K průběrnému odstřelu jeleních špičáků

Ctibor BABIČKA, Jiří HANÁK

Zásadní změny v myslivosti probíhající od roku 1993 s sebou přinesly i některé negativní jevy v chovu spárkaté zvěře dané rozdrobením honiteb, ukončením činnosti oblastí chovu a často zásadně odlišnými přístupy jednotlivých uživatelů honiteb. Chovatelská hlediska jsou často opomíjena a jedinou snahou je pak udržet určitou relaci mezi produkcí a příjmy z myslivosti v prodeji zvěřiny a poplatkových lovů ve vztahu k nákladům za honitbu především alespoň částečného pokrytí někdy až nehorázné výše nájemného ve vztahu ke skutečné hodnotě myslivecké produkce honitby.

A právě tato situace navodila na některých územích současnou devastaci dříve dosažené vysoké trofejové kvality spárkaté zvěře, s výrazným poklesem stavů a chovnosti dospívající samčí zvěře a téměř úplnou absencí stavů dospělé trofejové zvěře nevýznamné trofejové kvality. A to ještě znásobené místy často až kritickým nepoměrem pohlaví ve prospěch holé zvěře.

Všechny tyto výše uvedené negace se promítají momentálně především do chovu jelena lesního. Oblast Jeseníků patřila vždy mezi špičku chovu jelení zvěře v České republice a počty medailových jelenů za historii chovu v druhé polovině minulého století nebyly dosaženy na žádném jiném území. Bylo zde uloveno mnoho stovek medailových trofejí. Vzhledem k výraznému, přímo deprimujícímu poklesu kvality jelení zvěře na tomto území a určité snaze zlepšit tuto situaci, včetně úvah o obnově oblastí chovu, je třeba začít znovu od začátku.

Průběrný odstřel samčí zvěře začíná od špičáků. Cílem naší práce bylo ověřit platnost již dlouhodobě stanovených kriterií průběrného odstřelu ve vztahu k proběhlé změně - to jest výraznému snížení kvality trofejí jelena lesního. Proto na základě souhlasu státní správy myslivosti pověřených obcí v Jeseníku a Šumperku jsme na chovatelských přehlídkách za rok 2003, uspořádaných za severní část Šumperska a Jesenicka v roce 2004 v Rapotíně a Jeseníku, změřili všechny jelení špičáky vyjma těch, kteří měli různě odlomené špice a odříznuté týlní části lebky. U všech špičáků byla změřena průměrná délka paroží, celková délka lebky a minimální průměr pučnic měřený z lícní (bukální) strany. Bylo provedeno i vyhodnocení hmotnosti těchto jelenů uváděné v protokolech chovatelské přehlídky, i když exaktnost těchto hodnot nemusí být úplně odpovídající, neboť záleží na správnosti hodnot hmotnosti uvedených uživatelem honitby.

První čím jsme byli překvapeni byla skutečnost, že jelení špičáci ze Šumperska (bývalé jelení oblasti Jeseníky západ a Králický Sněžník) oproti špičákům z Jesenicka (bývalé jelení oblasti Rychlebské hory a malá část oblasti Jeseníky - východ) mají v průměru v současnosti o 3,8 mm kratší celkové délky lebek a tím jsou tělesně slabší. Průměrná celková délka lebek špičáků z Jesenicka byla 341,8 mm, v rozmezí od 306 do 366 mm a ze Šumperka byl zjištěn průměr jen 338,0 mm, v rozmezí od 289 do 385 mm.Tato skutečnost je zarážející při porovnání s dřívějšími zjištěními (Ašmera, Babička, Holáň, Myslivost 1/1997, článek Jeleni Jeseníků). Tehdy byly změřeny lebeční rozměry 255 jelenů, z nichž bylo 59,2 % v I. věkové třídy. A současně bylo provedeno zařazení zde žijící jelení zvěře do poddruhů jelena lesního. Tehdy měli jeleni z Jesenicka z Rychlebských hor výrazně nejnižší lebeční rozměry oproti jelenům z Králického Sněžníku a západní části Jeseníků. Také dříve vůbec nebyly zjištěny celkové délky lebek nižší než 300 mm.

Vše to svědčí o zvlášť významné devastaci kvality jesenických jelenů na základě nesmyslného a bezohledného vybíjení jelení zvěře na tomto území. Jeleni Rychlebských hor byli vždy více uniformní, jednotný typ a je zde stále zachován větší stupeň migrace mezi naším územím a Polskem, kde k takovému stupni devastace kvality jelena lesního zatím nedošlo. Jeleni ze Šumperka byli vždy ve všech znacích variabilnější včetně tělesných rozměrů, a tím různorodější kvality, což se zachovalo dosud. Ve výše uvedené studii Jeleni Jeseníků bylo zjištěno, že jelen lesní na těchto uváděných územích patří k dvěma základním typům podle zbarvení srsti a to k poddruhu jelen lesní západní Cervus elaphus hippelaphus (Erxleben 1777), v 78,4 % se 6 variantami zbarvení zimní rezavo-hnědo-šedé srsti, vývinu hřívy a tmavého hřbetního pruhu a k podruhu jelen lesní karpatský - Cervus elaphus montanus (Botezat 1903) v 21,6 % (v některé literatuře neuznávaný jako samostatný poddruh) s 5 variantami šedé zimní srsti v kombinaci s černým zbarvením hrudi, plecí, dolních část kýt a běhů, různým vývinem hřívy a hřbetního pruhu. Z šedých jelenů bylo 10,9 % připomínajících typ šedého hřivnatého jelena jihovýchodního původu podruhu jelen kavkazský Cervus elaphus maral (Gray 1850). Šedých jelenů bylo v Rychlebských horách jen 6,8 %, kdežto na Šumperku to bylo podle dřívějších oblastí chovu v 22,4 a 29,3 %. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že základ chovu převážné většiny jelení zvěř Jeseníků byl v rozsáhlé oboře šesti velkostatků (38 400 ha) a jsou potomky těchto oborních jelenů. Byla sem dovezena i zvěř z jiných lokalit a východoslovenská zvěř byla vysazena i před zhruba třemi desítkami let. To vše uvádíme proto, že toto posuzování lze využít i po stránce chovatelské, neboť tělesný vývin je limitujícím faktorem pro tvorbu paroží a celkovou kvalitu jelení zvěře.

Vlastní kriteria pro posouzení chovné hodnoty jeleních špičáků měla také svůj vývoj. Do období před zahájením rozsáhlé redukce jelení zvěř v Jeseníkách od poloviny 80. let byla hranice chovnosti u jeleního špičáka 20 cm délky paroží. Ta byla zvýšena na 25 cm, což je závazné až dosud. Nebereme v úvahu, že v době prováděné redukce byla hranice v honitbách mimo jelení oblasti dokonce až 40 cm a takoví dvouletí jeleni se lovili vzdáleně v polních oblastech v nemalém počtu a dokonce byli mezi nimi často i jeleni s členitostí paroží vidláků ovšem tam jelení zvěř nikdy nepatřila.

Zhodnocení výsledků měření

Po vyhodnocení provedených měření a zhodnocení podle několika skupin a podle délky paroží (viz tabulka) lze konstatovat z chovatelského hlediska následující skutečnosti.

Porovnání rozměrů délky paroží a celkové délky lebky ukazuje, že jsou tyto hodnoty v průměru ve vzájemné relaci až do délky paroží 20 cm a od 30 cm. Špičáci s délkou paroží mezi 20 až 25 cm se poněkud odlišují většími rozměry lebek a může se jednat o jeleny s horším založením pro tvorbu paroží, neboť mají i slabší pučnice. Obdobně se odlišuje skupina špičáků s délkou paroží 25 až 30 cm, kdy při rozměrově menších lebkách mají ale výrazně silnější pučnice a zřejmě jsou pro tvorbu paroží nadějnější. Nevylučujeme také, že jde o genetické záležitosti ve vztahu k výše uvedeným zde se vyskytujícím, resp. prokříženým poddruhům jelena lesního, a to i u ostatních hodnocených ukazatelů.

Porovnáním rozměrů délky paroží k průměru pučnic ukazuje, že tyto hodnoty jsou až na celkem malý počet výjimek (krátké paroží silné pučnice) ve vzájemné relaci a špičáci s délkou paroží 25 a více centimetrů mají oproti špičákům s parožím kratším 25 cm výrazně silnější pučnice. Obdobně se v malém počtu vyskytují dlouzí špičáci, a to i přes 30 cm s poměrně slabým průměrem pučnic.

Porovnání délky paroží a hmotnosti špičáků je v relaci u jelenů s délkou paroží do 20 cm a nad 30 cm. Skupina špičáků mezi 20 - 25 cm a 25 - 30 cm má téměř shodnou hmotnost. Extrémní rozptyl hodnot je u špičáků s parožím pod 10 cm délky, kdy se vyskytli jedinci vážící až 75 kg, ale současně měli nejkratší paroží např. 2cm, 4,5 cm, a to s poměrně silnými pučnicemi. Tyto odchylky (variabilita) jsou i u ostatních sledovaných znaků a skupin. Početnost těchto výrazných odchylek je nižší než 8 % z celkového počtu hodnocení, takže z praktického hlediska nejsou zřejmě příliš významné.

Kritéria chovnosti v naší momentálně nejlepší jelení honitbě

Zajímavá kriteria pro špičáky mají u Vojenských lesů a statků, s.p., Lipník nad Bečvou v honitbě Libavá, kde je dnes bezkonkurenčně nejkvalitnější jelení zvěř v ČR, a to kategorie kvality chovu I. a. vynikající chov. O tom jsme se s obdivem přesvědčili v roce 2004 na chovatelské přehlídce uskutečněné na Střední lesnické škole v Hranicích na Moravě. Vždyť jen za rok 2003 byli v honitbě Libavá uloveni tři zlatí jeleni a řada dalších stříbrných a bronzových jelenů, momentálně z této honitby pochází nejsilnější jelen ulovený ve volnosti. Podmínky kategorizace kvality chovu I. a. byli zde schopni naplnit v jediné lovecké sezóně (tři trofeje nad 210,00 bodů CIC). Dříve se kategorizace chovu podle metodiky vždy stanovovala za celé předchozí decenium (desetiletí). Hranici chovnosti pro špičáky na prvním paroží mají v honitbě Libavá stanovenu na 10 cm délky lodyh a doloženou dodávkovou hmotnost do 60 kg. Rozhodující průběrný odstřel provádějí až u jelenů ve věku tří roků (na druhém paroží), až skutečně ukáží co v nich je. Eliminují tím možné chovatelské chyby. Mohou si to ale vzhledem k poměru pohlaví a věkové struktuře samčí zvěře dovolit, neboť není předpoklad, že by se zde v říji uplatnili slabší a mladí jeleni.

Lze zkušenosti využít i na Jesenicku?

V současných jesenických podmínkách by toto byl nejistý experiment, při současném nedostatku dospívajících a téměř úplné absenci dospělých jelenů převážně nevalné trofejové kvality. V říji a v chovu by se zde uplatňovali v značném rozsahu i zcela špatní jeleni na rozhraní I. a II. věkové třídy, neboť není předpoklad, že by byl průběrný odstřel ve věku 3 roků, nejpozději 4 roků proveden dokonale. Jsme bohužel v situaci, že na mnohých říjištích jsou zde dnes hlavní jeleni asi pětiletí a někde dokonce i jen čtyřletí!

K otázce kam jít v hranici hodnocení chovných špičáků z výsledků měření vyplývá, že pro současné podmínky Jesenicka by to mělo být 20 cm délky paroží i přes skutečnost, že by se mezi nimi ojediněle mohl vyskytnou nadějnější kus. Tato skupina špičáků do 20 cm má ve všech hodnocených znacích v průměru výrazně nižší hodnoty. Kriteria 25 cm by byla odpovídající v případě, že by v populaci bylo dostatečné zastoupeni starších a trofejově kvalitní chovní jeleni a nebylo by nutné zachovat i co nejvíce aspoň trochu nadějných jelenů ze špičáků mezi 20 až 25 cm, kdy se dá skutečně jeden, případně dva roky ještě vyčkat co v trofejí ukáží. Samozřejmě to nechceme zevšeobecňovat, místně mohou být podmínky a zjištění jiné a je třeba je citlivě přizpůsobit místní kvalitě jelení zvěře.

Snaha o obnovu oblastí chovu jelení zvěře

Počátkem října 2004 bylo uskutečněno v Bruntále jednání, na kterém byla projednávána otázka nového vyhlášení oblastí chovů jelena jeleního v Jeseníkách s předběžně souhlasnými stanovisky všech zainteresovaných. Zde bylo také doporučeno státním správám myslivosti snížit hranici pro odstřel špičáků do 10 cm délky paroží.

Svým způsobem by to bylo možné, ale máme k tomu určité připomínky. Odstřel špičáků z celkového lovu jelenů dosahuje místně až 50 % i více díky tomu, že nepoměrem pohlaví ve prospěch stavů laní (také dnes silně omlazených s absencí silných laní středního a vyššího věku), vždy cosi pak do špičáků z kolouchů doroste. Počty lovených jelenů do 10 cm délky paroží jsou z jejich celkového počtu ale velmi nízké asi tak každý osmý špičák. V praktickém provedení by to představovalo téměř úplné zastavení odstřelu špičáků po řadu let a v mnoha honitbách by se snažili zcela určitě udržet dosavadní rozsah odstřelu. A tím je předpoklad dalšího, zvýšeného zásahu do starších jelenů, byť jen třeba I. věkové třídy, ať už legálně nebo nelegálně. A vůbec není jasné, zda by se odstřel špičáků skutečně zastavil a nebo by to byli „laňovci“ v nejsnazším provedení! To se tak, jak je všeobecně známo, dříve často dělo a možná i dnes děje s podstatně většími jeleny, případně i další trofejovou zvěří (siky, daňci, mufloni), zvláště tam, kde není spárkatá zvěř normována a je možné ji podle zákona o myslivosti lovit jen do věku 2 roků!

Další významnou skutečností je, že v současné době již nemá jelení zvěř tak příznivé podmínky jak do začátku 90. let minulého století i z hlediska potravních možností. Tehdy až po okraje lesních komplexů byla pole s ovsem, kukuřicí, bramborami a jinými plodinami. Dnes jsou zde jen trvalé travní porosty, což by nebylo ještě na újmu nebýt toho, že jen v oblasti Jesenicka a Šumperska jsou až po les desetitisíce hektarů elektrických ohradníků či plotů s téměř celoročně volně pastveným skotem z části zde ponechaným i přes celou zimu, případně totéž s ovcemi. Tím je stále více spárkatá zvěř, především jelení, odkázaná jen na pastvu v lesních porostech co by ostatně hledala na po zem vypasených pastvinách a loukách plných kravinců a pachu moči dobytka.

Nedílnou součástí zlepšení přístupu k chovu jelení zvěře je odpovídající kvalita průběrného odstřelu trofejové i holé zvěře (která se zcela určitě nedělá nátlačkami. A místy se toto stále děje, někde ještě s dalším „vylepšením“ - obeznání celé honitby s použitím sněžných skútrů). K tomu přistupuje i nutnost zvýšené péče o zvěř. A tu si představujeme jinak než, že se v podzimním období nasypou stovky metráků řepy před kryté a zateplené kazatelny z důvodů, které není nutné dále rozvádět. (Však se tam dá na sněhu či se světlem takto lovit třeba celou noc a co když ještě něco přejde od sousedů dál to nepustím, co kdyby to přešlo při dnešních výměrách honiteb třeba přes tři honitby!).

Budeme rádi, když uvedený rozbor něco přinese těm, kteří chtějí zvěř také chovat a ne jen lovit. V mnohém se musí změnit to, co se v minulém desetiletí dělo a asi dodnes děje a co přináší až totální degradaci dřívějších vysoce kvalitních populací jelení zvěře. A třeba když začneme od těch špičáků, tak za 10 až 12 let by jsme mohli vidět v honitbách zase alespoň někdy nějaké kapitální jeleny.