MÉMU PSOVI SE LÍBÍ VERDI

Enrico Gerosa

“Zítra jdu na lov!” Vždy, když pronesu tuto banální větu, uvědomuji si, že neříkám vůbec nic, co by bylo důležité pro většinu mých známých. Přesto ji říkám pokaždé, když se chystám na lov. Dělá mi radost cítit se jiný, “privilegovaný”, i když jistými lidmi odsuzovaný a nepochopený.

Naložím do auta psa, pušku, holínky a jedu. Bydlím ve městě, takže musím urazit pár kilometrů, abych se dostal do honitby. Během jízdy rád poslouchám hudbu - skladby klasiků a často také operní árie. Zvýším hlasitost, protože mám dojem, že takhle se mi melodie dostávají snadněji do krve a s ní do mozku a do duše. Klidně se nechávám opájet tóny, mohu se na nich vznášet, a tak se mi daří nacházet ta nejjednodušší řešení všech mých problémů a potíží. Navíc je tu můj pes. Jsem přesvědčen, že i jemu se tato hudba líbí. Konečně přijíždím do lesa. Když vystupuji z auta, jsem ještě trochu dojatý. Nazuji si holínky, přivolám psa a vyrážíme.

Na lovu obvykle trávím čtyři až pět hodin, víc nezvládnu. Nikdy se mi nepodaří dosáhnout žádoucí fyzické kondice. A pak je tu vždy nějaký úkol nebo obava, která člověka nutí myslet na to, že už je pozdě a že by se měl vrátit domů. Když obeznám zvěř a lov je úspěšný, potěší mne to. V opačném případě se však svět nezboří a já hledám alespoň něco, co bych mohl přinést domů. Takové drobnosti. Tu kvítek, tady zase větvičku s šiškou. Hlavní však pro mne je fakt, že když jsem na lovu, zapomínám! Zapomínám na pracovní problémy, které se samy jednoduše relativizují. Zapomínám, že pro budování kariéry je třeba občas podlézat nadřízeným. Zapomínám na závist, lži, falešné úsměvy, na takřka bravurní představení některých mých kolegů.

Líbí se mi být na lovu sám jen se svým psem. Pouze my dva. Jen naše dvě svobodné a lehké duše. Každou chvíli si s ním vyměním pohled, ať už ho nějakým slovem pokárám nebo pobídnu, vždy perfektně rozumí. Když si udělám malou přestávku, třeba když si sednu na chvíli pod strom, také se zastaví a dívá se trpělivě na mne. Když při střelbě chybím, neuráží mě a začne znovu hledat se stejným entuziasmem jako předtím. Jen někdy se vzdálí trochu víc a z dálky se na mě dívá a naznačuje mi, abych přidal. Pak se však vrátí, aniž by mi dal najevo, že jsem pro něj přítěží.

Lov je u konce a můj pes mě trochu trápí, protože nechce naskočit do auta. Místo toho na mě pořád skáče. Je to jeho způsob, jak mi naznačit, že je dobře trénovaný a že má ještě spoustu energie a chuti lovit. Nakonec ho zvednu za kůži na hřbetě a naložím do auta. Mám velké rodinné auto, a tak si klidně sednu na okraj kufru, abych si sundal holínky a vypil nějaký ten doušek vody z polní láhve. V klidu si sundám kabát, klobouk a uklidím pušku. Nastupuji unaveně do auta, trochu mě bolí nohy. Zapálím si cigaretu, ještě chvilku si odpočinu a pak se jede.

Na cestě zpět mne obvykle potká nějaký dopravní problém. Frajer v černém golfu mě předjíždí pravým pruhem, který slouží ke sjezdu z dálnice, a jiní ještě větší “bouráci” na mě troubí a blikají světly, protože je nenechám projet, i když jsem tak jako oni neúprosně uzavřen v koloně. Tyto věci mě opět přivádějí do stavu úzkosti. Okamžitě se mi derou zpět na mysl všechny problémy. Chtějí opět zaplnit místo, které předtím opustily, a já je nemůžu zastavit. To je osud.

Zapnu kazetový přehrávač. Nejraději si pouštím nejznámější árie od Verdiho. Zvýším hlasitost, aby vzadu v autě dobře slyšel i můj pes. Vím, že jemu se Verdi také líbí. A když sbor začíná zpívat “Va pensier ...”, část, kterou má nejradši, slyším jak vzadu v zavazadlovém prostoru začíná výt. Můj pes nemá hudební sluch, nedaří se mu držet tempo, ale jsem si jistý, že do toho dává celou svou duši, protože operu prostě zbožňuje. Oba jsme přesvědčeni, že tohle by měla být naše národní hymna. Nedá mi to a musím se tomu smát. Pak se k němu přidám a zpíváme společně. Také můj zpěv je značně disharmonický, takže všichni lidé v dopravní zácpě se na mě dívají. Je to blázen říkají si, ale alespoň on je šťastný.

Přeložil ing. Jan Sádlík

Svět myslivosti č. 8/2002