Když nově, tak nově, nebo návrat do prvé poloviny minulého století?

Karel Pfeifer, Doksy

Ve Světě myslivosti č. 1/2003 uveřejnil pan Josef Havelka v článku “Když nově, tak nově” své představy o tom, jak by měl vypadat zkušební řád pro zkoušky loveckých psů, který předem označuje jako moderní a jednoduchý. Zmíněný pan J. H. se však vrací svým pojetím zkoušek loveckých psů do I. poloviny minulého století. Tehdy, v době protektorátu Böhmen und Mähren, vydal Nejvyšší myslivecký úřad vyhlášku č. 265 z 30. října 1941, obsahující směrnice pro zkoušky lovecké upotřebitelnosti loveckých psů, nahrazující dosavadní zkušební řády České myslivecké jednoty. Jednotlivé tzv. zkušební obory byly uplatňovány podle místních poměrů “daného honbiště v úvahu přicházejícího”. Dále cituji: “Při hodnocení se upouští od dosavadního způsobu známkování při hledačkách podle bodů, hodnocení se má prováděti jen podle volného uvážení soudců, zda pes prospěl, či neprospěl.”

Ve zmíněné vyhlášce nejsou rozlišovány skupiny či plemena loveckých psů, pouze je stanoveno, které “zkušební obory” budou psi absolvovat. Stačilo jich tehdy deset.

Od vydání této vyhlášky Nejvyššího mysliveckého úřadu uplynulo 62 let. Směrnice pro “hledačky” loveckých psů, které obsahovala, se podobají jako vejce vejci “novému, modernímu a jednoduchému” zkušebnímu řádu v pojetí autora výše uvedeného článku.

Vyhláška Ministerstva zemědělství ČR č. 244/2002 Sb. velmi zhuštěnou formou určuje požadavky na loveckou upotřebitelnost psů. Právě tato koncentrace požadavků do několika málo slov uvedla patrně pana J. H. k chybnému výkladu vyhlášky. Nadto ve svém článku nesprávně tvrdí, že: “Zmíněná vyhláška říká jasně, že pro složení zkoušek z výkonu stačí, když pes ovládá: 1. při práci s drobnou zvěří její vyhledání, dohledání a přinesení.” Vůbec přitom nebere na vědomí další odstavec vyhlášky - dvojku -, kde je mj. uvedeno, že pes musí prokázat požadavky v odst. 1 ve všech přírodních podmínkách, tedy v otevřeném terénu (pole), v lese (podrost, houštiny), ve vodním prostředí (otevřené vodní plochy, vodní rostlinstvo, rákosí). Je zcela evidentní, že jednoduchý, moderní a nový zkušební řád, jehož obsah pan J. H. ve svém článku popisuje, nesplňuje požadavky vyhlášky ani z jedné třetiny. Dokonce se domnívám, že ani Zkušební řády ČMMJ (ZŘ), označované za zbytečně obsáhlé a komplikované, nesplňují úplně požadavky zmiňované vyhlášky na loveckou upotřebitelnost na drobnou zvěř s výjimkou všestranných zkoušek, nebo až po absolvování nejméně dvou druhů zkoušek (třeba PZ a VP). A to přesto, že na tabulce pro podzimní zkoušky, které pes s úspěchem absolvoval, se vůdce dočte, že jeho svěřenec dosáhl úplné lovecké upotřebitelnosti na drobnou zvěř. Podle vyhlášky to však není pravda, protože pes na PZ neprokazuje např. vyhánění zvěře z houštin a zejména kompletní práci ve vodním prostředí, s výjimkou přinesení kachny z hluboké vody, která je tam vhozena před jeho zraky. A to je dost málo. I autor článku pan J. H. uvádí ve svém seznamu v úvahu připadajících “zkušebních oborů”, tedy jednotlivých disciplín v přírodních podmínkách vodních, jen přinášení kachny z vody a zřejmě přehlédl, že hledáním zvěře se rozumí slídění a nahánění v rákosí, že dohledání a přinesení střelené kachny musí být prokázáno i z rákosového porostu. Dohledání poraněné kachny, zpravidla křídlované, je nejdůležitější vodní disciplína z hlediska praxe, a to jak z volné hladiny, tak z rákosí.

Za absurdní považuji i myšlenku, že pobarvené stopy budou zakládány na konci bez zvěře - z hlediska “psího vnímání” tedy půjde o neúspěšný dosled. Naprosto absurdní je pak nápad, že jeden zkušební řád a jeden druh soudcovské tabulky postačí pro šest různých plemen loveckých psů. Pan J. H. má zřejmě na mysli skupiny plemen, tedy ohaře, slídiče, jezevčíky a teriéry, honiče, retrievery a snad i barváře, jinak by na této myšlence nebylo nic nového. I dnes zkoušíme podle ZŘ pro ohaře všechna plemena ohařů a těch je požehnaně. Nelze však podle tohoto ZŘ zkoušet honiče nebo slídiče. Ti jednak nevystavují a na jejich práci jsou kladeny velmi rozdílné požadavky ve srovnání s prací ohařů, kde mj. vyžadujeme daleké hledání, které je u slídičů chybou, protože ti musí jen slídit na krátkou vzdálenost před vůdcem a zvěř pouze nakrátko vypichovat, neboť nevystavují, a střelec by se tak vůbec nedostal k ráně.

Byl by to prostě stejný nesmysl jako zkoušet chladnokrevného koně norika, určeného k přibližování klád v lese, na závodní dráze v Chuchli společně s anglickými plnokrevníky a naopak. Zkoušky výkonnosti koní jsou obdobou zkoušek upotřebitelnosti psů, jak všichni víme. Chováme naději, že nikoho nenapadne vypracovat společný zkušební řád pro tyto dva živočišné druhy.

Dosavadní pojetí zkoušek lovecké upotřebitelnosti je v principu stejné ve většině evropských, myslivecky vyspělých státech. Zkušební řády našich zahraničních sousedů kladou téměř stejné požadavky na práci loveckého psa jako my. To umožňuje spolupráci a účast na zkouškách i za hranicemi. ZŘ ČMMJ v podstatě vyhovuje požadavkům vyhlášky MZe a nadto je běžně využíván pro ověřování podmínek chovnosti u řady plemen. Je tedy z tohoto pohledu univerzální. Uplatnění jakéhosi jednoduchého zkušebního řádu by znemožnilo použít výsledků zkoušek pro chovatelské účely. Vrátilo by naši loveckou kynologii, která má ve světě dobré jméno, o půl století zpět. Nemyslím ale, že takové nebezpečí je aktuální, protože realizace představ pana J. H. je dost nepravděpodobná.

Celý článek “Když nově, tak nově”, nebo-li návrat do roku 1941, by nestál za psí štěk, kdyby se pan J. H., sám rozhodčí z výkonu, nedopustil jisté nekorektnosti ke svým kolegům poznámkou o prospěchaření pánů rozhodčích a známkování, které probíhá podle toho, jak se rozhodčí vyspal. Znám osobně velmi mnoho rozhodčích, absolvoval jsem stovky různých zkoušek loveckých psů, ale podobné zkušenosti, jako má pan J. H., postrádám. Pan J. H. může samozřejmě publikovat své názory na cokoliv, pokud se považuje za dostatečně fundovaného, ale paušální a ničím nepodložená obvinění z jakéhosi “prospěchaření” velké skupiny myslivců - kynologů si mohl odpustit.