Kamzík a svišť z Tyrolska

Ing.Jaroslav BRYCHTA

Zažít lov zahraničí - to dnes není žádnou výjimečnou událostí i pro řadu českých myslivců. Záměna tradičního loveckého prostředí naší krajiny za krajinu neznámou a setkání se zvěří, kterou vídáme jen na fotografiích, to jsou pro každého myslivce silné emoce, které zážitky ze zahraničního lovu jen umocňují.

V podzimní dobu jsem se sešel s přáteli v malebném Tyrolsku připraven prožít lov kamzíka v okolních horách. Brzy ráno jsme terénním autem s průvodcem Josefem přijeli k úpatí hor. Dále to šlo jen pěšky. Navlékli jsme si batohy s vybavením, zbraň na záda a vyrážíme. „Do hor tudy žádná cesta nevede, musíme se dostat nahoru potokem,“ oznamuje průvodce a jsem rázem v rozpacích. Ty brzy přechází při lezení korytem či po březích potoka. Asi hodinu stoupáme k první horské planince, kam podle Josefa již přicházejí první kamzíci. Ještě jsme stoupání potokem neopustili a vidím na hraně skály jistící zvěř. Obrázek jako z učebnice, ovšem zbraň na rameni-nenabitá a já stále v potoce. Proto při pokusu o výstřel kamzík odskakuje a mizí. Ten den nám štěstí prostě nepřeje.

Následující den mi průvodce ukazuje na skalní stěnu s kameninovou sutí. Vidím v dalekohledu pohybující se tlupu kamzíků. „Máme hodinu na to, abychom se dostali lesem před ně, než vystoupají nahoru.“ Souhlasím a vyrážíme. U skal vybíháme z auta. „Schneller! Laufen!“ Vydávám ze sebe vše, ale nejsem přece kamzík! Ten pravý tam nahoře nepočká. „Rychleji! Běžíme!“ Nikdy bych nevěřil, že na horách se dá běhat. Ale dá! Konečně jsme na kraji lesa. Rychle nabíjím zbraň. Vtom zleva svahem vychází první kamzík ve vzdálenosti asi 150 metrů.

„Toho druhého!“ zní pokyn průvodce a já opírám zbraň o ležící kmen stromu a snažím se zaměřit cíl. Kamzík pomalu postupuje, Josef dává pokyn k okamžité střelbě. Zatajím dech a při pomalém tahu zbraně mačkám spoušť. Zásah! Kamzík značí, zastaví se, mírně poklesne a znovu se narovná. „Repetieren!“ nařizuje průvodce a po přebití střílím opět na komoru. Kamzík padá na bok!

Chvíli čekáme, nespouštím zhaslého kamzíka z očí. Stále mám strach, že se může něco stát a přijdu o tu pro mě vzácnou trofej. K ničemu takovému však nedojde a za chvíli stojíme u pětiletého kamzíka. Kontrolujeme zásahy, oba byly komorové. Když popojdu kousek k hluboké strži,chápu, proč mě průvodce nutil opakovat střelbu i přes první jistý zásah. Tak zdatný horolezec není asi ani Josef.

Nádherný lovecký zážitek umocní ještě myslivecké tradice provedené v této ranní scenérii tyrolských hor. Potom sedíme u úlovku, pozorujeme krajinu. Ranní mlha je pryč a do údolí pronikají sluneční paprsky.

Sestup s úlovkem v ruksaku vždy přísluší úspěšnému lovci. Je to mnohem horší než zrychlený výstup nahoru. Přesto za dvě hodiny jsme u auta pod horami, kterým jsem vděčný za krásnou trofej spojenou s hezkým loveckým zážitkem. Děkuji!

Protože lov kamzíka byl úspěšný již druhý den, dostávám nabídku ulovit ještě sviště v sousedním revíru. S nadšením přijímám. Ráno jedeme asi 30 km jižněji k italským hranicím. Jako průvodce dostávám asi sedmdesátiletého horala. Terénním Suzuki se dostáváme výše do hor a průvodce mi při jízdě ukazuje na svahy a hlásí, kolik vidí svišťů. Pět, šest, deset! Já nevidím ani jednoho, nechápu to.

Vystupujeme z auta ve výšce asi 1 300 m.n.m. „Tady je to vhodné, dole na svahu vidím asi deset svišťů. Pokusíme se ulovit nějaký starší kus,“ hlásí průvodce. Zaměřuji dalekohled udaným směrem a konečně vidím svého prvního sviště. A dalšího.

Bereme ruksak, zbraň a sestupujeme do údolí. Na jednom kameni zaléhám, podkládám ruksak pod zbraň a čekám.

„Ten nahoře, vlevo,“ zní pokyn průvodce . „Je to starý kus, bude to pěkná trofej.“

Svišť sedí skrčený kousek od ústí nory bez pohybu jako zmrazený. Střílet smím jen na sviště vztyčeného a pouze na krk. Tak zní jasně pokyny průvodce. Jinak svišť skončí postřelený v noře bez naděje na získání trofeje.

Asi čtvrt hodiny mířím neustále na nehybného sviště, oko mi cuká od námahy. Náhle nad údolím zazní hvizd a vidíme siluetu orla na obloze. To je pro kolonii signál blížícího se nebezpečí. Proto svišť konečně zvedá hlavu a natahuje krk. S úlevou tisknu spoušť. Oko začne cukat a slzet, nevidím již nic.

„Barva na skále, je to dobré,“ hodnotí průvodce výstřel. Bez čekání kráčíme k úlovku. Asi sto metrů daleko leží na zádech statný starý svišť. Zásah přesně na krk.

„Medvěd, starý kus,“hodnotí trofej průvodce. Poprvé se dotýkám sviště a vidím ho ve skutečnosti. Pro mě vzácný okamžik a „Waidmannsheil!“ je nádhernou tečkou za dny prožitými v Tyrolsku.