Kostitřasy v honitbě

Ing. Petr Bílek

Přibližně již 100 let si každý motorista pod názvem „Kostitřas“ představí předchůdce dnešních korábů silnic, původního „dědečka automobil“. Ten v době svého vzniku řádně protřepával kosti pasažérů na neupravených silnicích, protože jezdil na kolech od původního vozu žebřiňáku, opatřených železnými obručemi. V prvopočátku výroby aut kola postrádala vynález pana Dunlopa pneumatiky. Hlučící monstra byla bez pérování a tak první cestovatelé v autech cítili každý kamínek silnice na svém těle, jako princezna hrášek pod peřinami. Tvrdá auta tvrdě třásla kostmi pasažérů.

Toto přirovnání mne napadlo právě v okamžiku, když jsem v honitbě MS Kostelec u Zlína ulovil 29. července 2004 svého životního srnce. Tento špičkový představitel svého rodu už měl svoje povinnosti v letošní říji splněny a tak se osamoceně popásal na šťavnaté trávě u potoka v remízku „Hrtán“. Při pozorování dalekohledem mne upoutal klabonosý profil lebky. Nosní kost se zvedala od větrníku mírně obloukovitě k čelu a hyperbolický profil končil pod úžasným parožím, které předběžně ohodnotil hospodář Ludvík Petřek ze Staré Červené Vody na Jesenicku na 155,43 bodů CIC. Díky tomuto klabonosu jsem už začal uvažovat o tom, že se v naší honitbě vyskytuje nový, ušlechtilejší druh srnce. Podobně jako v chovu koní vyšlechtili naši předkové klabonosé plemeno bílých starokladrubských koní nebo slatiňanských vraníků. Už jsem v představách viděl naše stádečko srnčího, přešlechtěné na tento neobvyklý tvar hlavy, který mají také mufloni a sebe jako šlechtitelského pionýra. Moje fantaskní představy však skončily v okamžiku stahování hlavy k preparaci. V pravé nosní části lebky byla srstí zarostlá díra velikosti otisku ukazováčku. Deka se srstí byla vražena do dutiny nosní a zarostlá v osifikované části původního zranění chrupavkou. Zřejmě se jednalo o dokonalé zhojení rány po střetu zvířete s dopravním prostředkem. (viz foto). Po vypreparování bylo vidět nosní dutinu přes horní otvor, kde bývá nosní kost. Skořepy v dutině jsou poničeny v celé pravé části nosní dutiny, do které je vidět otvorem po zcela chybějící kosti nosní. Střední nosní chrupavka je celá osifikována až do konce měkké části větrníku, takže nejde vyjmout jako při obvyklém kostrování lebky. Horní čelist je na laterální straně deformována a P III je vtlačen do horní dásně, která tvoří tvar písmene V. Taková deformace může vzniknout jen po nárazu v mladém věku a následném celkovém vyhojení zranění. Můj životní srnec si už tedy v ranném mládí velmi „užil“ své první setkání s lidmi a jejich hlučnými a rychlými vehikly, které mu řádně protřásly lebeční kosti.

Se zraněním na lebce jsem se letos setkal i při odstřelu srnců první věkové třídy. Nadějný srnec vykazoval nezvyklé chování, stranil se v odlehlé části honitby. Pravý parůžek vyrůstal ve tvaru čepele nože a srnec, ač fenotypově se projevoval jako starší, jevil známky degenerace paroží. Při preparaci jsem objevil otvor do mozkovny v levé temenní části a úlomek srostlé kosti zasahoval do levé mozkové hemisféry, kde musel tlačit na mozek. Poměrně dobře zhojená perforace lebeční kosti svědčila o tom, že srnec musel prodělat silný náraz ještě v ranném mládí. Kost zarostla, ale malý otvor do lebky zůstal. Jak asi muselo toto zvíře trpět?

Takových případů srážek napočítáme jen v našem okolí čtvrt stovky ročně. V celé republice je evidováno podle údajů Policejního presidia České republiky 7 820 případů srážek motorových vozidel s lesní zvěří (mjr. Sobotka 5.2.05). Při těchto srážkách bylo 8 lidí zraněno těžce a 67 lehce. Škody na vozidlech byly vyčísleny na 252 991 800 Kč. Odhaduji, že minimálně ještě třetina, především drobných střetů, není hlášena vůbec. To číslo je hrozivé a nelichotivé vůči pánu tvorstva, který i polní cesty musel vyasfaltovat. Přesto, že dnes se jezdí na měkkých gumách, třesení kostmi provádí svojí bezohlednou jízdou někteří jedinci nejen v bezelstných a nevinných zvířatech při srážkách, ale ubližují i sobě a svým bližním.

Kolikrát svými auty ubližují zvěři lidé, kteří na druhé straně bez známky odbornosti poukazují na chovatelské myslivecké zásahy do populace zvěře a nazývají je primitivně „střílením zvířat“? Proč svojí bezohlednou a zbytečně rychlou jízdou i v úsecích s označením „Pozor zvěř“ ničí hodnoty nejen ve zvěři, ale dokonce riskují lidské životy? Cožpak nikdo neví, že zpravidla za prvním zvířetem postupuje přes silnici další? Proč vůbec je dovoleno v běžném dopravním provozu užívat vyasfaltované polní cesty jako zkratky pro automobily mezi vesnicemi? To jsou základní otázky, které si musí položit každý, kdo se setkává s bezohledností civilizace vůči zvěři. Kde zůstal homo sapiens (člověk rozumný), když uchopí volant a řídí své desítky koní zakleté v plechu? Myslím, že v tomto případě je australopithecus stále ještě lichotivým názvem pro tyto řidiče.

Zvířata se však musela přizpůsobit, naučit se žít společně s člověkem a jeho technikou ve společném prostoru. Začínám mít dojem, že vlastnit loveckou zbraň bude v dohledné době úplně zbytečné. Postačí vyasfaltovat ještě několik kilometrů zkratek, vyrobit rychlejší a silnější monstra, opařit je „bezpečnostními“ chromovanými rámy a prohánět se s nimi po honitbách. O plán lovu tím bude postaráno.

Člověk tak ignoruje všechny zákonitosti chování zvířat a nejraději by je zavřel za mříž zoologické zahrady, kde mu nepřekáží a necestují za svými životními starostmi přes příkopy a silnice. Zde je může nerušeně obdivovat, krmit a hladit po kožíšku. Na myslivce jenom mentorovat. Potom vsednout do svých „ořů“ a šlápnout na plyn, zapnout dálková světla … a nepřejme si domyslet všechny důsledky nejen pro zvěř, ale i pro lidi samotné.

A tak jezdí dál našimi honitbami vozidla amatérských závodníků nepřiměřenou rychlostí, dříve zvaná kostitřasy. Při čím dál častějších srážkách třesou kostmi zvířat tak silně, že jim často přivozují hroznou smrt nebo trápení při hojení úrazů. Co kdybychom nazvali naše myslivecké honitby prohánitbami, kde se budou prohánět závodníci na kostitřasech a budeme mít ušetřenou spoustu času při sledování a výběru chovného stáda volně žijící zvěře Mnoho potřebných peněz ušetříme také za náboje a evidenci zbraní. Zvěř vybijí auta a pojišťovny vše uhradí z havarijních pojistek. Za „Povinné ručení“ zákonem určenou pojistku v tomto případě neplatí nikdo.

Homo sapiens si bude pochvalovat, jak zvítězil nad přírodou. A vůbec: nebylo by nejlevnější, kdyby na polích žili jen samí živočichové bezobratlí? Možná se je člověku tímto způsobem podaří vyšlechtit - bude konec s kostitřasy a na trofejové štítky budeme moci věšet pouze ztracené součástky z vehiklů, běsnících v honitbách. Vždyť již v tomto roce z letošních pěti kusů srnčích trofejí, které jsem zavěsil na štítky, jen jedna je ze srnce, který nezažil střet s automobilem. Pochází z hřebene Rychlebských hor od polské hranice, kde zatím srnci znají jen pach benzínu z motorových pil, i když ….

Jsme my lidé, kteří takováto příkoří způsobujeme, schopni vůbec sjednat nápravu? Budeme společný životní prostor ohleduplně obývat se zvířaty nebo budeme antagonisty? Nebo budeme žít na úkor zvířat, nebo dokonce bez nich? To je samozřejmě nemyslitelné. Co tedy uděláme, kromě plotů kolem dálnic? Snížíme tlak na plynový pedál při projíždění krajinou?Mnohokrát jsem v noci nebo k ránu potkal na silnici přebíhající zvěř. Vždy bylo vidět daleko předem svítící světla, jistě to každý řidič zná. Stačilo potom jenom přibrzdit a počkat, až celá tlupa přejde vozovku. Kdybych to neudělal, měl bych už mnohokrát „záznam“ na kapotě.

Memento: Když jsem po vlhké letní noci odjížděl z honitby, plazil se po pneumatice mého vozu pěkně vypasený hlemýžď. Vystrkoval z budky svoje růžky a spěchal někde k svému dnešnímu vrcholnému výkonu až nahoru, kde dál už to nejde. Opatrně jsem jej odlepil a odnesl daleko do trávy. Co když jeho pravnuci budou ještě větší a budou vystrkovat z budky ještě větší růžky…? Budou to potom jediné naše lovecké trofeje?

Ing. Petr Bílek