Krása srnčích lovů

Ing. Lubomír KLEMENT

K napsání tohoto článku mne vyprovokoval příval čistě teoretických článků v tomto časopise, ale i v jiných na téma: „Zlepšení kvality populace naší srnčí zvěře“. Tato pojednání mají s běžnou praxí a jejími možnostmi jen velmi málo společného. Za skutečný přínos považuji snad jen článek od Dr. Miroslava Vodňanského: „Především srny rozhodují o kvalitě srnčí zvěře.“

Srnčí zvěř je naší nejoblíbenější trofejovou zvěří, je nejpočetnější ze spárkaté zvěře (dnes spolu s černou zvěří?) a lovecky dostupná téměř všem. Lovit zvíře pro trofej je specialitou evropského lovce, který zdědil tuto módu po zvycích šlechty a urozeného panstva.

V současné době se pokládá silná trofej za známku zdravé, vyspělé populace zvěře, takže honba za mohutnou trofejí se stává jakousi chovatelskou prestiží. V určitém protikladu je skutečnost, že i v podmínkách co nejpřirozenějších, jaké vládnou v krajích lidskou civilizací nedotčených, žije původní zdravá zvěř s parožím slabším i silným vedle sebe u téže populace určitého druhu zvěře.

Oblíbenost srnčí zvěře vyvěrá z toho, že ji vyhovuje naše česká krajina, střídání lesů, polí a luk. Nevadí jí hustě obydlené oblasti. Poněkud menší výskyt zaznamenáváme v hustých lesích vyšší nadmořské výšky nebo v rovinách, kde chybějí lesíky či křovité úhory. Nevyhýbá se ani rákosovitým porostům kolem mokřin a bere zavděk i krytem nepěstěných travních porostů.Srnčí zvěř u nás žijící je jednotného tělesného typu a pokud tvoří místní formy, týká se to jen stavby parůžků a méně tělesné hmotnosti. Z chovatelského hlediska je nízká hmotnost této zvěře na závadu, protože na ní více doléhají obtíže spojené s krutou zimou, nevhodnou potravou či nákazami.

V současné době žije v našich honitbách více srnčí zvěře než tomu bylo za první republiky, případně během válečných let. Usuzuji tak podle zveřejněných statistik a přesto, že jsem v tu dobu neměl mnoho znalostí o chovu této zvěře, soudím podle trofejí svého otce a jeho přátel, že kvalita trofejí tehdy ulovených srnců byla o poznání větší.

Kde jsou srnci slabí a kde silní?

Ve svých článcích i knížkách jsem dosti často zapochyboval, zda snaha po zkvalitnění naší stávající srnčí populace cestou přísné selekce samčí zvěře povede k úspěchu. Srnci, kteří zahajují vývin svého paroží v době převážně tuhé zimy a jak bylo řečeno, jsou svojí hmotností citliví na dostupnost potravy, jsou pod tlakem i mnoha dalších vlivů. Domnívám se, že i množství slunečního záření v tu dobu hraje významnou roli. Tím chci říci, že i dobře geneticky založení srnci mívají pod tlakem těchto vlivů kolísající kvalitu svého paroží.Není to tak dlouho, kdy se v několika publikovaných článcích tohoto časopisu vedla diskuse, zda mohou tolik pronásledovaní knoflíkáři či výběrní špičáci, nasadit v příštím roce úměrně kvalitní trofej. Samozřejmě nějaká pravidla nastavena být musí, ale přesto nemusí být všeobecně platná.

Všichni, kteří couráme tou boží přírodou již delší dobu víme, že jsou v honitbě místa, kde se pravidelně vyskytují silní srnci a opačně místa, kde lze rok co rok ulovit knoflíkáře. Pozornějším sledováním tamních srn zjistíme, že v převážné většině je příčinou srna, která pokud ve zmíněné lokalitě vydrží delší dobu, silně ovlivňuje kvalitu trofejí. Jakmile je ulovena nebo zestárne, vrací se kvalita do obvyklých průměrů.

Zkušenosti mého otce

Na tomto místě si dovolím citovat výrok svého otce, který mne kdysi dávno na lesní správě navštívil a byl svědkem několikerého ulovení paličkářů, ze kterých jsem měl velkou radost. Neudržel se a říká: „Já celý život lovil převážně šesteráky a šesteráci stále byli. Vy se honíte za paličkářema a stále jich máte dostatek. Nezdá se mi, že by to na kvalitě trofejí, soudě podle vašich přehlídek, bylo nějak patrné!“

Samozřejmě že jsem s tímto názorem hluboce nesouhlasil, ale mnohokrát jsem si během doby na něj vzpomenul. Paličkářů i po té s odstupem dlouhé době máme stále dostatek. Jak jsem již řekl, byla jiná doba, zvěře bylo méně, potravní nabídka zejména v době vegetace nesmírně pestrá a o škodlivých emisích nikdo neměl ani zdání.

Srny se střílely jen výjimečně, protože stavy byly v porovnání k dnešku nízké a srny měly mnoho nepřátel, kteří holou a mladou zvěř decimovali. V první řadě to byly tvrdé zimy bez významnějšího přikrmování a zvláště pytlačících venkovských hafanů byla spousta. Také pojem průběrného odlovu byl vnímán jen mlhavě a to spíše v pojetí, že se mají lovit jen starší tedy vyzrálí srnci. Pokud se ulovil nějaký ten paličkář či mladý špičák, jeho trofeji byla věnována jen málá pozornost pokud vůbec.

A jak je to dnes?

Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce zašetřen mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.

Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k ušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů. Proto není divu, že mnozí z nás neoplývají přílišným optimismem ve výhledu na možnosti byť jen postupného zlepšování výsledků našich snah.

Jak tedy dál?

Takže buďme realisté a při poznání, že kvalita srnčí zvěře se za posledních sto let nijak výrazně nezlepšila a snad ani nezhoršila, jen stavy se podle momentálních podmínek buď vizuálně zvyšují či snižují. Nenamlouvat si, že poměry v průmyslu či zemědělství stran exhalátů a chemického ošetření rostlin se zlepšují. Vždyť je téměř patnáct let po převratu, ale drobná zvěř jako lakmusový papírek přírody je na tom stále stejně, tedy špatně.

Abych řekl pravdu, ani si nemyslím, že je příliš nutné, aby v té nejběžnější přírodě, v té které srnčí zvěř žije, běhali převážně jen samí šesteráci. Je to právě ta různorodost srnčího paroží, která nás již brzy zjara žene hledat nějakého zajímavého srnce, poté tvar paroží pečlivě porovnávat a vyhodnocovat, než se rozhodneme kterého budeme chtít ulovit. Vyskytne-li se tu a tam nějaká ta rarita, radosti nejsou konce. Můžete prohlížet ty největší sbírky srnčího paroží a nemáte šanci, že najdete dvě úplně stejné trofeje.

Tuto různorodost a tvarovou pestrost nenajdete u žádného z dalších parohatých druhů. Vždyť třeba u jelena nebo daňka jsou trofeje do jisté míry jako podle šablony, lišící se jen silou, délkou, případně počtem výsad. Určitě i lov těchto trofejí má své kouzlo, zejména v době říje, kdy se před lovcem prezentuje mohutná zvěř do daleka hlásící svoji sílu a touhu. Snad více nás k ní přitahuje menší dostupnost a mnohde i náročnost samotného lovu.

Stejně tak i vyspělý, dobře vybarvený srnec, který se po jaru elegantně vyhoupne z lesní houštiny na svěží zeleň louky v enklávě kolem potůčku, dokáže v nás zrychlit dech a příjemné mrazení, pokud můžeme sáhnout po pušce, má v tomto okamžiku cenu nezapomenutelného prožitku.

Cesta vede přes lov průběrných srn!

Tím jsem dospěl k závěru, že budeme-li chtít ve svých honitbách lovit silné¨srnce, cesta nevede jen přes odlov slabých srnců, ale je nezbytné soustředit naši pozornost na zodpovědně prováděný odstřel průběrných srn. Právě v úvodu zmíněný článek nás důrazně upozorňuje, kde lze hledat cestu ke zlepšení nebo aspoň udržení stávající kvality srnčí zvěře. Říká: „Základ kvalitní srnčí populace tvoří v první řadě kondičně zdatné srny, které jsou díky vysoké výkonnosti svého organizmu schopny odchovat za příznivých podmínek silná, zdravá srnčata.“ Má to bohužel jeden ošemetný háček a to, že kdo chce takto provádět odstřel srn, musí je dokonale ve své honitbě znát. Toto je na rozdíl od kritéria průběrného srnce požadavek velmi náročný. Chce to již od jara a během celého léta pozorovat srny v honitbě, resp. ve „své“ části honitby, aby byl tento požadavek splněn. Nikdo jiný by potom v tomto obvodu nesměl provádět náhodný odstřel srn. Bohužel na to dnes nezbývá mnoho času.S tím zároveň souvisí nutnost neotálet s lovem srn nejpozději do doby, kdy začnou přebarvovat. Zde se je třeba oprostit od vžitého názoru, že se nestřílí „černý srnec“ a „červená srna“ a že také srnče, byť slabé se má nechat „vyspět“. Nejpřesněji se pozná méně kvalitní srna při opožděném přelínávání, pokud ji k odlovu neurčilo již dříve slabé potomstvo. Přebarvená zvěř již méně drží své stávaniště a v zimní srsti jsou silné a vizuálně zdravé téměř všechny.

Lovit srny podle požadavku nějakého významného něčího výročí či spolkové akce je stejně škodlivé, jako plnění plánu lovu na poslední chvíli, tedy těsně před Silvestrem.

Neponesou-li tato opatření okamžitě viditelné zlepšení, určitě ale nepovedou ke zhoršení kvality srnčí zvěře ve svěřeném obvodě.

Ing. Lubomír KLEMENT

Snímky Jaroslav Vogeltanz