Kde na úspěchu pracuje celá rodina

Kde na úspěchu pracuje celá rodina

Jiří KASINA, Martina JUNGOVÁ

V rodinném domku na kraji Mohelnice po zazvonění na zvonek ozdobený stylovou rytou vizitkou vás nejprve ohlásí dva krásní severští psi plemene akita inu, poté vás přivítá pán domu vládce výhně, ohně a kovu nožíř Jaroslav Brixi. A ať vás zavede přímo do dílny, nebo na kávu do kuchyně, stejně jste pořád v království nožů, neboť se nacházíte v domě nožířů. Jaroslav Brixi vyrábí lovecké a jiné nože, syn David vládne neskutečným množstvím rydel na zdobení nožů a manželka pana Jaroslava Anna zhotovuje precizně vyhotovovaná a zdobená kožená pouzdra. O tom, že jsme na správné adrese snad svědčí i to, že jsme na návštěvě rodinné firmy, která se kromě jiných ocenění může honosit i titulem Nůž roku 2002. Nože z produkce Nožířství Brixi s charakteristickým certifikátem kvality znají také již několik let výherci naší čtenářské soutěže nebo soutěže ve vábení jelenů. Ale začněme od začátku.

Jaroslav Brixi měl od malička vztah k přírodě, dobrodružství a cestopisům. Vždy si představoval, že nezbytným společníkem na cestách musí být kvalitní nůž. Proto už v letech, kdy se v Tesle Litovel učil nástrojářem a poté, co se vrátil z vojny a kdy volný čas trávil na trempech v přírodě, experimentoval s různými druhy ocelí, zkoušel vyrobit své první nože. Používal pérovou ocel, koval různě posháněné uhlíkové oceli, za obrovský úspěch považoval, když se mu podařilo sehnat či povyměňovat kladenskou nerezavějící ocel AK 5.

V té době ale svůj zájem dělil mezi dva koníčky, respektive opravdové koně. V letech 1980 až 1991 jezdil vozatajské soutěže a o tom, že si nevedl špatně svědčí druhé místo na Mistrovství republiky v roce 1989. Je jasné, že kolem koní bylo třeba umu v mnoha řemeslech a ke kovařině také nebylo příliš daleko. Kvůli posílení své tělesné schránky postavil Jaroslav Brixi u svého domku posilovnu s tím, že se pokusí uspět také ve vzpírání, kde se stal držitelem první výkonostní třídy. Nejenom jemu ale listopad 89 změnil plány, činky a posilovací stroje začaly pomalu vytlačovat stroje na obrábění kovů a kovářská výheň. A tak se z původně tělocvičny stala kovářská a nožířská dílna. Přerod byl završen v roce 1992, kdy se nožířský koníček stal oficiální obživou.

Když se podívá J. Brixi zpátky, byl mu velkou oporou svými články a později i osobními konzultacemi náš největší znalec nožů Ing. Faktor, první obchodní ostruhy získával na výstavě nožů v Příbrami. Tam se také seznámil s dalšími nožíři, a i když si prý nemáme dělat příliš velké ideály o přátelství mezi nožíři (konkurence je holt konkurence), spřátelil se s nožířem Petrem Pospíšilem. Společně vyrazili poprvé s ukázkami svých výrobků na výstavu IWA do Norimberku, kde se shodou šťastných okolností seznámili se zástupci švýcarského časopisu International Waffen Magazin, kde o českých nožířích poté napsali pochvalnou reportáž. Rázem se tak J. Brixi zařadil mezi nožíře zvané na mezinárodní výstavy, následně byla jeho umění věnována třeba i hlavní reportáž v renomovaném časopisu Messer Magazin.

Jaroslav Brixi vždy vycházel jako ze základu z loveckých nožů, vždy obdivoval severské nože. Při své práci vždy používal kromě oceli přírodní materiály ušlechtilá dřeva, rohovinu a parohovinu tak jak to vycítil při svých trampských toulkách po milované Vysočině. K srdci mu naopak nepřirostly plasty či hliník. Poté, co skončila produkce ocelí na Kladně a otevřel se zahraniční trh, hledá v zahraničí kvalitní uhlíkaté ocele, slitiny a nerez oceli. Vždy ale nové materiály nejprve otestuje ve výhni v dílně, zakalí, popustí a vyzkouší tvrdost a houževnatost materiálu. V určité době experimentoval i s damascénskými ocelemi, používá též titan. Jak sám říká, myslí si, že je schopen vyrobit cokoliv, ale v žádném případě se nesnaží napodobovat či kopírovat práci jiných. Snaží se jít vlastní cestou a každý nůž se mu musí nějakou dobu rodit v hlavě, často přemýšlí nad papírem, kde si kreslí všechny povedené i nepovedené nápady. Má rád mechanismus zavíracích nožů, kde k dokonalosti propracoval vlastní verzi baskické pojistky. Má ale také rád nože, z nichž je cítit kus historie. Inspirací jsou mu též nápady přátel a spokojených zákazníků majitele lovecké kanceláře Safari J. Adamce, rakouského uměleckého kováře A. Habermanna, fotografů Z. Thomy a K. Šefrny, mezi své přátele počítá i Z. Wágnera a jeho bohužel již zesnulého otce, zoologa a myslivce Josefa Wágnera. Realizoval ale také návrhy na nože z pera akad. malíře J. Dudka.

První nože J. Brixiho ozdobil leptanými ornamenty a rytinami Ivo Jurčík z Uherského Brodu. Pak ale postupně podlehl kouzlu rytin syn David, dodnes se živící jako letecký mechanik. První rytiny uviděl na fotografiích v zahraničních nožířských časopisech a ač vyučen v oboru stroze technickém, vyklíčilo v něm dědičné semínko lásky k přírodě a začal stále více obdivovat rytiny přírodních motivů a zvěře. A z nich pak nejvíce obdivuje a jsou mu inspirací jemné rytiny italských mistrů. Rád vytváří kombinace jemné a plastické rytiny. Učitelem se stal Davidovi mistr Miroslav Beran z Napajedel, zasvětil jej do mnohých ryteckých tajemství a zřejmě usoudil, že David bude jeho důstojným nástupcem. Důkazem budiž to, že když mistr Beran končil se svou prací, prodal i přes velký zájem své kvalitní rytecké nářadí právě Davidovi. A tak jsme byli svědky malého rituálu v podkrovním pokoji dílně Davida Brixiho - předvedení větší části kolekce původních nástrojů M. Berana. A poctou mi bylo to, že jsem si jedním rydlem mohl zkusit udělat neumělou a nedokonalou volutu. O to víc si nyní práce rytců vážím.

Jak nám prozradil David, na jednom noži stráví při zdobení asi 300 hodin. Jeho hlavní metodou je polohluboká rytina s velkým množstvím jemných rysů. V poslední době vytváří též momentálně velmi módní jemné italské Bulino. Rytiny davida Brixi ale dnes najdeme i na kovových součástech zbraní. Má rád jemné a do detailů propracované rostlinné motivy. Za předlohu mu převážně slouží fotografie a kvalitní kresby zvěře. Kvalitní práce rytce a jeho zkušenost se prý nejlépe pozná na tom, jak rytec zvládne asi nejproblematičtější část přípravy zmenšení předlohy na požadovanou velikost a dodržení proporcí zvěře. A ten, který ovládá techniku jemného rytí, si samozřejmě může dovolit na omezené ploše výsledné rytiny více experimentovat a motiv více propracovat. To, že ale v takovém případě hodiny práce jen naskakují, je nasnadě. Jemná práce je výsledkem trpělivosti a tisíce a tisíce drobných a skoro neznatelných vrypů. Je jen škoda, že jen malá část potenciálních zákazníků toto dovede ocenit a rozdílu mezi rytinami si třeba jen všimnout.

Tak jako v řadě rodin, tak i rodinném domku s nápisem Nožířství Brixi je sice mužská část tou pomyslnou hlavou, ale ta ženská tím krkem, který s hlavou hýbe. Dcera Olga vládne několika jazyky a má na starost hlavně zahraniční korespondenci a kontakty, manželka Anna má pod palcem veškerou agendu spojenou s vedením a fungováním firmy. Vždyť jen kolik druhů materiálů musí evidovat na skladových kartách, o jednáních na úřadech a bojích s pověstnou úřednickou byrokracií ani nemluvě. Relaxací je pak pro ni práce na stylových a kvalitních kožených pouzdrech nožů. Ač vyučená elektrotechnička pomáhala už v dobách manželova vozatajství opravovat a vyrábět kožené součásti výstroje. Zdobení a zpracování kůží jí naučil mistr Gřešák ze Zlína. Co nůž, to originálně ručně zpracované pouzdro, zpracovává hlavně kůži a tradiční přírodní materiály včetně třeba hadí kůže, problémem není pro ni udělat jak historické kožené pouzdro, tak pouzdro na severský či indiánský nůž. A tak se stávají pouzdra tou konečnou a nezbytnou součástí kvalitního výrobku se značkou rodinné firmy Brixi.

Přejme, aby výrobky z Mohelnice byly kvalitní a nezbytnou součástí výbavy mnoha českých myslivců, trampů, cestovatelů a jiných do nožů zapálených nadšenců. Výsledkem úspěchu pak budou spokojení zákazníci, kteří se budou vracet pro další nůž nebo zákazníci noví, kteří přišli na doporučení jiných. Jen tak se tvoří v praxi renomé úspěšné rodinné firmy, která se z prvotního nadšení a zájmu stala kvalitní a nepominutelnou součástí našeho nožířského trhu.