Mezinárodní všestranné zkoušky slídičů

10. - 12. října 2003 Potštát

Vladimíra TICHÁ

Snímky Jan Tichý

Klub chovatelů loveckých slídičů, který mimochodem patří mezi naše nejstarší chovatelské kluby, pořádal ve dnech 10.-12. října 2003 Mezinárodní klubové všestranné zkoušky. Konaly svkrásném prostředí vokolí Potštátu, vhonitbě Vojenských lesů a statků ČR, divize Lipník nad Bečvou - “LIBAVÁ” a nesly pořadové číslo XXII.

Zkoušek se mohli zúčastnit slídiči, kteří úspěšně absolvovali alespoň zkoušky vloh. Počet přihlášených psů nebyl nijak závratný. Na losování se dostavili čtyři angličtí kokršpanělé, čtyři angličtí špringr španělé a po jednom zástupci plemen clumber španěl a německý křepelák. Čekalo je devatenáct disciplín a pomyslný boj o co nejlepší ocenění a také o čekatelství českého šampionátu práce CACT a mezinárodního šampionátu práce CACIT. Zkoušky úspěšně zakončilo šest psů. Vítězem se stala zlatá fenka anglického kokršpaněla Iris zBřeznického Balkánu vedená Mgr.Radkou Edrovou. Druhé místo patřilo rovněž feně, tentokrát ale příslušnici plemene anglický špringr španěl Megi zVětrné vedené panem Jaroslavem Reiseingerem. Celkem byla zadána 2x I. cena, 1x II. cena a 3x III. cena. To, že několik psů zkoušky nedokončilo je třeba přičíst spíše smůle a někdy možná méně důslednému přístupu kvýcviku než špatným vlastnostem vedených psů a fen.

Charakteristika slídičů říká, že jde o psy, kteří “byli vyšlechtěni ktomu, aby vyhledávali a vyháněli drobnou zvěř vméně přehledném terénu. Pracují snízkým nosem a měli by být hlasití na teplé stopě.” Nedostatek zvěře a zněho vyplývající problémy při hodnocení psů jsou skutečností, skterou není jednoduché se vyrovnávat. Vpropozicích klubových zkoušek slídičů byla zakotvena možnost vpřípadě, že pes vprůběhu zkoušek nepřijde do kontaktu se zvěří, převzít hodnocení hlasitosti a práce na stopě živé zvěře zjiných klubových zkoušek. Kradosti a asi i smutku některých vůdců nebylo třeba této možnosti využít. Prostor, který obhospodařují Vojenské lesy a statky bývá označován jako nejlepší jelenářská oblast vnaší republice. Podílejí se na tom vhodné klimatické podmínky, profesionální péče a paradoxně také skutečnost, že jde o vojenský prostor. Zvěři zřejmě poskytují větší klid cvičné střelby zletadel a tanků než leckdy hluční a nenechaví turisté a houbaři. Na nedostatek zvěře si tedy nemohl nikdo stěžovat. Spíše byl leckdo smutný ztoho, že se objevovala vokamžiku, kdy jí nejméně potřeboval. Pro temperamentního slídiče asi není těžkou volbou čemu dát přednost, zda živé zvěři nebo vlečce či dohledávce a určitě i zkušený vůdce trne, zda se pes vpožadovaném časovém limitu vrátí a disciplínu úspěšně dokončí.

Přestože posuzování bylo poměrně přísné, byly známky zpro slídiče podstatných disciplín, tedy znosu, hlasitosti a práci na stopě živé zvěře, velmi slušné. Vysloveně potěšitelná byla práce některých psů na vlečkách. Šli rychle, dobře pod větrem a shlavou “přilepenou” kzemi. Vodní práce je vpřípadě slídičů těžší, ale bližší praxi než u jiných plemen. Kachnu sice na zrcadlo rybníka hází rozhodčí, ale vůdce se psem je několik metrů od hráze a pes neví, kam kachna dopadá. Výraznější problémy nebyly ani při předávání. Poměr mezi hmotností kachny a hmotností např. anglického kokra není nijak velký a pro psy to určitě není jednoduchá záležitost. Některým psům méně vlese vyhovovala disciplína nahánění. Je to pochopitelné. Inteligentní pes sdobrým nosem většinou ví, co vjemu určené leči je a pokud ví, že tam není nic, považuje za zbytečné se namáhat.

XXII. Mezinárodní klubové všestranné zkoušky slídičů byly akcí vysloveně rodinnou a také nadmíru příjemnou. Povídalo se o psech, jejich výkonech, zkušebním řádu a podmínkách pro zařazení do chovu. Sešli se lidé, kteří se svými psy dělají a úvahy o tom, že by se mělo u plemen slídičů od zkoušek zcela upustit, nezaznívaly. Je to dobře, protože fyzicky i psychicky zaměstnaný pes je spokojený pes.