KOROPTVE V MILEŠÍNĚ

V první části našeho příspěvku v Myslivosti 3/2002 jsme čtenáře seznámili s našimi zkušenosti v chovu koroptví v Oblasti chovu a ochrany koroptve polní Křiby při Okresním úřadu Žďár nad Sázavou. Čtenáři byli informováni o způsobech a formách zimního přikrmování koroptví a poměrně detailně o odchytu koroptví pro zimní komorování. V tomto druhém pokračování se chceme zkonfrontovat naše zkušenosti se zimním komorováním se zkušenosti našich předků, v dalších článcích pak budou následovat zkušenosti s úpravou biotopů pro koroptve.

Koroptví komory na zahradě v Milešíně na Žďársku. Každé hejnko je komorováno v jedné komoře.

Komorování koroptví

V dřívějších dobách, kdy charakter kulturní stepi obhospodařované zemědělsky maloplošně skýtal koroptvím ideální životní podmínky, neobešly se ty honitby, kde se koroptve intenzivně chovaly, bez řádného zimního komorování. To zaručovalo zachování jarního kmenového stavu v požadované výši, komorované koroptve šly do rozštipování (toku) a následného hnízdění v perfektní kondici a v honitbách, kde i přes všestranné přikrmování docházelo např. vlivem drsnějších klimatických podmínek v zimním období (Vysočina) ke stěhování koroptví do níže položených oblastí, řešilo i tento nemalý problém. Po zimním období, kdy jsme na Milešínsku komorovali koroptve k následnému jarnímu vypouštění, se výrazně v oblasti zvedly stavy koroptví.

Pro zimní komorování se vyjadřuje většina autorů - praktiků ve svých pracích či mnoha článcích uveřejněných v odborném tisku. Kokeš a Knobloch ve své knize o komorování uvádějí: ”Důležitá je i péče (myslí veterinárně-hygienickou) o koroptve chované v zajetí - komorované, protože tímto způsobem, jak současné zkušenosti ukazují, lze nejlépe eliminovati účinky krutých zim a tlumiti stěhovavý pud koroptve. Komorování mělo jistě na koroptve velký vliv a utlumovalo pud po stěhování a to tím spíše, že se koroptve z komor vracejí do volné přírody teprve tehdy, když podmínky, které ”nomadismus” stupňují (nepříznivá povětrnost, nouze apod.) pominuly.” Toto má opodstatnění i dnes uvážíme-li, že koroptve vlivem tuhé zimy opustí honitbu, kde jsou intenzivně chovány (kde mají např. v průběhu roku ideální podmínky pro hnízdění) a přestěhují se o několik kilometrů dál, kde o ně není náležitá péče (stojí v pozadí zájmu myslivců) s malou šancí na návrat do původní oblasti. Tak je zmařeno celé chovatelské úsilí předešlých let. V kapitole o chovu koroptví uvedení autoři píší: ”Vezmeme-li však do ruky trochu starých záznamů a vyhledáme-li v nich něco z historie myslivosti, pak zjistíme, že staří myslivci věnovali chovu koroptve náležitou péči, zejména v době zimního strádání, kdy se všemožně starali nejen o její ochranu před škodnou a o zimní krmení, nýbrž kdy pečovali chytáním a komorováním této pernaté zvěře i o zachování potřebného kmene přes zimu.” Není tudíž pravdou, jak se někdy u nás tvrdívá, že zde nebyly zkušenosti s komorováním koroptví, poněvadž prý nebylo dříve prováděno, neboť ještě dnes na našem venkově najdeme na nejednom místě, kde byly dříve rozsáhlé honitby velkostatků, staré zděné budovy, namnoze nazývané špýchary, které si dodnes zachovaly mezi lidmi název ”koroptvárny, koroptví komory” apod. od dob, kdy v nich naši dědové pečovali o tuto pernatou v době nepohody.

Komorování koroptví tedy není věcí novou, není věcí u nás neznámou a nevyzkoušenou. Kdyby vzali naši rolníci, hajní a vůbec staří praktikové do ruky pero a napsali zkušenosti, které během své dlouhé praxe nabyli, teprve bychom viděli, jak bohaté zkušenosti v tomto směru u nás jsou. Komorováním hledíme ušetřit zvěř od strádání, které by ji v krutých zimách očekávalo, proto jí musíme v komorách upravit všechny podmínky, které jí zima a mráz ve volné přírodě nedopřeje. Nebudeme popisovat komory velkofarem, zařízených na sta a tisíce koroptví, kde jsou komory etážové, ale popíšeme zde zařízení, které jsme poznali z vlastní zkušenosti. Na Českomoravské vysočině v Dolním Městě komoruje již po dlouhá léta koroptve rolník p. Mišta, kterýsi pro jejich chytání také sám plete vlčky. Je zajímavé že i v posledních krutých letech, kdy okolní honbiště neměla takřka žádného stavu koroptví a kdy to, co bylo, odtáhlo do nižších poloh Čáslavska, bylo koroptví v honitbě jmenovaného mysliveckého hospodáře dosti. To bylo působeno onou péčí, kterou zvěři věnoval tím, že ji dovedl ochránit před psotami zimní nepohody. Svoji komoru si zřídil prostě. Pevně uzavřel klenutou, nepoužívanou místnost rozměrů 3x2 m s menším otvorem ve stropě, aby do ní neměl nikdo přístup. Sám do ní nevchází též. Pod stropním otvorem zřídil střechovitý skluz, po němž komorovaným koroptvím sypal zob. Poněvadž nemohl místnost opatřiti tekutou vodou a nechtěl zvěř svými návštěvami rušit, sypal současně se zrním smíšeným s plevami na skluz sníh, který jim nahrazoval vodu. Věc praktikoval tak, že po jedné straně skluzu sypal zrní a plátky bramborů, podruhé straně sníh, pod podlahou komory měl odvodňovací kanál. V zimě roku 1941-42 přezimoval v komoře 97 koroptví, z nichž zahynuly pouze tři a to teprve při jejich vybírání za účelem vypouštění, kdy se zabily o stěnu. Naproti tomu v prostorné, sítěmi opatřené a vším možným zařízené želivské komoře zahynulo během téže zimy ze 46 komorovaných kusů 10 a to většinou tím, že se za stojáčky nebo kroužky, jimiž byly opatřeny, zapletly do sítí a utloukly, nebo byly zadáveny potkany. Aby i těmto, jistě na primitivnost komory velmi nepatrným ztrátám jmenovaný rolník zabránil, chce v příštím roce zaříditi v komoře jednoduché kotce." Jiná taková jednoduchá komora je popsaná v 7. čísle Stráže myslivosti z r. 1941 těmito slovy: ”Koroptve je nutno přes zimu komorovat. K tomu se hodí každá světlá, vzdušná a suchá místnost. Pro 20 párů koroptví stačí asi 30-40 m2 (pozn. - podle našich zkušeností postačí tento prostor pro dvojnásobný počet koroptví, než udává autor). Do koutů dáme hromady plev - pro hrabání i pro dýchánky - na podlahu písek, stěny obstavíme chvojím nebo třeba vymlácenými snopky, pod strop natáhneme sítě nebo plachtovinu. Také korýtko s čistou vodou je nezbytné. Větší okna, dosti světla. Kdo chodí zasypávat, píská, nebo hovoří již venku, čímž se ptáci připraví a brzy se přestanou plašit.” Prof. Schmoranz radí vybudovat komoru následujícím způsobem: ”Dosti prostorná, proti jihu položená, světlá místnost, se opatří ve výši asi 2 m volně napjatým látkovým stropem, aby se vylétnuvší koroptve nezranily na hlavičkách. Okenní otvory se zastrou velmi hustou sítí tak, aby je bylo možno za pěkného počasí, když nemrzne, otevřít. Podlaha místnosti se pokryje asi na 10 cm vysoko neproházeným pískem a v zadních koutech místnosti se postaví několik jehličnatých stromků nebo zapíchá chvojí do písku. Dále se sem postavíme vymlácené snopy ječné, ovesné příp. i pohankové, položíme zelné hlávky aj. a jako zásyp rozhodí se smetíze seníku, některé obilniny, vůbec zařídí se to jako v budkách. Někde stranou umístí se malý, zcela mělký žlábek, který se naplní každodenně čerstvou vodou. Přístup do koroptvárny se vhodně zakryje a návštěvy se konají jen nejnutnější a vždy tiše a klidně, aby se koroptve zbytečně neplašily.” Ing. Sekera uvádí: ”Nastane-li tuhá zima s vysokým sněhem a ledovkou, kdy se koroptve nemohou dohrabat k potravě, hlavně zelené, která obsahuje vitamíny, pak chřadne, slábne a stává se snadnou kořistí škodné, takže její ztráty dostoupí značné výše. V tom případě je nejlépe koroptve schytat a účelně zakomorovat. Komorování se používá také tehdy, chceme-li vysazovat koroptve v jiných honitbách, chytáme-li je pro vývoz do ciziny a potřebujeme-li liché koroptví kohoutky pro výchovu osiřelých koroptviček. Pokud tedy nemusíme, koroptve nekomorujeme, zvláště ne v krajinách lužních s mírnou zimou. Jinak je tomu v pahorkatinách nebo ve vyšších polohách, kde komorování koroptví je téměř nutností, a v tuhých zimách s vysokým sněhem je to vlastně jediná cesta k jejich záchraně.”

Zřizování koroptvích komor by mělo být jednou z priorit programu péče o záchranu koroptve polní pro všechny zainteresované orgány, které spolurozhodují a prakticky provádějí akce zaměřené na zvyšování stavů koroptví. Komorovat koroptve lze prakticky kdekoliv v uzavřeném a k tomuto účelu upraveném prostoru. Komory byly zřizovány jednak jako dřevěné - mobilní bedny o rozměrech 2x4x0,6 m potažené svrchu vazbou, sestavitelné jednotlivě nebo nad sebe, a jednak v neobývaných světlých místnostech a bývalých sýpkách. Koroptve lze komorovat i ve voliérách pro chov bažantů. Ve voliérách pro bažanty jsme například s úspěchem komorovali koroptve v zimě 1999 - 2000. V zájmu kvality komorování z hlediska zákona na ochranu zvířat proti týrání, chovu ohrožených druhů živočichů a s ohledem k zákonu veterinárnímu by bylo podnětné zřizovat kvalitní koroptví komory, kde lze komorovat bez dříve uvedených rizik, včetně zamezení ztrátám na koroptvích při vniknutí predátorů do komory.

Zabránění poranění koroptví způsobenému při jejich vyplašení obsluhou nebo vlastním vykomorováním (např. natažením husté vazby nebo pytloviny pod stropem komory, osazením oken vazbou atp.), včetně proškolení obsluhy je samozřejmostí řádně vedené komory pro koroptve. Pořizovací náklady na novou koroptví komoru jsou relativně malé v porovnání s finančními prostředky vynakládanými na voliérový odchov a na řešení problémů s reintrodukcí koroptví. Komorování je zárukou, že v honitbě se bude odchytávat kvalitní divoká populace. Tak se eliminuje nebezpečí likvidace chovného materiálu přes zimní období dravci, psy a kočkami a nepříznivou zimou a zvedneme tak nejsnáze a nejpřirozenější cestou stavy koroptve polní. Zřizování a provoz koroptvích komor by mohlo být specifickou cestou myslivců k podpoře ohroženého živočicha, jakým koroptev skutečně je. Tím by myslivci zároveň prokázali, že jsou ve vlastním slova smyslu ochránci přírody. Na veřejnosti by pak mohli prezentovat tento komplexní, odborný a vysoce pracovně náročný myslivecký způsob, jako jednu z významných cest k dosažení vytčeného cíle - reintrodukce tohoto ohroženého živočicha zpět do naší krajiny.

Pokračování v příštím čísle Ivo MÜHLHANSL, Josef ODEHNAL, Petr JOBÁNEK

Myslivost č. 4/2002