Moták lužní

Přemysl PAVLÍK

Před několika lety jsem v časopise Myslivost popsal svá vlastní setkání s pilichem šedým. Je to u nás poměrně vzácný dravec, ale velmi nápadný svým zbarvením, takže se jen těžko dá přehlédnout. Dnes bych se rád zmínil o dalším dravci z rodu motáků - o motáku lužním, který se pilichovi velmi podobá. Zastihnout ho je však ještě méně pravděpodobné, vyskytuje se u nás jen velmi zřídka. Přesto, nebo snad právě proto by nebylo na škodu si něco o něm povědět - o znacích, které by nám umožnily přesné určení, i o způsobu jeho života.

Motáci lužní jsou domovem v celé Evropě a v části Asie. U nás je zastihneme převážně na tahu, ale občas mohou i zahnízdit. Mají rádi otevřené krajiny s rybníky, lukami a poli. Jednoduché hnízdo si staví na zemi v rákosí, ve vysoké trávě nebo i přímo v obilí. A na podobných místech také nejspíše můžeme potkat tohoto štíhlého, světle šedě zbarveného dravce, menšího než káně, s černými konci křídel a s černou páskou po celé délce křídla. Méně zkušený pozorovatel by si ho mohl případně splést s velkým rackem. Jako všichni motáci nedrží při letu křídla vodorovně, ale má je poněkud zvednutá do podoby širokého V. Poletuje kolébavě nízko nad zemí a loví drobné hlodavce, hmyz nebo i mladé, dosud nelétající ptáky.

Samičky se svým vybarvením od samečků výrazně liší. Svrchu jsou hnědé, spodek těla je okrově hnědý s podélným skvrněním, jen kostřec je nápadně bílý. Od samiček ostatních motáků je rozezná jen odborník. Sameček motáka lužního má na rozdíl od pilicha černou pásku na křídle, tmavé podélné proužky na břiše a poněkud tmavší odstín šedé.

Já jsem měl před mnoha lety to štěstí, že jsem se s motáky setkal v jižních Čechách právě v čase, kdy se zřejmě chystali k hnízdění. Šel jsem tehdy pěšinou kolem rozsáhlého žitného pole, a tu mne jasný ptačí hlas, přicházející odněkud z výšky, přinutil zvednout oči. A tam, vysoko na obloze, předváděl svůj svatební tok sameček motáka lužního, krásně se vyjímající svou bílou siluetou na modrém pozadí. Za občasného volání mával volně černě zakončenými křídly a opisoval na obloze velké kruhy. Vzápětí provedl několik akrobatických obratů, složil křídla a jako střela padal k zemi, ale hned se zas s velkým obloukem vracel do výše a pokračoval v kroužení. Po chvíli, když se na scéně objevila i samička, zamířil své hravé útočení přímo na ni. Ta se vždy při jeho přiblížení bleskem obrátila na záda a napřáhla proti samečkovi své dlouhé pařáty.

Vrátil jsem se do těchto míst po několika dnech, a když jsem zde motáky opět zastihl, dalo se již s velkou nadějí předpokládat, že se opravdu chystají někde v blízkém okolí zahnízdit. Hned druhý den ráno jsem z nedalekého lesíka vypozoroval místo na pokraji pole, kam staří zapadali s dlouhými stébly a tenkými větvičkami. Vyčkal jsem raději opět několik dní, než jsem se rozhodl hnízdo vypátrat. Již po několika krocích obilím vzlétla samice asi pět metrů přede mnou, a z povzdálí pak sledovala moje počínání. V místě, odkud vzlétla, jsem také mezi obilnými klasy objevil hnízdo se čtyřmi bílými, hnědavě skvrnitými vejci. Výstelku tvořila docela slušná hromádka stébel a suchých větviček. - Samička, jak jsem se po odchodu přesvědčil, se vrátila na hnízdo brzy poté, co jsem zmizel mezi stromy lesíka.

Uprostřed července byli již všichni čtyři motáčci vylíhlí. S fotografováním jsem ještě několik dní počkal, a mezitím si poblíž hnízda postavil z rákosových rohoží jednoduchý kryt, který se od svého okolí příliš nelišil. Oba staří si na něj také bez problémů brzy zvykli. Ten den, kdy jsem chtěl prvně zasednout v krytu, mě doprovázel přítel. K hnízdu jsme se blížili těsně vedle sebe, přikryti plachtou. Oba staří, kteří nás zpovzdálí obletovali, měli tak dojem, že přichází jen jedna osoba. Nenápadně jsem se vsoukal do krytu, v rámci možností se pohodlně usadil, a místo atrapy umístil teleobjektiv. Motáci pak viděli osobu, která přišla k jejich hnízdu, opět odejít.

Jak jsem předpokládal, brzy po odchodu přítele ustalo poplašné volání, kterým se staří občas ozvali, a v okolí nastal opět klid. Po nějaké době jsem zaslechl tiché kvokání, znějící jako “ťu - ťu-”, které se ozvalo nad krytem, a přes hnízdo se mihl stín přeletujícího dravce. Jeden z rodičů zřejmě kontroloval, zda je vše v pořádku. Zároveň jsem zjistil zajímavou věc. Rákosová rohož, ze které byl kryt postaven, byla stočena do tvaru jehlanu, a nahoře byl ponechán malý otvor kvůli větrání. A já pojednou s překvapením vidím na celtě, rozprostřené na zemi pode mnou, klouzat siluety obou kroužících dravců! Kryt zřejmě tvořil jakousi temnou komoru, otvor nahoře působil jako objektiv, a kroužící motáci se promítali na celtu, představující primitivní matnici.

Siluety se postupně stále zvětšovaly, chvílemi jsem zaslechl i tiché údery křídel, a mladí, hledící vzhůru, počali slabě pískat. Konečně se ťukání ozvalo přímo nad krytem, vzápětí zašelestila křídla - a před hnízdem dosedl krásně vybarvený sameček! Byl otočen hlavou ke mně, a vyplňoval téměř celou matnici. Nápadné byly jeho zářivě žluté duhovky s černými zorničkami, sevřenými v ochraně před sluncem do nepatrných teček. Chvíli neklidně těkal očima po mém krytu a okolí, pak mávl křídly a byl pryč. Na hnízdě po sobě zanechal nějakého drobného, napůl oškubaného ptáčka. Netrvalo to však dlouho, a zcela nečekaně a bez jakéhokoliv hlasu se u hnízda objevila i samice. Po chvíli pátrání se uklidnila, kořist donesenou samečkem roztrhala a podělila mladé. Pak prošla hnízdo a pečlivě sesbírala a spolykala všechny zbytky, i vývržky mladých. Každý nepatrný kousek masa, který zůstane ležet, je rázem obalen bzučícím rojem hladových much, které pak svou dotěrností znepříjemňují život mláďatům i starým. Hnízdo i jeho okolí bylo proto udržováno v naprosté čistotě. Ani peříčka se tu nepovalovala, a trus mladí vystřikovali daleko od hnízda.

Silné zahřmění mě upozornilo na blížící se bouřku, tak jsem raději vyklidil pole. Znovu jsem se tu objevil, spolu s přítelem, až za několik dní. Po příchodu jsme byli trochu šokováni - hnízdo bylo prázdné! Náš úlek naštěstí netrval dlouho, mladí byli zalezlí v okolním obilí, až dva metry od hnízda. Dokud byli ještě hodně malí, zakrývala je před slunečním úpalem samička svými roztaženými křídly. Později si spolu s mámou vyhledávali stín mezi okolními stébly.

Když ještě více povyrostli, vydávala se na lov i samička. Po jednom návratu s kořistí se právě chystala ke krmení, ale náhle přilehla k zemi. Obával jsem se, že něco zjistila na mém krytu, dívala se však někam vzhůru. Pojednou podivně vypískla, prudce vzlétla - a za několik okamžiků se nedaleko ozval poplašný křik pronásledované vrány, která tudy náhodou protahovala.

Oba motáci byli zřejmě dobří lovci, o své mladé pečovali opravdu vzorně, takže jistě hladem netrpěli. Horší bylo, že se kvapem blížila doba žní, a měl jsem tedy o jejich dalším osudu dosti značné pochybnosti. Naštěstí vlastník pole měl pro tuto záležitost pochopení, a včas mi podal zprávu. V den žní jsem pak stačil mladé motáky, kteří zčásti ještě neuměli létat, přemístit na požatou část pole, kde jim byl ponechán malý ostrůvek neposekaného obilí.

Přesto, že se těmto krásným a vzácným dravcům podařilo zdárně vyhnízdit, během příštích let se v této lokalitě již neobjevili.

Myslivost č. 9/2002