků a tradic. A jest si jen přáti, aby myslivci naplnili skutky parolu, kterou myslivecký spisovatel František Vodička deklaroval v roce 1948 ve své knize “Zvěř a myslivost ve světle věků”: Kdo je dobrým myslivcem, je i dobrým člověkem.

Myslivecké zvyky bychom mohli definovat jako soubor loveckých ceremoniálů a jiných mysliveckých obřadů a dalších norem jednání myslivců předávaných tradicí, dají morálně výchovný a praktický význam. Některé jsou zakotveny v nařízeních a směrnicích, další jsou tradovány v písemnictví nebo přejímány při výkonu myslivecké praxe. Řada mysliveckých zvyků vznikla v dávnější minulosti, jiné jsou novější. Celou tuto rozsáhlou oblast bychom si mohli rozdělit na několik okruhů. Jsou to: myslivecká etika, o které jsme se již zmínili; Myslivecké zvyky v užším slova smyslu; myslivecké dovednosti; myslivecké tradice.

Věnujme nyní pozornost mysliveckým zvykům v užším slova smyslu.

MYSLIVECKÁ MLUVA

Myslivci používají v mysliveckém provozu odbornou, profesní mysliveckou mluvu. Výstižnými termíny jsou pojmenovány různé části těla různých druhů zvěře, rozlišeno pohlaví a stáří, popsány životní projevy. Své názvy má myslivecká výzbroj a výstroj, potřeby k lovu, k chovu a další nejrůznější zařízení, způsoby lovu, rozmanitá činnost spojená s chovem a péčí o zvěř, lovecká kynologie, atd. Zvláštní česká mluva myslivců se začala objevovat již ve středověku a zásluhou řady mysliveckých literátů se zachovala dodnes. Přesto, že je tedy velmi stará, je přece živá a přizpůsobuje se měnícím se poměrům v myslivosti. Výrazy a pojmy myslivecké mluvy mají oficiální charakter a je povinností každého myslivce, aby tuto mluvu ovládal a stále se vní zdokonaloval. Ostatně používat ji jako povinnost uložilo ministerstvo zemědělství výnosem z22. října 1946 (čj. 122585/4640-VI/6/46), který je platný dodnes, a vroce 1988 vyšla dokonce jako oborová norma č. 48 00 16, Myslivost názvy a definice.

MYSLIVECKÉ ODÍVÁNÍ

Zelená barva, některé odstíny hnědé či šedé, se staly u myslivců a lesníků barvami stavovskými, staly se barvami mysliveckého odívání. Používání mysliveckého oděvu při lovech, honech a při nejrůznějších mysliveckých akcích se u nás již stalo samozřejmostí. Vroce 1999 dokonce doporučila Českomoravská myslivecká jednota svým členům typizovaný stejnokroj. Bohužel však se začíná objevovat i nešvar, který nutno odsoudit, a to je nošení různých polovojenských takzvaných maskáčů. To je pro českou myslivost něco zcela cizího. Pokrývkou hlavy je nejčastěji myslivecký klobouk. Na levou stranu za stuhu se zapichují paletky, sojčí pírka, kačírky a takzvané stavovské úlomky. Štětka, která se upevňuje vtoulci poněkud dozadu, by měla být vlastní trofejí získanou myslivcem. Vpravo se zasunuje lovecký úlomek. Přemíra různých odznaků na klobouku přestává být ozdobou, ale spíše svědčí o pochybném vkusu nositele. Stímto nešvarem se bohužel dodnes setkáváme dosti často.

TROUBENÍ PŘI LOVECH A HONECH

Vynecháme-li dnes historickou kuriozitu pokřiků, kterými se lovci při honech dorozumívali a pohybu zvěře (tak například TAJI se volalo při spatření jelena, WALLO při spatření divočáků, TIRO u pernaté zvěře), pak hlavním signálním prostředkem byl a dodnes zůstal roh. Míním tím troubení při lovech, honech, ale i vsoučasnosti při jiných mysliveckých akcích. Do středověku to byl skutečný zvířecí roh, nejednou bohatě zdobený řezbou, od baroka vystřídaný rohem plechovým, zněhož se vyvinulo několik hudebních nástrojů. Menší borlice se užívá ktroubení signálů, povelů, hlaholů dodnes, větší lesnice se stala nástrojem slavnostních fanfár, konečně lesní roh opatřený strojivem srozvojem náročně inscenovaných loveckých slavností barokní šlechty přispěl ke vzniku tehdy nové hudební kategorie lovecké hudby, později komponované i pro další hudební nástroje. Postupem času ji komponisté pozvedli na úroveň autonomních skladeb, zcela nezávislých na původních podnětech. Vrátíme-li se kvlastnímu troubení při lovech a honech, pak vězme, že se podstatně zlepšuje organizace a bezpečnost, působí se na mysliveckou etiku, dodržuje se praktický a estetický odkaz našich mysliveckých předchůdců.

VÝLOŽ, VÝŘAD

Při vlastních lovech a honech se dodržuje řada mysliveckých zvyků. Každá leč je ukončena výloží, každý společný hon výřadem. Na chvojím pokrytém místě se vyloží veškerá ulovená zvěř, která se seřadí dle jistých pravidel, přítomni jsou povinně všichni účastníci lovu a dle pevně stanoveného ceremoniálu se koná rozloučení zvěře srodnou honitbou.

ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce spřírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku u srstnaté zvěře, do klovce u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, vnaprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již vdávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř vokamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem “lovecké právo” se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je “stráž u zhaslého kusu”. Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí spřírodou, kdy lovec znovu vduchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu. Při společných lovech platí zásada “první kule, poslední brok”. Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil vohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za “první kuli”. Nemusí být první vpořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy po “první kuli” mohou být jen rány dostřelné. “Poslední brok” při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané “střílení do hrobu” na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou spohoštěním. I vjejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází zbarokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi vpravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon kobohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako vnejstarším zaměstnání člověka, vlovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem zpravdy a snu, zreality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též “myslivecký soud”. Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

Kmysliveckým zvykům vužším slova smyslu čítáme ještě “přijímání mezi myslivce” a “pasování na lovce”.

PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE

Přijímání mezi myslivce je myslivecký zvyk, obdoba bývalého “vyzbrojení” či “ozbranění”, nebo “přijetí vpočet myslivců”, prováděné ještě v19. století. Nutno si uvědomit, že je nesprávné používat názvu “pasovat na myslivce”, to jest zúplného nováčka, absolventa myslivecké zkoušky “udělat myslivce”. Opravdový myslivec se zněho stane až vprůběhu mnoha let praxe. Zásadně proto používejme termínu “přijímání mezi myslivce”. Tento slavnostní ceremoniál se provádí ustáleným způsobem, používá se při něm lovecký tesák a průpovídka například:

“První úder kpřipomínce mysliveckých mravů platí,

vždy a všude musíš je i nadál zachovati!

Druhý dávám kpoctě české myslivosti,

Chraň ji vždycky spevnou bedlivostí!

Třetí vedu jménem mysliveckých druhů,

Spřáním Myslivosti zdar buď vítán vnašem kruhu!”

PASOVÁNÍ NA LOVCE

Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou vživotě, ceremoniál “pasování na lovce” možno ovšem provádět opakovaně.

Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu vminulosti prováděného “přijímání do řad myslivců jelenářů”. Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný spatřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno “pasování na lovce”, tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na “sedací část těla”. Vnaší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.

MYSLIVECKÉ DOVEDNOSTI

To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky vužším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem kmysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji “neumělost”.

MYSLIVECKÉ TRADICE

Poslední, čtvrtý okruh jsme nazvali myslivecké tradice. Minulosti patří lovecké pokřiky, o kterých jsme se již zmínili, a myslivecké průpovídky. Byly to obvykle veršované říkanky, vdřívějších dobách zvláště vbaroku běžně užívané i vnašich zemích, ovšem vněmeckém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však sjistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho znich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si vnich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí. Další myslivecké průpovídky sloužily kvzájemné identifikaci, kdorozumění, kpoznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící vmysliveckých kruzích kobveselení. Vširším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle spoučným obsahem. Tak například: “Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!”

“Zvěří hýří lovcům listopad, hle Diano, lze se radovat”.

A tím se již dostáváme klidové tvorbě slovesné a výtvarné smysliveckými náměty. Lov je nejstarším zaměstnáním lidstva a tudíž i lovecké či myslivecké motivy se objevují vlidové kultuře od nepaměti. Slovesná lidová tvorba patří minulosti, dnes již jen čerpáme zbohaté pokladnice. Uveďme si několik příkladů:

Lidová rčení a přísloví:

I myslivec dobře míří a přesto občas chybí.

Tři zajíci vleči a padesát vřeči.

Co vlk schvátí, nerad vrátí.

Vrána kvráně sedá.

Pranostiky:

Na Tři krále o jelení skok dále.

Když vlci vlednu vyjí, lišky skolí, očekávej ještě větší zimu.

O sv. Jiljí jdou jeleni kříji.

Lidové hádanky:

Která srstnatá zvěř má peří?

Na kterou stranu padne zajíc, když ho myslivec zastřelí?

Lidová říkadla a hry:

Vlk seče otavu, liška pohrabuje ....

Běží liška kTáboru....

Běží zajíc kolem plotu ...

Výroční obyčeje a lidové zábavy:

Chození smedvědem, svlkem, sliškou.

Velikonoční zajíček.

Národní písně:

Tyto písně, zvané též lidové, jejichž autoři jsou neznámí, tvoří jeden zhlavních žánrů lidové slovesnosti vůbec. Jako myslivecké národní písně se označují ty, ve kterých se objevují jako náměty zvěř a vše co souvisí slovem včetně lidských protagonistů. Ovšem není to přesné, poněvadž kromě těch písní, které mají skutečně “lovecký obsah”, je jich řada věnována “životním situacím a osudům” právě těch lidských protagonistů myslivců, hajných, polesných. Další velká část těchto písní jen užívá srstnaté zvěře a ptactva kcharakteristice nějakého lidského konání nebo vlastnosti “milovali se jako dvě hrdličky”, “děvčátko běželo jako srnčička” a podobně. Prohlédli jsme antologie našich národních písní mnoha literátů a folkloristů minulosti a přítomnosti, seznámili jsme se spočtem okol 15 000 národních písní a ztoho téměř 500 (včetně variant) se zmiňuje o zvěři, nebo obsahuje nějaký myslivecký motiv. Vůbec nejčastějším motivem jsou postavy myslivců, vyskytují se 124 krát, ze srstnaté zvěře je to zajíc s36 citacemi, ze spárkaté zvěře jelen 33 krát, zdravé zvěře se vlk vyskytuje 24 krát, konečně ze zvěře pernaté je to divoký holub 70 krát, následovaný divokou husou 39 krát.

Zatímco lidová tvorba slovesná smysliveckými náměty patří minulosti, lidová tvorba výtvarná stěmito náměty je produkována dodnes, ať jde o předměty užitkové či ozdobné, zhotovované zrozmanitých materiálů dřeva, kovu, textilu, kůže, parohoviny.

Minulosti patří tvorba bajek, pohádek, mýtů, legend a pověstí snáměty zvěře, lovu, myslivosti, lovců a myslivců. Vyskytují se u mnoha národů a tak je tomu i u nás. Zlidových pohádek připomeňme například “O červené Karkulce”, “Smolíček a jeskyňky”, “O Budulínkovi”. Zlegend například “O svatém Prokopovi”, zpověstí znaší historie například “O Bivojovi”, “Ctirad a Šárka”, “Objevení horkých zřídel Karlem IV.”, “O Vojtěchovi, praotci pánů zPernštejna”, “O původu jména hradu Buchlov”, “O založení hradu Veveří”.

Pokud se týče mysliveckých pověr a magie jsou nepochybně staré jako lov vůbec. Všimněme si zběžně jen těch relativně novějších. Myslivecký stav měl vminulých staletích výsadní postavení, těšil se přízni panstva a vážnosti u lidu obecného. Obydlí o samotě vlesích, znalost života zvěře, střelecké umění, léčitelské znalosti a osobitá mluva i chování to vše přispívalo kvíře vtajemné schopnosti myslivců. Ti tohoto respektu ostatně dovedně využívali, neboť přispíval kochraně zvěře a lesa před pytláky a jinými škůdci. A bylo zcela lidské, že této hře i sami podléhali. Prosperitní magie se zaměřovala zejména kovládnutí tehdy ještě nedokonalých zbraní, na nichž závisela vlastní existence myslivce. Fantazie barokní doby živila pověry o odlévání kouzelných kulí a čarostřelectví (i Weberem zkomponovaný příběh vopeře “Čarostřelec” měl svoje dějiště vČechách), slibovala recepty na přilákání zvěře, dosažení nezranitelnosti, ba neviditelnosti. Vlese se zjevovali diví lovci, vlkodlaci, podivná zvířata jednorožcem počínaje a zajícem sparůžky konče. Doufejme, že vdnešní době již pominula pověrečná víra o střelbě na bílou zvěř, vykročení na lov pravou nohou přes práh, nabíjení do kulovnice pouze tří nábojů spopliváním posledního a další.

Zato živá je poetická tradice zvaná vánoce zvěře, která si zaslouží většího rozšíření. Je nepsaným mysliveckým zákonem, že o vánočních svátcích musí být vhonitbě do krmelců, korýtek, zásypů založeno. Uchystejme zvěři ještě i vánoční stromeček! Na Štědrý den se vhonitbě poblíže některého krmeliště přizdobí stromek, pověsí se kousky řepy, jablíčka, klasy kukuřice, otýpečky sena, lůj pro drobné ptactvo, a podobně. Na chvíli se rozsvítí svíčka, myslivec postojí, popřemýšlí a potom i zvěři popřeje klidné vánoční svátky.

Poměrně novodobou tradicí je také propagační akce “Červen měsíc myslivosti a ochrany přírody”, která byla zavedena Československou mysliveckou jednotou vroce 1959. Za dobu svého trvání však byla, snad přílišnou direktivností zprofanována a dnes je pozapomenuta. Je to škoda, měli bychom se snažit ji znovu obnovit, zvláště pak vdnešní době při převládajících a někdy až nezdravých ochranářských tendencích, při negativním názoru jisté části naší veřejnosti na myslivost vůbec.

Velká část našeho národního cítění všeobecně se vrátila kosvědčeným tradicím a snad se dočkáme i většího zduchovnění našeho života. Je proto potěšitelné, že vmysliveckých kruzích ožil kult patrona myslivosti, svatého Huberta.

Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?

Hubert je skutečná historická osobnost. Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.

Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.

Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje zvlastního přesvědčení myslivce, zjeho etiky. Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?

Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat ktakovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile toť odkaz svatohubertské legendy.

Poslední oblast pojednávaných mysliveckých tradic bychom mohli nazvat “myslivcův běh života”. Jde o věc poměrně novodobou. Totiž i oslavování životních mezníků je možno činit mysliveckým způsobem, ať již jde o svatbu, křtiny, nebo životní jubileum. Toto se u našich myslivců teprve pozvolna prosazuje. Častější je zapojení myslivců do smutečního obřadu při rozloučení se zesnulým druhem, i když jde o ceremoniál náročný na organizační zajištění. Avšak neměli bychom na naše zvěčnělé kamarády zapomínat, 3. listopad, den mysliveckého patrona svatého Huberta, vnávaznosti na den Památky zesnulých, je takovým vhodným dnem, kdy bychom jejich rovy měli ozdobit kytičkou chvojí zhonitby.

Zachovávání mysliveckých zvyků a ctění mysliveckých tradic svědčí o mravní a odborné úrovni myslivce, je projevem úcty kodkazu našich mysliveckých předků a kpřírodě, je projevem lásky ke zvěři. Jejich zachování je neseno snahou o zušlechtění myslivosti.