LOVECKÁ KULOVÁ ZBRAŇ ZAČÍNAJÍCÍHO MYSLIVCE

Ing.Vladimír BRANDA

Jsem řadový myslivec, působící v jedné malebné podhorské honitbě a současně jsem měl a mám rovněž možnost průběžně navštěvovat i některé typicky horské honitby našich krásných Beskyd. Jako dlouholetý čtenář Myslivosti mimo jiné sleduji i déle trvající polemiku zaměřenou na myslivecké střelectví. I když určitá vlastní praxe v této oblasti mě samotného dosud ponechávala v klidu tak v posledním období naopak pociťuji potřebu se k určitým názorům vyjádřit. Při diskuzích s kolegy a zejména s těmi začínajícími pozoruji, že i oni pečlivě tuto problematiku sledují, neboť souvisí s jejich nastávající potřebou pořídit si první (a často i poslední a jedinou) kulovou loveckou zbraň, nebo případně zbraň další. Nemají dosud zpravidla žádné, nebo jen jednostranné vlastní zkušenosti, takže bývají ochotni přistoupit na lecjaká dobrozdání. A zde se mi právě jeví některá ze zveřejňovaných doporučení, jako přinejmenším velmi problematická.

Jde zejména o vyzdvihovaný a doporučovaný příklon k rychlým středním Magnum rážím s vysokými přebytky výkonu, vydávaný za jakési univerzální řešení (7mm Remington Magnum, 300 Winchester Magnum a další srovnatelné Magnum ráže). Při doplnění o konstatování střeleckých odborníků, že zde i špatný zásah vede k mimořádné ranivosti zvěře (což je uváděno jako významná přednost) se pak nelze pozastavovat nad tím, že v praxi lze očekávat i značné snižování prahu vlastní odpovědnosti uživatele při střelbě z takové zbraně. Jsou to jistě kvalitní ráže, ale pouze pro vymezené účely. Pro běžný výkon myslivosti a například pro příměstské honitby, coby doporučovaná univerzální zbraň jsou (jak jsem se později sám přesvědčil) přinejmenším velmi sporné. Podle mého soudu univerzální lovecká zbraň nebo ráže neexistuje, stejně jako neexistují univerzální automobily či jiné věci - vše má své vymezené určení.

Poslední dobou můžeme pozorovat, že se stále více počínáme vymezovat na myslivce a lovce. Z poctivé, tradiční a skromné české myslivosti, jejímž cílem je především snaha o odpočinek v přírodě, o zachování a přetrvání přirozeného biosystému a až potom o selektivní lov, se počínají vydělovat jednostranní lovci. Jednotlivci i skupiny, jimž především jde pouze a jen o osobní zážitky z lovu, o chloubu z počtu a hodnoty vlastních trofejí, o obdiv své lovecké působnosti. S tím samozřejmě souvisí téměř povinné vlastnictví série mimořádně výkonných a nákladných zbraní (často na úkor střeleckých schopností), nezbytná silná terénní auta, v zimě pak sněžné skútry (chodit přírodou pouze pěšky si ve svém postavení nemohou dovolit) a další aspekty, podle nichž je bezpečně poznáme. Nepronajmou si zpravidla honitbu sami, neboť by to znamenalo více odpovědnosti a práce než zábavy, raději hostují a podílejí se sponzorsky, prostřednictvím jimi spravovaných firem, nebo přímo poplatkovými lovy. Samozřejmě nejsou takoví všichni. A co myslivci? Neobejdou se často bez nich, lépe řečeno bez jejich financí. Alespoň ne v hodnotnějších honitbách LČR s vysokou zvěří, kde desetileté nájmy běžně a podstatně přesahují milionové částky. V souladu s potřebou návratnosti těchto vložených prostředků pak často následuje postupná devastace původních stavů teritoriální i migrující zvěře. Není to sice pravidlem - zatím.

Je možné, že právě pro takovéto lovce mohou být doporučení co nejvýkonnějších zbraní s vysoce nákladnou municí zaměřena. Konečně nic proti tomu, neboť oni nebudou zpravidla lovit průběrná srnčata či kolouchy, provádět selekci nejmladší trofejové zvěře nebo snad dokonce tlumit škodnou.

Co však začínající, nebo ostatní myslivci, kteří si hodlají pořídit svou první nebo novou kulovou zbraň a nejsou zrovna v civilizaci vzdálených honitbách, kde se loví jen karpatští jeleni a kapitální kňouři?

Vyvolejme diskuzi a pokusme se jim (bez toho abychom něco doporučovali nebo zavrhovali) předat z této oblasti naše dobré i špatné zkušenosti, které považujeme pro racionální rozhodování v různých podmínkách za podstatné. Pro začátek tedy nabízím své vlastní poznatky.

Před více než třiceti lety jsem byl jaksi mimochodem přiveden k myslivosti. Pro tehdejšího vojáka základní služby, kterého si náhodně armáda vytáhla k uvedení do pořádku administrativy na jednom vojenském újezdu, byl dlouhodobý denní kontakt s tamním lesním správcem, citlivým lesákem a zaníceným a velmi zkušeným myslivcem, neocenitelný. Poznal jsem mimo jiné jak zákonitosti skladby, zakládání, ošetřování i těžby lesních porostů, tak i život, chov i lov téměř veškeré naší zvěře včetně již dnes ohrožených druhů, ale to je již jiná kapitola. Na jeden z mých tehdejších dotazů, která kulovnice je podle pana správce tou nejlepší, mi odpověděl. ...Nelze ukázat na žádnou zbraň. Ale budeš-li dobrý a rozvážný střelec a znáš-li perfektně chování a anatomii zvěře, bude v tvých rukou k lovu vhodná a jistá každá přesná zbraň. Proč? Protože pak jsi schopen si dovolit takovou mysliveckou vzdálenost a najít takové místo zásahu, že ti zvěř daleko neodejde. A nebudeš-li mít jistotu, pak právě tento um a odpovědnost ti zabrání vystřelit. Naopak, oč menší schopnosti, které jsem jmenoval, budeš mít, tvoje nejistota a nebezpečnost bude stoupat úměrně k ráži a výkonu zbraně ... Průměrně dobrý střelec byl v tehdejším měřítku správce ten, kdo s jistotou zasahoval na sto kroků (asi 70 metrů) každou ranou pivní tácek. To vyžadoval a jednou za čas kontroloval, takže personál průběžně svou střeleckou erudici zdokonaloval tréninkem.

A mysliveckou (střeleckou) vzdálenost? Tu musel každý prokazovat popsáním trofeje nebo jiných znaků zvěře ne dalekohledem, ale výhradně puškohledem své kulovnice. Nerad viděl lov na velké vzdálenosti, kdy nelze řádně zvěř a trofej přečíst a tyto lovce neuznával. Tvrdil, že zvěř se musí „vychodit nebo vysedět“ a kdo na to nemá, může u něj lovit jen škodnou. Jsem přesvědčen, že tento přístup do puntíku platí dodnes. Na správě byly tehdy jen velmi přesné kulovničky Hornety a standardní brněnské kulovnice 7x57.

Když jsem se po revoluci k myslivosti znovu vrátil, ovlivnil mě zpočátku kolega, který přesvědčoval, že univerzální a nejlepší je pro myslivce kulobrok. Až později jsem si uvědomil, že pro něj určitě ano, neboť on uznával jen čekanou na zateplené kazatelně, a to až téměř k ní ještě musel dojet autem. Podlehl jsem však a pořídil si tehdy uherskobrodskou kozlici 7x65R/12. Velmi vzhledná a precizně zpracovaná zbraň. Ale již při nastřelování jsem objevil první problém, o kterém se u kulobroků nikde nepíše. - Vždy druhá a další následně vystřelená kulová rána jde znatelně jinam, než by měla. Vysvětlení se ukázalo zřejmě v tom, že připájená broková hlaveň ochlazuje jednostranně po výstřelu zahřátou hlaveň kulovou a vzniklý mikroprůhyb u spodních kulových hlavní zásah zvedá, u horních pak stlačuje. Je skutečností, že opakovaná rána se v praxi často nevyskytuje, ale bez uvědomění si tohoto fyzikálního jevu nelze zbraň běžným způsobem opakovaných výstřelů dobře nastřelit pro první ránu ze studené zbraně. Dalším faktorem bylo zjištění předimenzovaného výkonu této ráže. Desetikilové srnče zasažené ve vzdálenosti 80 m „naostro“ bylo tuzemskou střelou SPCE (poloplášť se střižnou hranou) prakticky již „vyvrženo“. Jako výrazně lepší se ukazovaly střely HPC (dutinka ve špičce zakrytá kuklou), ale i tak byla výstřelová strana u slabší zvěřiny ve velikosti pěsti. Výkon této kulové ráže se také prezentoval velmi citelným zpětným rázem. Podle mého soudu je tato zbraň odpovídající především lovu těžších kusů černé a vysoké. Naopak broková dvanáctková hlaveň svou délkou 59 cm rozhodně při lovu škodné neoslňovala. Její účinnost při použití standardní munice byla v podstatně zkrácené vzdálenosti, než u klasických brokovnic, stejně tak přesnost jednotné střely. Konečně hmotnost zbraně s optikou, přesahující pět kilogramů se po půldenním pohybu v náročném horském terénu připomínala velmi citlivě. Hodnotil jsem ji jako precizní zbraň s nadprůměrným výkonem, průměrnou přesností a vyšší hmotností, výhodnou pro robustní, méně pohyblivé „posedové“ myslivce a vhodnou zejména k lovu zvěře s větší hmotností. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidla a vím, že mnoho myslivců vlastní jen kulobrok s výměnnými brokovými hlavněmi a nedá na něj dopustit. Nikomu to také nechci vymlouvat.

Sám jsem však po několika měsících dospěl k přesvědčení, že to pro mě není to pravé. Teprve tehdy jsem si také uvědomil, že na to musím jinak.

1. Při zvážení, že nejraději se pohybuji v členitém kopcovitém i horském terénu, kazatelny a posedy navštěvuji výjimečně - vyplynul první faktor. - Zbraň musí být lehká a pohotová ke střelbě z volné ruky, to znamená, že musí takzvaně do ruky padnout a nesmí mít citelný zpětný ráz.

2. Většinou se v naší oblasti loví průběrná srnčí a popřípadě daňčí zvěř či slabší vysoká a černá, s těžkou zvěří se lze setkat jen zřídka - a byl tu druhý faktor. Ráž zbraně by měla odpovídat této lovené zvěři, tedy spíše nižší.

3. Naopak se škodnou se lze setkat častěji, ale téměř vždy na vzdálenost pro kulovou střelbu - a je zde třetí faktor. Nižší ráž, která by měla mít rychlost a dráhu střely předpokládající vysokou přesnost na střední vzdálenosti.

V první fázi výběru jsem obešel několik prodejen zbraní a hledal v nižších rážích namátkově něco tuzemského a to podle kritéria „co mi padne dobře do rukou“. Nejlépe se mi jevila kulovnice CZ 527, jejíž hmotnost v provedení FS byla kolem 2,5 kg. K tomu co nejlehčí puškohled s co nejširším zorným polem (plně vyhověl kvalitní 4x32). Když jsem si později ve firemní prodejně CZ Uherský Brod tuto kulovnici vybíral, nejprve jsem zvažoval ráži 222 Remington. Tehdejší vedoucí prodejny a bývalý soutěžní střelec p. Lenikus mi ale doporučil ráži 223 (5,56x45) s tím, že je nejenom podstatně výkonnější a balisticky dokonalá, ale zejména tím, že disponuje ve světě širším sortimentem střeliva.

Toto doporučení jsem respektoval a ukázalo se jako správné. Počáteční problémy s poškozováním zvěřiny se projevily ne v ráži a rychlosti střely, ale v poloplášťovém tuzemském střelivu. Velmi měkké jádro a tenký plášť se při nárazu okamžitě rozkládaly na velké množství střepinek, které rozptýlením v tělní hmotě v okolí střelného kanálu zvěřinu znehodnocovaly. Proto se tehdy často používaly celoplášťové střely se špičkou ubroušenou na plošku o průměru 1,5 mm, které se na vstřelu kompaktně zploštily v klasický hřibovitý tvar, předaly dostatek energie a chovaly se k zvěřině naprosto šetrně. Při prvním setkání se s nimi (na Slovensku) jsem nad těmi úpravami kroutil hlavou, ale skutečně to dokonale fungovalo. Dnešní situace je ve střelivu této ráže již i u nás bezproblémová, sám používám střelivo 4,61g Winchester nebo 4,47g Federal, resp. Federal Premium, které využívají střely Tm-S, Sierra a BTHP. V tomto rozsahu lze pořídit i výkonné náboje splňující podmínku novelizovaného zákona o myslivosti. Tím však nechci tvrdit, že tato ráže je za každých podmínek a zejména pro horší střelce, vhodná pro všechny druhy těžší zvěře. Zbraň má dokonalou přesnost, neznatelný zpětný ráz, je kompaktní a lehounká, takže se výborně nosí, v houštinách nepřekáží a pro případnou střelbu z volné ruky neznám nic lepšího. V období od ledna do září „skutečně patříme k sobě“. V praxi se mnohokrát potvrdilo, že přesnost, umístění zásahu a typ střely (samozřejmě při dodržování optimální myslivecké vzdálenosti střelby) je při lovu podstatnější, než ráže a výkon zbraně. Musím se přiznat i k horší ráně, ale nebylo to vinou zbraně.

Pro případný lov těžší zvěře v zimním období vlastním i kulovnici CZ 550 FS v ráži 270 W. Před několika lety jsem si tuto zbraň náhodně zapůjčil pro nabídnutý lov silné trofejové vysoké zvěře v Jeseníkách, kde s povolenkou přímo souvisel požadavek na výkonnou zbraň. Opět mi tato kulovnice takříkajíc padla do ruky a o jejích kvalitách jsem se přesvědčil přímo při lovu. Tuto ráži (6.9x63) jsem si pak také k další vlastní zbrani zvolil pro její vhodnou balistiku, přiměřený výkon a zejména mírný a měkký zpětný ráz (velmi podstatný faktor pro pohotovou střelbu) a šetrnost ke zvěřině. Musím však konstatovat, že při střelách 8,4 g výrazný výkonový rozdíl oproti ráži 223 v praxi příliš poznat není, při těžší střele však ano.

Jaký na zbraň puškohled?

Pokud se týká puškohledů, naše Meopta je podle mých zkušeností plně srovnatelná s kvalitními značkovými výrobky vyšších cenových kategorií. Nejsem příznivcem velkých zvětšení, kde nevýhodou je podvědomá náročnější stabilizace záměrného bodu a tím prodlužování času zamíření, výhodou je však lepší světelnost. Za standardní puškohled považuji 6x42, který používám na kulovnici 270 W a u slabší ráže 223 mi plně vyhovuje nejlehčí 4x32. Rovněž variabilní puškohledy mi nic zvláštního neříkají, snad jedině ty, jež mají rozsah zvětšení od 1,5 a mohou tak být prospěšné při střelbě v krátké vzdálenosti na zvěř v pohybu (při nejmenším zvětšení 1,5 mají solidní šířku zorného pole). Dobrý „podhled“ v montáži puškohledu však nahradí totéž.

Chtěl bych se nyní krátce vrátit k Magnum ráži, kterou zmiňuji v úvodu. Když se jeden kolega z podnikatelské sféry a příležitostný lovec neprozřetelně zmínil, že vlastní mimo jiné již několik let kulovnici SAUER 202 v ráži 7mm RemMag, hned jsem jej zpovídal, proč jsem ho ještě neslyšel vést o ní obvyklé chvalozpěvy. Neurčitá odpověď stylu ... „měl jsem ji jen občas, ale asi jsem více zvyklý na svoji klasiku (7x64)“... mě vedla k prosbě o krátké zapůjčení. Kupodivu jsem nebyl odmítnut a tak se mi v prosinci loňského roku dostala tato napohled nádherná zbraň nakrátko do rukou. Hlaveň délky 65 cm, kompenzátor, pažba s mohutnou lícnicí, vše masivní, perfektně slícované, puškohled Swarovski 8x56. Celé i s řemenem a plnou schránkou to vážilo k šesti kg. Na první pohled bylo vidět, že ze zbraně nebylo téměř vystřeleno. Nafasoval jsem k tomu dvanáct nábojů RWS se střelou TM-S 9,4 g. Ujištěn, že je to perfektně nastřelené, vydal jsem se s povolenkou na průběrnou srnčí holou. Vědom si výkonu zbraně nechal jsem napoprvé srnčí kus raději odejít na asi 70 m, zamířil na komoru a stiskl spoušť. Čekal jsem sice pořádnou ránu včetně kopance do ramene, ale bylo to značně citelnější nad toto očekávání. Srnče nikde, takže první myšlenka byla, že jsem si měl skutečně nejprve ověřit zbraň na střelnici. Ovšem na nástřelu byla nalezena stříž a pár kapek barvy. Po asi osmdesáti metrech jsem díky sněhové pokrývce srnče nalezl se zásahem na nižší komoru. Vstřel neznatelný, výstřelová strana nevýrazná. Střela se tedy nedeformovala, chovala se jako celoplášť a zřejmě ani hydrodynamický efekt nebyl na tuto vzdálenost významný. O dva dny později jsem souhrou náhod a loveckého štěstí měl možnost podobnou situaci opakovat při mimořádném společném lovu vysoké na dospělém kusu holé zvěře. Před odjezdem jsem váhal, zda si nemám vzít vlastní osvědčenou zbraň, ale chuť alespoň ukázat Magnumku ostatním nakonec převládla. A jak to v takových situacích bývá, pokud se zvěří reálně nepočítáte, tak se objeví, a to rychle a nečekaně. Přesto, že před výstřelem jsem neměl možnost solidní opory a podvědomě více myslel na to, aby mi puškohled nerozbil obočí, zůstal poměrně těžký kus po zásahu opět na nižší komoru na vzdálenost cca 130 kroků v ohni. Střela, která se při zásahu žebra nerozložila, ale vytvořila slušný střelný kanál zde naopak a skutečně působila ukázkově. Takže lze říci, že jsem si tuto krásnou zbraň sice nad očekávání ověřil, ale pro běžné nošení a lov naší nejrozšířenější spárkaté zvěře, o škodné už vůbec nemluvě, bych ji nechtěl. Jak se mi její majitel později přiznal, také mu nesedla k jeho naturelu.

Raději zůstávám u svých osvědčených zbraní i ráží, které jsem výše popsal. Pokud si již někdy jdu sednout na kazatelnu s tou silnější ráží a mám pocit, že by snad mohl být potřebný i brok, neváhám a vezmu si navíc s sebou do batohu v pouzdře složenou brokovnici. Opřená v rohu nepřekáží.

Tolik k mým osobním zkušenostem s loveckými kulovými zbraněmi. Bylo by přínosem, kdyby se i další, ne sportovní střelci, ne specializovaní lovci, ale obyčejní myslivci z různě situovaných honiteb podělili o své zkušenosti. Dali by tak těm novým, začínajícím, i mnohým dalším podněty k vlastní úvaze a rozhodování, co si pořídit. Já všem přeji, ať se řídí především svými vlastními pocity a rozumem.