KDE NENÍ ŽALOBCE, NENÍ ANI SOUDCE

Soudničky na únor

Jaroslav Šprongl

V dnešním čísle uveřejňujeme další dva z celkem deseti „případů, co neskončily u soudu“ včetně soutěžních otázek. Připomínáme, že kdo se chce zúčastnit čtenářské soutěže o pěkné ceny, která vyvrcholí v průběhu Mezinárodní výstavy myslivosti, rybářství a včelařství NATURA VIVA 2005, má jednoduchý úkol celou soutěž pečlivě sledovat a po uveřejnění poslední dvojice případů vyplnit na připojený kupon podle svého mínění správné odpovědi a svou adresu a vyplněný kupon pak zaslat do redakce našeho časopisu. V rámci výstavy (27. května až 2. června na výstavišti v Lysé nad Labem) pak budou vylosováni výherci a současně budou v „Právním poradně“ v rámci doprovodných programů výstavy právníci Českomoravské myslivecké jednoty vysvětlovat jednotlivé problémy, řešené v „případech“. Zbývá dodat, že tuto právní čtenářskou soutěž připravili časopis Myslivost, organizačně právní komise ČMMJ a nakladatelství LexisNexis CZ.

3. STŘÍLÍ NA ZAJÍCE A ZABIJE CHLAPA!

Ten rok byl podzim mimořádně dlouho teplý, a tak se účastníci prvního listopadového honu na zajíce, jehož leče se točily pořád s kopce a do kopce, docela zapotili - zvláště ti starší, tradičně oblečení do nepohody. Mezi ně patřil i Tomáš, kterému všichni říkali už asi třicet let děd vševěd. Bylo to jednak tím, že prvního vnuka oslavil opravdu brzy, a jednak tím, že vždycky všechno věděl nejlépe nebo to alespoň suverénně tvrdil.

Bylo kolem poledne, když pravé křídlo v další lesní leči stoupalo úzkou cestou mezi vysokým bukovým lesem a nízkou mladou smrčinou. A právě z té nečekaně vyrazil zajíc na jednoho z hostů, který do horské západočeské honitby přijel až z Prahy. Host byl ale pohotový a poslal za zajícem broky, když asi dvacet, pětadvacet metrů od cesty kličkoval mezi buky.

Po ráně ovšem nenásledovalo zavřeštění zajíce, ale mocný výkřik lidské bolesti a vzápětí lamentace děda vševěda, který šel ob jedno místo za hostem: „Střílí na zajíce a zabije chlapa!“

Pražák zesinal hrůzou, ale vzápětí se mu ulevilo, když pochopil, že tou mrtvolou má být děd vševěd, který ovšem byl naopak velice, velice čilý. Rozepnul hubertus, stáhl těžké lovecké kalhoty a poodhalil i tlusté dlouhé spodky, aby všem předvedl střepinku, která opravdu uvízla v jeho stehně.

Myslivecký hospodář jako vedoucí honu samozřejmě leč ihned zastavil a za chvíli společně všichni, kdo u toho byli, zjistili, co se vlastně stalo. Střelec správně mířil z leče ven, ale broky místo zajíce zasáhly starý buk a jeden brok, proměněný nárazem na tvrdé dřevo ve střepinu, se nešťastně odrazil přímo na děda vševěda. A střepina dokázala proseknout všechny vrstvy oblečení! Nebezpečí prostě může při myslivosti hrozit i při dodržení všech pravidel. I když děd vševěd tvrdil, že jen trouba z Prahy neví, jak tvrdé dřevo mají staré buky, a střílí klidně proti nim.

Protože se ale tak moc nestalo a postřelený běhal kolem zraněného buku chvílemi jako rybička, když zapomněl, že má kulhat, a protože ani on (vzpomněl si v té chvíli, že nemá zaplacený členský příspěvek ČMMJ - a tedy i v něm obsažené odpovědnostní pojištění), ani střelec netoužili volat policii („kde není žalobce, není ani soudce“ to už z našich případů známe), rozhodl nakonec myslivecký hospodář, že hon bude pokračovat. Pro jistotu ale vše sepsal a zakreslil.

Předseda mysliveckého sdružení odvezl oba aktéry nešťastné události i se zbraněmi do nejbližší nemocnice, střepina byla venku raz dva a děd vševěd, jehož „rozumy“ většinou už nikdo nechtěl poslouchat, byl zase jednou ke své spokojenosti středem pozornosti, když večer na poslední leči znovu a znovu popisoval své hrdinství. Zajíc, střepina i rána v průběhu večera stále rostli a kdyby méně pil a déle vydržel, šlo by k ránu asi už o kapitálního kňoura, střelu 30 06 springfield a čistý průstřel nohy.

3A: Dojde-li na společném honu ke zranění střelnou zbraní:

a) musí být okamžitě vyrozuměna a přivolána Policie ČR,

b) stačí příslušný orgán policie ČR o události později informovat,

c) není vůbec nutné událost Policii ČR nahlásit.

3B: Skutečnost, že „děd vševěd“ neměl zaplacené pojištění:a) znamenala, že by žádná pojišťovna tento případ jako pojistnou událost vůbec neřešila,b) nehrála v případě ohlášení pojistné události žádnou roli,c) znamenala, že odpovědnost za náhradu škody by v tomto případě neslo myslivecké sdružení, které hon pořádalo, protože neproběhla řádná kontrola dokladů.

3C: Host z Prahy se při střelbě na zajíce:a) provinil proti právním předpisům o zacházení se střelnou zbraní,b) nikterak neprovinil,c)provinil proti pravidlům střelby na společném honě na drobnou zvěř.

4. PRVNÍ KULE, POSLEDNÍ BROK?

Skupina lončáků „vyjela“ z leče velmi rychle, ale hlavně nečekaně - žádný štěkot psů, žádný varovný křik honců. Dva střelci, mezi nimiž černá prorazila, se po dlouhém marném čekání nechali překvapit. Jeden nezareagoval vůbec, druhý poslal hozenou ránu za odbíhajícími kusy. Ale přece jen se mu zazdálo, že jeden z nich značil zásah.

Leč byla zastavena a přivolaný myslivecký hospodář se střelcem se šli podívat na nástřel. A skutečně na bílém sněhu byly zřetelné kapky barvy, i když jich bylo jen pár a drobných. Hospodář tedy sestavil skupinku pro dosled autora zásahu a nejblíže stojícího střelce se psem s barvářskou praxí (byl to jagdteriér jménem Lex). V obou případech šlo ale o hosty naháňky, kteří, i když do téhle rozsáhlé honitby nepřijeli poprvé, ji přece jen neznali příliš dobře proto s nimi poslal ještě jednoho starého zkušeného místního myslivce.

Naháňka se konala v lednu a protože byl tenhle zimní měsíc v onom roce docela teplý a honitba ležela v nížině, střídaly se na trase dosledu plotny starého sněhu s již odtálými plochami. Bez psa by asi byla celá věc brzy ztracená postřelený kus byl zřejmě zraněn opravdu jen lehce a barvil velmi málo. Ale na dosud bílých místech se přece jen všichni z téhle skupinky mohli přesvědčit, že Lex pracuje perfektně, protože tam byly viditelné jak sem tam kapičky barvy, tak hlavně čerstvá stopa divočáka. Pes šel přiměřeně rychle, takže jeho vůdce, který ho měl na barvářském řemeni, mu pohodlně stačil, jen občas je zdržela malá houština, kterou protáhl pes sám s tím, že na druhém konci se jeho pán zase chopil vodítka. I tak ale byla jejich cesta po pobarvené stopě docela náročná, a to jak díky členitému a místy blátivému terénu, tak díky své délce. Po půlhodině odpadl střelec, který patřil k dříve narozeným a nebyl zvyklý na podobné sportovní výkony, a vrátil se zpátky k ostatním účastníkům honu.

Po další půlhodině, kdy barvy ve stopě pořád spíše ubývalo než přibývalo a pes je vedl k další, trochu rozsáhlejší houštině, se místní myslivec zastavil: „Už jsme na hranici to houští je sousedů!“ ukazoval na hustou spleť křoví a stromů. Současně se ale Lex začal projevovat jinak, horlivěji než po celou dobu dosledu. „A co když je právě tam?“ poukázal host na chování svého psa. „Zavoláme hospodáři, ať to se sousedy dohodne teď to prase přece nenecháme být!“ nechtěl přerušit celou akci po hodině náročného sledování postřeleného kusu hostující střelec, kterého se i díky chování psa začala zmocňovat lovecká horečka. „Já nemám mobil, tyhle sarapatičky už pro mě nejsou,“ opáčil starý myslivec. „Tak mi řekněte číslo na hospodáře,“ vytahoval svůj mobil host, ale místní celkem logicky opáčil: „A proč bych ho měl znát, když mobil stejně nemám?“ Host se podíval na něj, schoval mobil, pak se podíval na stále neklidnějšího psa a vyrazil s ním k houštině: „Já tu hranici přece znát nemusím!“ prohodil přes rameno. Místní chvíli váhal, ale pak šel pomalu za ním. Před houštinou byl Lex zase vypuštěn, ale tentokrát si ho jeho pán na druhém konce nevyzvedl, protože se uvnitř ozvalo hlasité vydávání pes lončáka dostihl a stavěl!

Oba myslivci rázem zapomněli, že jsou už u sousedů, a obíhali houštinu s představou, co se asi děje uvnitř. Konečně host, který se začal obávat o psa, našel v jednom místě skulinku, kterou se tam dalo alespoň po čtyřech vlézt. Když se druhý člen „komanda“ postavil právě na opačnou stranu pro případ, že by divočák přece jen vyběhl, opatrně se začal sunout dovnitř, nehledě na šrámy na rukou a zvuk trhané látky, když kapsou lovecké bundy zachytil za větev. Za chvíli se ozvala rána dosled byl úspěšně završen!

Úspěšní lovci se vrátili i se psem, který ovšem opouštěl dohledaný a střelený kus velice nerad, na hranice, protože dostat silného lončáka z houštiny bylo nad jejich síly. Host pak zavolal svému kolegovi, s nímž na naháňku přijel, a ten už zprávu rozšířil dál, aby se zařídilo vše potřebné.

Když se pak na poslední leči tenhle úspěch v místním podmínkách nijak běžný slavil, prohlásil myslivecký hospodář, že sice platí „první kule, poslední brok“, ale v tomto případě byl lončák zraněn první střelou velice lehce (šlo o povrchové zranění na zadním běhu) a nebýt hosta se psem, unikl by a rána by se jistě časem zhojila. Proto bude úlovek mimořádně připsán až té „poslední kuli“ a je tedy jasné, komu patří lovecké právo a kdo se stává králem honu.

Když se oslavenec skromně hájil, že za to může hlavně Lex, opáčil hospodář: „To je možné, ale pes nenosí v kapse peněženku!“

4A: Podle pravidel myslivecké etiky myslivecký hospodář:a) správně vyhlásil králem honu vůdce Lexe, b) měl vyhlásit králem honu střelce první rány, i když šlo o drobné zranění,c) měl králem honu vyhlásit oba střelce.

4B: Dosled postřelené zvěře může být se zbraněmi veden přes hranice honitby:a) jen za přítomnosti mysliveckého hospodáře uživatele sousední honitby nebo jiného, jím pověřeného zástupce uživatele honitby,b) po telefonickém vyrozumění a udělení souhlasu mysliveckým hospodářem sousedů,c) v případě nedostižitelnosti mysliveckého hospodáře, případně i dalších členů nebo zaměstnanců sousedního uživatele honitby, i bez jejich vyrozumění, které však musí být provedeno bez odkladu dodatečně.

4C: Střelec, jenž poraní spárkatou zvěř, která odejde z nástřelu, má:a) povinnost zorganizovat dosled a sám se ho osobně zúčastnit,b) povinnost zorganizovat dosled, ale sám se ho zúčastnit nemusí,c) pouze povinnost ohlásit střelbu mysliveckému hospodáři nebo myslivecké stráži v příslušné honitbě.

Na motivy skutečných příběhů volně zpracoval

Jaroslav ŠPRONGL