Kosti, kůstky, kostičky

Text a kresby MVDr. Zdeněk Kolář

Zdají se z hlediska mysliveckého pramálo zajímavé. Jen archeologové z nich dovedou rozsvěcovat světlo poznání o časech dávno minulých. Avšak nemylme se! Může se stát i toto: na hnojišti jistého statku se najde omšelé lebka, která se snaživým přátelům přírody jeví jako lebka vydry. I donesou ji k odbornému posudku myslivcům, čímž jsou tito vtaženi do šalebné hry. Nemohou děti vyhodit, jak to předtím štítivě učinila paní učitelka (ale správně je poučila, že „mohou něco chytit“). Jsou přece odborníky a tudíž vědí dobře, stejně jako to vědí děti, že pan statkář, z boží milosti, je vlastníkem několika rybníčků, které před časem ukrutně přebil násadou. Zatím totiž nezná to, co znali jeho táta a dědek, že rybnikaření je odbornost, které je potřeba se naučit. Tím pádem mu také nedochází, že vydra koná jen dle své pracovní náplně a tuto nebiologickou koncentraci poněkud ředí… Všichni také vědí, že kovář v sousední vsi vyrábí silná železa - vydrařky a jistý podnikatel vyčiní jakoukoliv kožku, neboť je mu známo, že žádná kontrola neexistuje a do chalupy bez soudního rozhodnutí mu nikdo nesmí. Sedí tedy rozpačitě rada moudrých, neboť jen oni vědí to, co nevědí děti: že pan statkář není sice myslivec (a ani se o to nezajímá), ale zato je členem honebního společenstva, které rozhoduje, z dopuštění božího, kterým „odborníkům“ pronajme honitbu! A tak lebka se „ztratí“, aniž je vybalena z igelitu a dětem se namluví, že to byla lebka uhynulého psíka a musela být „zneškodněna“… Nevypovídá taková kost dost pregnantně o časech přítomných? Ale to není všechno! Děti jsou nezkažené dobou a navzdory pedagogům si vždycky zachovaly zdravý rozum. Jsou také zvídavé a pečlivé, takže si pořídily velmi slušný náčrtek z pohledu frontálního a laterálního, podle kterého se dalo snadno posoudit, že na hnoji skončila opravdu vydra, ale nedá se s tím nic dělat… Nejhorší ovšem je, že jim zůstaly v poctivé dušičce hluboké šrámy, aniž je mohou korigovat poznáním o zákrutech spravedlnosti a kotrmelcích etiky. Na to všechno příjdou až později. Zatím jim zbývá jednoduché poznání: Myslivci jsou pitomci, protože ani nevědí, kolik zubů má pes a kolik vydra, paní učitelka je poseroutka, protože se všeho štítí a chce učit o přírodě a pan statkář je lump a tu vydru mu tedy v rybníčkách nahradí! Máte žaludek jim vykládat, že pomsta patří Bohu? Když ani nevíme, kdo půjde s kým do koalice… Pojďme s raději vykládat o nějakých kostičkách.

Vydra říční (Lutra lutra L.)

Lebka je typická celkovou plochostí. Při délce asi 11 cm je v mozkové části jen asi 4 cm vysoká (obr. č. 1). Horní linie je od hrotu nosní kosti téměř rovná s ostrým, ale jen 1 - 2 mm vysokým sagitálním hřebenem (crista sagittalis externa). U velmi starých kusů se značným zubním deficitem, může být čelní linie propadlá. Z čelního pohledu je lebka poměrně široká, srdčitě oválná (obr. č. 2), se zřetelně prostornou mozkovou částí, oproti menší části obličejové. V nejširší části jařmového oblouku (arcus zygomaticus) má asi 7 cm, mozková část je asi 5,5 cm široká. Špičáky jsou silné, dobře vyvinuté, zubů je celkem 36 v tomto vzorci: 3.1.4.1 / 3.1.3.2.

Jezevec lesní (Meles meles L.)

Lebka je celkově robustní, délky kolem 13 cm, šířky v jařmových obloucích asi 7,5 cm, v mozkové části asi 5 cm. Mozková část, dosahující vpředu asi k rozdvojení sagitálního hřebene ve dva čelní hřebeny (cristae frontales externae), je přibližně stejně dlouhá jako část obličejová. Na první pohled je lebka jezevce nápadná vyklenutím v čelní části (obr. č. 3) a zřetelným sagitálním hřebenem, který dokonce v zadní části přesahuje týlovou kost (os accipitale). Někdy je tento hřeben opravdu mohutně vyvinut a bývá proto nazýván „jezevčí“ nebo „vlčí“ hřeben. Méně se ví, že právě u kunovitých šelem je jeho velikost velmi nepravidelná, nesouvisí nijak ani se stářím, ani s pohlavím (I. Heráň, 1982) a dokonce mohou být jezevčí lebky téměř hladké, mající potom mozkovnu o něco vyšší, asi do linie chybějícího hřebene. Protože se „bezhřebenné“ lebky vyskytují pomístně, zdá se, že znak bude mít jistou dědičnost. Vždycky však zůstává zřetelně vyklenutá horní lebeční linie. O funkci tohoto hřebene se často diskutuje. Může být považován za oporu jednoho ze žvýkacích svalů, spánkového svalu (musculus temporalis), který však odstupuje z celého obvodu spánkové jámy a upíná se na svalový výběžek spodní čelisti (processus muscularis mandibulae), takže se bez mohutného hřebene obejde. Hlavním žvýkacím svalem se právě u jezevce jeví mohutný žvýkač (musculus masseter), který má dokonce dvě křížící se větve, odstupuje z velké plochy obličejové hrany a jařmového oblouku, upíná se na celou plochu sanice, kde jsou hluboké důlky pro úpony.

To všechno, spolu s mohutnými jařmovými oblouky (obr. č. 4), dává pověstnou sílu jezevčímu stisku. Na obrázcích je lebka staré jezevčice s poměrně nízkým hřebenem.

Zuby, zejména špičáky jsou velmi silné, žvýkací plochy stoliček bývají u starých kusů plošně opotřebené až k dásním, protože jak známo, jezevec inklinuje k všežravosti. Občas vyhrnou jezevci při úklidu starých hradů úctyhodně staré lebky uhynulých kusů. Bývají téměř bez zubů a zahojené alveoly svědčí o dlouhém bezzubém živobytí. Zubů je 38, vzorec 3.1.4.1 / 3.1.4.2.

Připomeňme však, že chrup nemusí být vždy úplný a může chybět zejména některý z prvních premolárů, které jsou v horní i dolní čelisti poměrně malé, lokalizované těsně za špičáky. Často po nich nezůstává ani zbytek alveoly a tak je těžké rozhodnout, zda došlo ke ztrátě nebo jde o chudozubost.

Liška obecná (Vulpes vulpes L.)

Lebka patří k nejznámějším, protože se často používá jako trofej, stejně jako ostré, elegantní špičáky. Je protáhle štíhlá s dlouhou obličejovou částí a výrazně se zužující přední částí mozkovny. Tak jako je u lišek velmi variabilní celková velikost těla, musíme počítat i s variabilitou lebky. Zlaté medaile dosahují až ke 20 cm délky a přes 9 cm šířky, běžné jsou kolem 16 cm, ale i menší. Také základní tvar se v závislosti na stáří trochu mění: zadní část lebky se stává hranatější, za očnicemi se vytváří výraznější zaškrcení, očnice ztrácejí okrouhlý tvar a stávají oválnější, jařmové oblouky se široce vyklenují (I. Svatoš, 1985). Zubů je 42 jako u psa, vzorec 3.1.4.2 / 3.1.4.3.

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoidaes GRAY)

Tento původní obyvatel Dálného východu, vysazený na Ukrajině, u nás v posledních desetiletích zdomácněl, zejména v okolí vodních toků. Lebka je proti lišce menší a „baculatější“, krátce stavěná s přibližně stejně dlouhou mozkovnou a obličejovou částí, se širokou spodní čelistí, umožňující úpon silných žvýkacích svalů (obr. č. 7 a 8). Také jařmové oblouky jsou široké, silné, dosahující šířky kolem 7 cm při délce 12 - 13. Sagitální hřeben je zřetelně vyvinut, i když není nápadně mohutný a neliší se podle pohlaví. Určitá obtíž by mohla nastat při rozlišení lebek některých psů, protože zubů je 42 při stejném vzorci. Starší název mývalovec kuní je dost zavádějící, protože s mývalem, který se u nás jako utečenec z domácích chovů také občas vyskytne a má vzorec zubů 3.1.4.2 / 3.1.4.2, má pramálo společného.

Kuny (Martes)

Uvádí se dost rozlišovacích znaků lebek obou našich druhů. Výborný znalec života kun Ing. F. Fric uvedl některé různě spolehlivé znaky v roce 1957 (Myslivost č. 8). Nejčastěji je v zoologii popisován rozdíl ve tvaru poslední horní stoličky. U kuny lesní (Martes martes L.) je na tvářové straně zakulacená (obr. č. 9), u kuny skalní (M. foina ERXL.) vykazuje na tvářové straně mělký důlek, rozdělující žvýkací plochu na dva lalůčky (obr. č. 10). Fric tento znak zpochybňuje a přiznejme, že je dost nevýrazný, posouzení vyžaduje určitý cvik a ještě lépe srovnávací materiál. Dále to bývá tvar velkého týlního otvoru (foramen occipitale magnum), který je u kuny lesní oválný, širší než vyšší a u kuny skalní více kulatý. I tento znak však může být při preparaci trochu pozměněn. Spolehlivější je úhel dolní čelisti, který je u kuny lesní ostřejší, do 35 úhlových stupňů, u kuny skalní tupější, přes 40 stupňů. Také chrupavčitý spoj obou větví čelisti je u kuny lesní zřetelně delší - přes 1 cm, u kuny skalní kratší - do 1 cm (obr. č. 11).

Největší spolehlivost přikládá Fric sagitálnímu hřebeni (crista sagittalis externa), o kterém jsem si již říkali, že je právě u kunovitých (lasicovitých) šelem dost variabilní. Dnes, kdy sklaní kuny hýbou většinou měst (a to je dobře, protože jsou odbornice na potkany), mohlo být shromážděno více lebek, které umožňují některé poznatky doplnit. Můžeme tvrdit, že u kuny skalní je tento hřeben vždy plochý a široký (i přes 1 cm) a spánkové linie přecházejí každá samostatně do špičatých nadočnicových výběžků kosti čelní (obr. č. 10). Tento druh nemá nikdy ostrý sagitální hřeben, rozdvojující se teprve na dolní části čelní kosti, jako je tomu u typických lebek kuny lesní (obr. č. 9). Jenomže právě u kuny lesní existuje dost lebek (podle krajů odhaduji až 20 %), kde tento hřeben není ostře vyhraněn a spánkové linie se nespojují, i když jsou vždy výrazně užší, než u kuny skalní (obr. č. 12). Nevysledoval jsem zde žádné zřetelné souvislosti s pohlavím ani se stářím. Dr. I. Heráň (1982) cituje Geptnera (1967), který uvádí kresbu u sobola asijského (Martes zibellina L.), blízkého příbuzného naší kuny lesní, kde spánkové linie se postupně spojují ve výrazný hřeben právě u starých kusů. Podobně to uvádí Fric u kuny lesní. Lituji, že nemohu ničím podobným posloužit. Asi jsem narazil právě na výjimky. Obr. č. 12 ukazuje lebky kuny lesní různého pohlaví i stáří, přičemž lebka vpravo pochází od dobře vyvinutého samce s opotřebeným chrupem a zdrsnělým povrchem lebky (snad po traumatech?), právě u něj je hřeben nejméně zřetelný.

Určitou zajímavostí u kun je schopnost značně otevřít čelisti (obr. č. 13), což jim umožňuje uchopit krk i větší kořisti. Svalový výběžek spodní čelisti je dokonce mimo jařmový oblouk a přece nedojde k vykloubení. Brání tomu silné osvalení a ostrý výběžek pod kloubem.

Zubů mají obě kuny 38, vzorec 3.1.4.1 / 3.1.3.2.

Norek americký (Lutreola vison SCHREBER)

Býval u nás dříve dost často chycen do ondatřích vrší. Dnes jsou utečenci z farem rozmnoženi místy v okolí vodních toků. Lebka je útlá, subtilní s nápadně tenkými jařmovými oblouky (obr. č. 14 a 15). Délka je asi 6,5 cm, šířka 3,5 cm. Od lasice nebo hranostaje se liší přece jen trochu větší velikostí, protože zubní vzorec má s nimi shodný: 34 zubů, vzorec 3.1.3.1 / 3.1.3.2.

Lopatky (scapulae)

Zajímavou kauzou může být rozlišení lopatek zvěře. Buď nás mohou zajímat zbytky padliny (a lopatka zůstává právě dost dlouho uspokojivě „čitelná“), nebo nám někdo nabízí plec letošáka a vydává ji za dražší plec srnčí (i u vykostěných plecí se často v mrazničce ponechává lopatka). Co všechno se míchá a nastavuje v některých hospodách, to vynechávám, protože nerozumím ani tomu, jak se může jediný kus srnčího „rozmnožit“ tak, aby vydržel na jídelním lístku celý týden. Jeden důvěryhodný znalec mi to vysvětloval tak, že srnčí má přece ukrutně dlouhý hřbet a „plomba neplomba - všechno se rozbourá“.

Na obr. č. 16 jsou pravé lopatky:

A - srnčí zvěře, kde lopatkový hřeben (spina scapulae) probíhá blíže přednímu okraji a rozděluje lopatku na zřetelně užší jámu nadhřebenou a širší jámu podhřebenou. Navíc na dolním konci tohoto hřebene vystupuje zřetelný výběžek zvaný nadpažek (acromion), který je v různých velikostech typický právě pro přežvýkavce.

B - černá zvěř má hřeben, probíhající blíže k polovině šířky lopatky a nad polovinou výšky z něj vyčnívá mohutný výstupek s typickou tzv. hřebenovou drsnatinou (tuberositas spinae). Nadpažek na spodní části hřebene chybí.

Pro zajímavost je uprostřed znázorněna lopatka psa, jejíž tvar se může trochu lišit podle plemene, ale vždycky zůstává nepříliš vysoký a rovný hřeben zhruba uprostřed šířky lopatky, a na spodním konci je nejen nadpažek, ale těsně u něj ještě druhý výběžek, zvaný háčkovitý (processus hamatus).

Pánve s kostí křížovou u srnce (vlevo) a srny (vpravo) při pohledu z břišní strany. Pánev srny je zřetelně širší než u srnce, dutina pánevní prostornější a z toho vyplývající tvarové rozdíly některých kostěnných útvarů. Nahoře je levá část pánve s rozříznutým zámkem. Rozdíly ve tvaru chrupavčité (později kostnatějící) spony jsou zřetelné, ale velmi záleží na vedení řezu přesně uprostřed.

Snad se může zdát tohle povídání o kostičkách málo zajímavé. Dovoluji si pouze připomenout, že mnohým se jeví jako nezajímavé, neodborná a veskrze zbytečná celá myslivost.

Zdeněk KOLÁŘ