Létavost kachen divokých

Zamyšlení nad problematikou dnešních intenzivních chovů

Ing. Libuše Kubešová Ústav ochrany lesů a myslivosti MZLU LDF Brno

Početní stavy kachen divokých se neustále měnily a mění. Vpodstatě se dá říci, že mírně narůstaly do 70. a 80. let, na čemž mělo velkou zásluhu i tzv. kaprokachní hospodaření. Zlomovým bodem se stala 80. léta, kdy došlo kmasovým úhynům téměř všech živočichů, vázaných potravou na vodu. Hlavní příčinou byl botulismus. Úbytek kachen je svázán však i sjinými okolnostmi např. úbytek hnízdních, krytových nebo potravních možností, vysekávání mokřadní vegetace, vysoušení mokřadů, roční kolísavost výšky vodní hladiny, pokles čistoty a průhlednosti vody, regulace řek a potoků, odlesňování krajiny atd. Tyto skutečnosti byly hlavním impulsem rozvoje intenzivního chovu divokých kachen. Velkému rozmachu napomohl i pokles počtu drobné zvěře ve volné přírodě (koroptev, bažant, zajíc).

Otázka čistoty populace

První pokusy schovem divokých kachen u nás započaly v60. letech a byly založeny na bázi původních volně žijících populací. Dnes je jisté, že tyto chovy jsou zhlediska nízkých snášek a monogamie kachen neperspektivní. Vtomto období začalyumělé chovy i na Slovensku. Cílem tehdejší kandidátské práce A. Bakoše (Slovenská poľnohospodárska univerzitra vNitře) mělo být vyšlechtění polodivoké kachny, vhodné pro farmové chovy tedy překonat monogamii kachen, zvýšit snášku a přitom zachovat kvalitu zvěřiny. Došlo ke křížení malé anglické domácí kachny Khaki Campbell skačerem kachny divoké Anas platyrrhynchos. Potomci těchto kachen byli nazváni “divočky”. Vytýčený cíl se podařilo splnit a chovy začaly být zajímavé i zhlediska ekonomického. Podotýkám, že těchto výsledků by se v chovu čistě divoké populace nikdy nepodařilo dosáhnout. Projevily se však negativní stránky křížení, jako špatná létavost, ztráta plachosti nebo výskyt barevných odchylek. Vznikly rozepře, zda je špatná létavost odrazem křížení nebo zda závisí na délce pobytu kachňat vuzavřených prostorách (voliérách). Jednoznačné a nezvratné důkazy pro nalezení odpovědi však chybí. Přestože se některé negativní stránky podařilo díky důsledné selekci odstranit, špatná létavost nás provází dodnes.

Otázka dospělosti, biologie a doby lovu kachen

Doba lovu kachen je čas od času měněna. Vminulosti zákon povoloval lovit kachny již od července (1866), kdy zdaleka nedosahují dospělosti a navíc probíhá pelichání, které způsobí ztrátu schopnosti letu na dobu cca 3 týdnů. Zkachen se stávají tzv. pelicháči a ty bylo možné chytat ručně. Současná vyhláška povoluje lov kachen od 1. září. Ukázalo se, že toto datum je optimální votázce dospělosti, tím i kvalitě létavosti a nejlépe vyhovuje i ekonomice umělých chovů.

Podle poznatků chovatelů je kachna zcela dospělá a schopna letu až ve 120 dnech věku (asi 4 měsíce). Kachny sice mohou létat již ve věku 90 dnů, ale mezi 90 120 (110) dny přepeřují a teprve pak dosahují perfektního letu.

Co se týká věku kachňat, bývá mezi prvními a posledními vylíhlými kachňaty věkový rozdíl až 2 měsíce, proto je důležité vysazovat na jednu lokalitu (rybník) pouze kachňata stejného věku. Později vylíhnutá kachňata později dospívají, později dosahují absolutní schopnosti letu a tento fakt se pak odráží v kvalitě létavosti na prvních honech.

Otázka přikrmování, vhodné skladby krmiva a hmotnosti kachen

Je zcela zřejmé, že pokud vypouštíme kachny na určitou lokalitu vhojném počtu, nebude jim přirozená potravní nabídka sama o sobě stačit. Proto, chceme-li zde kachny trvale udržet, je nutné zajistit jejich pravidelné přikrmování. Velkou roli votázce létavosti hraje i překrmování kachen. Důležité je dbát na vhodnou skladbu potravy a omezit krmivo, které způsobuje rychlé ztučnění. Zdůrazňuji tedy, že při přikrmování se nejedná o krmení! Doporučuje se ponechat kachny jen polosyté, aby si byly nuceny vyhledávat potravu samy. Výhodné jsou soustavy rybníků, kde lze místa pro přikrmování střídat a tím donutit kachny létat. Navíc výsadbou hrází vhodnými vzrostlými stromy (např. dub, vrba) donutíme kachny k vysokému letu. Před zahájením lovecké sezóny je možné přikrmování omezit, ne však zcela vypustit.

Výzkum prováděný vČR prokázal, že během roku ve volné přírodě hmotnost březňačky značně kolísá a vdobě lovu se postupně zvyšuje. Na konci doby lovu jsou kachny tedy průměrně těžší než na počátku, ale paradoxně je létavost mnohem lepší. Nejvyšší hmotnost, které mohou ve volné přírodě dosáhnout je 1500 g. Havlín ve svém článku “Létavost kachny březňačky” porovnává vlastní zkušenost zlovu na západosibiřských jezerech, kde se hmotnost kachen pohybovala díky velké úživnosti tamních jezer běžně na hranici 1500 g. Přesto byla létavost shodná, ne-li lepší, než u našich původních kachen. Na základě těchto podkladů se tedy můžeme domnívat, že vliv přikrmování nebude hrát tak významnou roli u divoké populace jako u populace uměle odchované. Důvod, proč by tomu tak mohlo být, lze hledat vdřívějším křížení sdomácími druhy.

Ztráta plachosti

Mnoho autorů udává jako jednu zpříčin špatné létavosti ztrátu plachosti kachen. Havlín uvádí, že uměle odchované kachny žijí vjiných podmínkách, než kachny ve volné přírodě a návyky získávají samostatně, bez matčina vodění a varování. Zvykají si na svého ošetřovatele a okolí, hledají potravu u člověka a žadoní o ni. To se pak udržuje i vdalších pokoleních, odchovaných již ve volné přírodě. Návyk na lidi, dostatek krmiva u vody a pocit bezpečí na vodě jsou proto hlavní faktory nelétavosti kachen. Nápravu spatřuje autor opět ve změně způsobu života. Omezit styk sošetřovateli, zavést zásobníková krmítka a napáječky tak, aby doplňování bylo možné pouze zvenčí a mezi kachňata vstupovat jen při kontrole zdravotního stavu. Při vypuštění na vodu přikrmovat vdelších periodách zkrytu, krmivo vzdalovat od vody tak, aby kachňata musela překonávat překážky a vzbuzovat u nich pocit nebezpečí i ze strany ošetřovatele (Havlín, 1991). Podle Sýkory se problémy slétavostí uměle odchovaných kachen projevují hlavně na malých vodních plochách do 5 10 ha, na kterých je nedostatek pobřežní vegetace, nepatrná přítomnost divoké populace a častá přítomnost lidí (Sýkora, 1995).

Je známo, že ve městech a chatových oblastech stálá přítomnost lidí a jejich krmení kachen opravdu způsobí ztrátu plachosti. Kachny zpohodlní a přestanou mít potřebu létat. Hodně odchoven je však umístěno na klidných, nerušených místech a přesto je zde létavost špatná. Co se týká navrhovaných omezení, domnívám se, že některá nejsou vpraxi dost dobře proveditelná. Pokud je v odchovnách líhnuto kolem 60 000 100 000 kachňat ročně, je zcela nezbytné denně udržovat maximální čistotu, což bez přímého přístupu ošetřovatele není zatím možné. Je důležité denně kontrolovat úhyn a odstraňovat uhynulé kusy, aby nedošlo krozšíření infekce. Nutnost očkovat kachňata proti botulismu, případně jiným onemocněním rovněž vyžaduje přímý kontakt sčlověkem. Stejně tak značkování kachňat na plováčky nebo kroužkování. Zásobníková krmítka a napáječky musí být čištěny od trusu a krmiva, které se jinak přilepí a plesniví. Doplňování krmiva zvenčí by vdnešních poměrech znamenalo stavební úpravy, možná na určitou dobu přerušení odchovu nebo případné přemístění odchoven na jiná místa. Vše je spojeno svysokými náklady a ekonomickými ztrátami. Vzdalování krmiva od břehů by jistě znamenalo smířit se světšími ztrátami kachňat, která by se stávala snadnější kořistí šelem a dravců. Nic není tak jednoduché, jak někdy vypadá.

Vliv divoké populace

Uměle odchované kachny stahují na rybníky divokou populaci, která zde později zahnízdí. Pro takové kachny se vžil název tzv. kachny volavé. Připouštím, že přítomnost divoké populace může kladně ovlivnit létavost uměle odchované populace. Kolik procent uměle odchovaných kachen je schopno se přizpůsobit divoké populaci a jak dokonalého letu dosahují však není prokázáno. Pro příklad ovlivnění létavosti uvádím článek publikovaný vMyslivosti (Podolák, 1986), kdy díky bílému zbarvení uměle odchované kachny bylo možné pozorovat její přidružení a přizpůsobení se divokému hejnku, a to jak chováním, tak schopností letu.

Záměrné rušení kachen

Vněkterých oblastech se pro zlepšení létavosti kachen praktikuje občasné rušení samotným ošetřovatelem, pomocí loveckého psa nebo výstřely. Rozhodně si nemyslím, že by tento způsob zlepšení létavosti byl ideálním řešením. Nicméně plachost si kachny určitě udrží, ale opravdu naberou výšku a odletí, nebo se jen “přeplácají” na druhý břeh?

Co říci závěrem?

Je evidentní, že příčin špatné létavosti a nízké početnosti kachen bychom našli mnoho. Našlo by se i mnoho metod, které napomáhají létavost zlepšit. Některé stojí za úvahu, jiné jsou zcela scestné. Kvyřešení problému nepřispívají ani rozpory mezi rybáři, myslivci a ochránci přírody. Primární roli však vtéto problematice hraje křížení sdomácími druhy, tedy otázka čistoty chované populace. Jak na tento problém vyzrát? Krotký chov původní divoké populace je neperspektivní a chov kříženců provázejí negativní stránky. Divoké populace ubývá, ale létavost je dobrá, uměle odchované kachny představují naději na přežití druhu vbudoucnu, ale létavost je špatná. Chov polodivoký a divoký zaručují původnost druhu a dobrou létavost. Avšak vzhledem ktomu, že úspěch chovu závisí na vnějších podmínkách, predátorech, výši přírůstku a výši ztrát při převodu kachňat zpět do volné přírody (polodivoký chov), nelze počítat svelkým růstem početních stavů.

Existuje tedy způsob, jak současně zajistit zvýšení početnosti divokých kachen a zlepšení létavosti?

Vtéto době již některé odchovny praktikují vhodný a částečně úspěšný způsob, vedoucí ke zvýšení početnosti kachen i ke zlepšení létavosti. Jde o oživování krve uměle odchované populace vybranými divokými jedinci snáslednou důkladnou selekcí. Je velmi důležité nepouštět do chovu kachny neznámého původu a kachny neselektované (barevně odlišné, nestandardní, deformované). Při nákupu kachňat je radno si dát pozor na serióznost firem provozujících odchovny a raději vynaložit více peněz za kvalitu, než později splakat nad výdělkem. Udělejme maximum pro to, aby se kachna divoká nikdy nestala součástí seznamu kriticky ohrožených druhů!